Střelba, výbuchy a smrt. Za útoky proti komunistům čekala odbojáře z Černého lva 777 oprátka

HISTORIE / „Hlásím, že dne 3. 7. 1949 kolem 1.25 hod. byly neznámým pachatelem vhozeny do okresního sekretariátu v Sedlčanech dva granáty nebo dvě pumy. Sekretariát byl úplně zdemolován,“ hlásá znepokojivou zprávu dálnopis, který dorazil na ministerstvo vnitra v Praze. Dále v něm stojí: „K úrazu nebo o život nepřišel nikdo. Po pachatelích bylo okamžitě zahájeno usilovné pátrání.“

Zneklidňujících zpráv podobného rázu docházelo na ministerstvo vnitra z různých koutů země vícero. Jak ovšem podotýká historik Tomáš Bursík, šlo o „izolované, ze žádného centra nekoordinované akce jednotlivců či malých skupin, které mohly nejvyšší představitele Komunistické strany Československa sice znepokojit, ale jistě ne existenčně ohrozit“.

Stále měli naději

I po převzetí moci do rukou komunistů v únoru roku 1948 v řadě lidí ještě přežívala naděje, že nastolený totalitní režim nebude mít dlouhého trvání. Představovali si, že Západ nakonec Československo osvobodí nebo se nakonec Spojené státy se Sovětským svazem přece jen domluví a pod záštitou OSN dojde ke svobodným volbám. I tyto úvahy mohly vést k rozhodnutí založit odbojovou skupinu a nový režim co nejvíce narušit a znejistit.

Lidí, kteří se na teror komunistického režimu rozhodli odpovědět se zbraní v ruce, byly stovky. Jejich příběhy však většinou upadly v zapomnění a pozornost bývá upínána pouze ke skupině bratří Mašínů. Jednou z takových polozapomenutých skupin je i Černý lev 777. Jeho členové začali podrývat komunistický režim na přelomu let 1948 a 1949 na hranici středních a jižních Čech, konkrétněji v oblastech Sedlčanska, Petrovicka a Milevska.

Z řad rolníků

Do čela skupiny se postavil dvacetiletý Jiří Řezáč, lodník Československé plavby labsko-oderské, spolu se zemědělcem Jaroslavem Sirotkem. Zakrátko se k nim připojil i dělník Bohumil Šíma, syn majitelů později znárodněné pily. Postupně se přidávali a pomáhali jim další lidé, například Jiří Dolista, Karel Kothera, Josef Novák a Ladislav Šimek.

Odpor ke komunistické nadvládě pramenil už z jejich výchovy, rodinného zázemí a hodnot. Řezáč, Sirotek, Dolista i Novák pocházeli ze zemědělských rodin, starost o hospodářství převzali po svých předcích, a tak se jim příčila zemědělská politika komunistů, založená na kolektivizaci a cílené likvidaci soukromě hospodařících rolníků.

Začalo to bílým lístkem

Protestovali nejprve nenápadně – Jiří Řezáč na sklonku května roku 1948 při volbách do Národního shromáždění vhodil do urny bílý lístek. Spolu s dalšími členy skupiny pak poslouchali zahraniční rozhlasové stanice, po zahájení pravidelného vysílání Svobodné Evropy pak především ji. Brzy se ale rozhodli vystupovat proti režimu aktivně, začali shromažďovat zbraně, náboje i výbušniny. Stejně jako mnozí obyvatelé Československa i oni vlastnili nějaké střelné zbraně ještě z doby druhé světové války, navíc i v tomto kraji se dala krátce po válce sem tam nalézt ztracená pistole nebo granát.

Když se dozvěděli o tom, že na jaře roku 1949 se má v hostinci v Nechvalicích nedaleko Sedlčan konat veřejná schůze, na níž se má ustanovit zemědělské družstvo, rozhodli se ji překazit. Přes vedení vysokého napětí přehodili drát, nastal zkrat a v celé vesnici vypadl proud. „Pamatuji si, že drát přes elektrické vedení jsem hodil já. Drát jsem však hodil tak, že po přepadnutí přes elektrické vedení se jeho druhý konec zachytil za dřevěný sloup,“ vzpomínal později ve své výpovědi Řezáč. „Teprve druhý den jsme se od obyvatel naší obce dozvěděli, že sloup, o který se zachytil druhý konec drátu, shořel.“

Ještě v květnu téhož roku si se zbraní v ruce počíhali v polích na dle jejich mínění příliš horlivého komunistického funkcionáře Stanislava Čiháka, aby zchladili jeho zápal. Když okolo nich projížděl na motocyklu, několikrát mu vystřelili nad hlavu. „V žádném případě nebylo jejich úmyslem újezdního tajemníka Čiháka zabít. Chtěli jej odradit od činnosti, jež byla především v zájmu politiky KSČ a jejích přívrženců na venkově,“ zdůrazňuje Bursík.

Zrodil se další Černý lev

Státní bezpečnost začala po skupině usilovně pátrat. Řezáč se Sirotkem proto rozhodili po okolí letáky, v nichž varovali každého, kdo by chtěl s policií spolupracovat. Vůbec poprvé je podepsali jako Černý lev 777, snad jako výraz úcty k odbojové organizaci téměř stejného názvu (kromě čísel), jež působila v dobách protektorátu. 

Skutečnost, že se Státní bezpečnosti nedařilo je dopadnout, nalévala mladíkům do žil sebevědomí a odhodlání ve svých akcích ještě přitvrdit. V červenci roku 1949 nasedli Řezáč a Sirotek na motocykl, který řídil Šíma, a ve třech vyrazili k Sedlčanům. „Když jsme zjistili, že nikdo nablízku není a je všude klid, vytáhl jsem z aktovky připravenou nálož, zápalkami jsem zapálil zápalnou šňůru a nálož jsem vhodil zavřeným oknem do místnosti okresního sekretariátu KSČ, a to do trojdílného okna z ulice,“ popsal později Jaroslav Sirotek. „Okno se nárazem nálože rozbilo a nálož spadla do místnosti. Ještě než jsme přiběhli na konec města, uslyšeli jsme výbuch.“ Pak rychle, přikrytí tmou a bez rozsvíceného světla, ujížděli ke svým domovům.

Výbuch zdemoloval celou místnost a poškodil také vybavení ve vedlejším pokoji. Újezdní tajemník Josef Kymla, který tu noc měl na sekretariátu pohotovostní službu, byl zrovna ve vedlejší místnosti a vyvázl bez zranění. V Sedlčanech způsobil incident velký rozruch, bezpečnostní složky ihned zahájily vyšetřování. Bez úspěchu. A Černý lev 777 začal plánovat, kde udeří příště. 

Zabili příslušníka SNB

O deset měsíců později, v květnu roku 1950, silný výbuch zpustošil sekretariát OV KSČ v Milevsku. „Krátce po zhasnutí světla jsem Sirotkovi pomohl přelézt mřížovaná vrata, přes která jsem mu podal baťoh s náloží a dále láhev s benzinem, kterou jsme taktéž s sebou vzali, a to s tím účelem, aby za pomoci benzinu vznikl po výbuchu v sekretariátu požár,“ vypověděl později Řezáč. „Sirotek se pak pomalu blížil k oknu sekretariátu, zatímco já jsem prohlédl okolí, zda někde není nějaká osoba, která by nás viděla. Když jsem se vrátil zpět k bráně, viděl jsem, že Sirotek zapaluje zápalné šňůry. Podařilo se mu zapálit pouze jednu, načež rychle nálož hodil dovnitř i s otevřenou lahví benzinu. Poté rychle odešel k bráně, přes kterou mi podal samopal, a pak sám bránu přelezl.“

Část přízemí budovy byla zcela zdevastována, vnitřní vybavení sekretariátu zničeno, strop v zasedací místnosti stržen. A tentokrát se to neobešlo bez ztráty života. Příslušník SNB Josef Skopový, který té noci budovu sekretariátu hlídal, při výbuchu zemřel. Útok a smrt veřejného činitele vyvolaly mezi komunisty v kraji paniku. Policie krajinu Sedlčanska a Milevska nepřetržitě a pečlivě pročesávala, ale po odbojářích jako by se slehla zem. 

O tom, že zabili člověka, se členové Černého lva 777 dozvěděli až další den. Zalekli se. Tohle nechtěli. Schovali zbraně a utlumili svou činnost. „Není vyloučeno, že svou roli mohlo sehrát i náboženské přesvědčení členů organizace Černý lev 777,“ míní Bursík. Jaroslav Sirotek se sice ještě pokusil neúspěšně vloupat do budovy národního výboru v Obdenicích, avšak větší akce už neplánovali. Některé členy navíc na čas spoutala povinná základní vojenská služba. V květnu roku 1953 Sirotek se Šímou popsali silnici mezi Petrovicemi a Milevskem protikomunistickými hesly: „Poslední komunistický 1. máj“, „Ať žije USA“, „Den odplaty se blíží“ nebo „Víme o všech komunistech“. 

Na lva spadla klec

Státní bezpečnost byla stále bezradná. Po čtyřech letech od posledního výbuchu ovšem jistá písařka z Milevska, Zdena Řezáčová, podala hlášení. Její milý, František Pešička, byl kamarádem jednoho z členů organizace, Bohumila Šímy. A s aktivitami skupiny se jí z neznámého důvodu svěřil. „Dne 16. června 1954 jsem mluvila s Františkem Pešičkou, který mi říkal, že to, co mi říkal o výbuchu sekretariátu v Sedlčanech, že se ho naprosto netýká, že na tom zúčastněný nebyl, ale že ví, kdo to udělal,“ stálo v hlášení. 

Věci se daly rychle do pohybu. Písařka byla na začátku července roku 1954 předvolána k výpovědi, den poté už zaklapla pouta na rukou Šímy a Pešičky. V dalších dvou dnech byli pozatýkáni i další členové Černého lva – Sirotek, Novák, Dolista, Kothera, Šimek i Řezáč. Zatýkání potkalo i více než dvacet dalších lidí, kteří jim dříve pomáhali. „Nebýt udání, nemuseli na skupinu nikdy přijít, její členové už žili nenápadným životem,“ myslí si Bursík. Při domovních prohlídkách u nich StB objevila schované zbraně, výbušniny, náboje i protikomunistické letáky. Jejich osud byl zpečetěn.

Veřejný soudní proces „s rozvraceči republiky“ se odehrával za účasti více než pěti set osob, převážně funkcionářů KSČ, pracovníků státní správy milevského okresu, členů JZD a drobných rolníků. Na jeho konci je soud uznal vinnými „z pokusu zničit nebo rozvrátit lidovědemokratické státní zřízení a společenský řád republiky, které jsou zaručeny ústavou“, z trestného činu velezrady, kromě Kothery z trestného činu obecného ohrožení a vyzvědačství, Řezáče a Sirotka navíc z trestného činu pokusu o vraždu.

Před popravou je nezachránilo nic

Tresty padly vzápětí. Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma byli odsouzeni k trestu smrti. Josefa Nováka a Jiřího Dolistu čekal doživotní trest za mřížemi, Ladislav Šimek si měl za nimi pobýt dvaadvacet let, Karel Kothera jednadvacet. Žádné odvolání ani žádost o milost jim nepomohly. František Pešička byl odsouzen v samostatném procesu k trestu odnětí svobody na 18 měsíců. Vůdčí osobnosti Černého lva, Řezáč, Sirotek a Šíma, byli dne 10. února roku 1955 v Praze na Pankráci popraveni.

Předseda senátu Karel Kapoun zdůvodnil rozsudek „vysokou společenskou nebezpečností“ směřující ke zničení lidovědemokratického zřízení v Československu. Nezapomněl také zmínit „kořistnickou“ politiku šlechtického rodu Schwarzenbergů a řádu premonstrátů, jimž dříve patřila značná část půdy milevského okresu.

„Lidovědemokratický československý stát, ve kterém rozhodující silou je dělnická třída vedená komunistickou stranou ve svazku s rolnictvem, uskutečnil dávné požadavky rolníků, provedl a dokončil pozemkovou reformu, osvobodil rolnictvo z nadvlády velkostatkářů a kapitalistů a nastoupil cestu k vybudování socialismu,“ hřímal. Pádu komunistického režimu se z Černého lva dožil pouze Jiří Dolista, zproštění obžaloby se dočkal až v roce 1998.