Čerpání sociálních dávek je těžké, ale ne nemožné. Matka se základním vzděláním si vše vyřídí sama
Čerpání sociálních dávek je podle řady neziskových organizací komplikované a často na to upozorňuje ve vysílání Radiožurnálu sociolog Daniel Prokop. Nárok na příspěvek na dítě má polovina rodin. Pobírá ho ale asi jen třináct procent z nich. Mezi ně patří například Ivana (25) z Karlovarska. Přestože má ukončeno jen základní vzdělání, žije bez partnera se dvěma dětmi, z nichž jedno je těžce postižené, dokáže si všechno na úřadech vyřídit sama.
Prvního syna porodila Ivana v patnácti, druhého o čtyři roky později. Ten mladší je téměř nevidomý a postižený těžkou vývojovou vadou.
Jejich otec je ve vězení a současný partner Ivany také. Do práce mladá matka kvůli nemocnému synovi nechodí a spoléhá na sociální systém. Ten v jejím případě funguje dokonale.
Do prvního patra bytovky na okraji Karlových Varů vynáší Ivana sedmiletého Michala na rukách. Chlapec nechodí a mentálně působí výrazně mladší.
„Je zpomalený, jako by mu byly tři. Je to takové moje miminko,“ říká něžně matka, ukládá syna na postel a jde uvařit polévku pro staršího Mária. Horkou vodou zalévá do hlubokého plastového talíře čínské nudle. „Dneska nestíhám.“
Byt je pečlivě uklizený, stěny zdobí fotografie včetně té s manželem, který si odpykává trest za maření výkonu soudního rozhodnutí. „Jezdil bez řidičáku,“ říká Ivana, podle které ho pustí už tento rok.
„Otec dětí dostal víc, za těžké ublížení na zdraví. Ten tam ještě bude dlouho. Měl smůlu, popral se a ten druhý špatně spadl,“ objasňuje svoji verzi případu. „Já jsem si nijak nevybírala, prostě mi přišli do života,“ usměje se znovu s dívčím ostychem. „Trochu lumpové, co?“
Ivana začala žít s partnerem v patnácti, když otěhotněla. Má proto dokončenou jen základní školu. Když porodila podruhé těžce nemocného a otec zmizel za mřížemi, byla na všechno sama. „To jsem neměla nic, jen psychické problémy. Pomáhali mi rodiče. Teď už jsem z toho špatného venku.“
Místo čtyř dávek jedna. Příští rok se sloučí dávky na bydlení, živobytí a přídavek na dítě, navrhuje Jurečka
Číst článek
V bytovce na okraji města platí nájem deset tisíc korun plus devět tisíc poplatky včetně energie. „Tady mám všechno na plyn,“ vysvětluje, proč má tak extrémní náklady. „Majitel mi všechny účty ukazuje, takže to tak je. Za nájem si bere deset tisíc, to je tady za dvojpokojový byt normální.“
Jelikož Ivana nepracuje, od otce dětí z vězení peníze nedostává, její život závisí na sociální pomoci. „Mám příspěvek na bydlení, dávky hmotné nouze a příspěvek na nemocného syna. To dělá měsíčně 42 tisíc.“ Jednoduchý výpočet ukazuje, že po zaplacení nájmu a poplatků ji zbývá zhruba 23 tisíc korun měsíčně. „To je docela dobré, z toho se dá žít.“
Přestože Ivana nemá žádné vzdělání, o všechny sociální dávky a příspěvky žádá sama, stačí jí rady úředníků. Pomoc neziskových organizací nevyhledala. I když vedoucí karlovarské pobočky Člověka v tísni Richard Kubíček její případ zná.
„Její životní situace je těžká, ale z pohledu vyřízení dávek je paradoxně velmi snadná. Klientka nemůže pracovat a její jediné příjmy jsou od úřadu. Ten proto data zná. Jediné, co musí dokládat, jsou doklady o zaplacení nájmu a energií.“
Podle Kubíčka mají problém s vyřízením dávek lidé, kteří se často stěhují, často střídají zaměstnání a nejsou schopni doložit příslušné doklady. „V takových případech se mohou obracet na nás a naši pracovníci dokážou jejich problémy vyřešit a poradit, jak doklady získat.“
Ivana prý ani nemá žádné dluhy až na jeden. „Musím splácet Úřadu práce dluh za auto.“ Mladá matka totiž dostala dvě stě tisíc korun jako sociální pomoc, aby mohla koupit auto, kterým vozila postiženého syna. Jenže o něj přišla. „Ukradli mi ho v Chebu na parkovišti. Měsíčně splácím tisíc, patnáct set, jak mi to vyjde.“
Reforma dávek: pracující si polepší, nezaměstnaní a záškoláci dostanou méně, plánuje ministerstvo
Číst článek
Starší chlapec sedí u mobilu, mladší se převaluje na posteli, Ivana mu podává plyšového medvídka a pokládá ho na zem. „On se tak pošoupne po zadečku, jinak je na nás všechno. Snažím se k němu přistupovat normálně, aby jednou byl soběstačný. Učím ho, aby mluvil, hodně mu vysvětlujeme.“
Ivana rozhodně nepůsobí dojmem, že by si na svůj osud naříkala. Dokonce si splnila sen a s oběma dětmi odletěla v létě na dovolenou k moři do Turecka.
„Když se dívám okolo sebe, tak spousta lidí je na tom špatně. Když si vzpomenu, jak to bylo dřív, když jsem neměla nic. Dělám všechno proto, aby z dětí vyrostly normální slušní lidé. Dá se říct, že mám i klidný život. Někdy.“
