Článek
Když jsme jeli na dovolenou, starali jsme se také o místní zvyklosti, jak se ve které zemi chovat. O Řecku jsme se třeba dozvěděli, že dát číšníkovi spropitné je urážkou. Spropitné je už započítáno do jeho výplaty. Pokud mu chceme nechat nějaký ten groš navíc, je nutné ho nechat prostě jen tak na stole a odejít. To nám bylo trošku proti mysli, měli jsme obavy, že vyskočí od vedlejšího stolu nějaký host a těch pár centů či eur prostě sebere. Nikdy se tak nestalo. Jenže po nějaké té dovolené jsme přišli na to, že tato informace je dávno přežitá a že řečtí číšníci se už dokonale adaptovali zvyklostem okolního světa a dýško je prostě neurazí. Většinou je tam proces placení ale složitější než u nás. Pokud chcete odejít z taverny a žádáte o zaplacení, donese vám obsluha dezert na účet podniku, poté ještě štamprličku místního likéru, dětem třeba zmrzlinu. Účet se už chystá. Donesou vám ho v deskách a položí na stůl. Nikam se nespěchá, takže na účet je běžné čekat téměř hodinu. Vy prostudujete účet a vložíte obnos. Pokud nemáte drobnější bankovky a chcete vrátit, sedíte nadále u stolu, než přijde opět číšník s deskami. V nich máte navrácené peníze. Nyní už je na vás, kolik mu v deskách necháte. Nemusíte mu nechat nic. Nadšený nebude. Ale stačí nějaké to euro, v podstatě malý zlomek vaší útraty a číšník si vás zapamatuje. Jakmile půjdete po ulici, už vás bude uctivě zdravit a zvát k posezení. Při příští návštěvě o vás bude pečovat jako o VIP hosta. V Chorvatsku je to jiné. Číšník se bude šklebit a každé spropitné mu bude malé. Sebere ho naprosto automaticky, pamatovat si vás nebude a budete mu naprosto ukradeni. Chorvati čekají hlavně na Němce, my Češi jsme spíš takoví trpění turisté, kteří nechtějí pustit chlup a raději jedí ve svém apartmánu dovezené konzervy.
Ovšem pryč z ciziny, jsme u nás doma. Je jasné, že v hospodě se dýško dává. Ale zjistila jsem, že se dává i v obchodě. Třeba trafika v hypermarketu. Lidé si kupují cigarety a noviny, sázejí a chodí si vybírat výhry. Zákazník přede mnou si koupil nějakou hloupost a nechal prodavačce spropitné. Ani nemrkla, poděkovala a peníze schovala. Říkám, že to byl hodný chlap a ona se rozhovořila. Jojo, ale co tam občas zažijou? Nedávno tam byl chlapík, nechal si od kolegyně vybrat los, vyhrál a nenechal jí ani kilo. Byla jsem trochu zaražená, ale nenechala to na sobě znát. Koupím los za stovku vyhraju litr a prodavačka čeká, že dostane kilo. Možná by to tak mělo být. Nebo ne? Prostě nevím. Druhý případ. Chodím do malé sídlištní samoobsluhy. Kupuji jen to nejnutnější, většinou nějaké pečivo. Někdo zde dělá nákupy větší, jiný kupuje jen mlsání, další to, co mu chybí v kuchyni a neobejde se bez toho, takže třeba mouku a máslo a školáci si sem jdou pro jejich prapodivné svačiny. Opakovaná scénka mě zarazila. Přede mnou mladý mužský. Jde z práce, má na sobě ještě montérky. Kupuje si nějaké ty lahváče, točeňák a rohlíky. 121 korun prosím, dí prodavačka. A pán jí podá stopadesát a prý to je dobrý. Prodavačka peníze zaklidí, poděkuje. Čučím jako jelito. Jak to tedy je s tím dýškem?
Dnes jsem vstoupila opět do oné samoobsluhy. Potřebovala jsem pouhou čtvrtku chleba. Za pultem milá paní, znám ji delší dobu. Jedenáct korun. Nemám. Mám ale tři pětikoruny. Podávám jí je. Vzápětí mi vrací jednu z mých pětikorun. Říkám to ne. Ona že ano, že jsem jí dala 15 Kč. To přece vím, ale korunu nemám. Korunu nemám a proč byste mi měla dávat nějaké dýško jednu korunu? Prodavačka se usmála, a že prý proč ne. Koruna sem a koruna tam. Tak já nevím. Byla jsem v šoku. Mé první dýško. Má to ta holka usměvavá u mě schované, ale hlavu s dýšky mám zamotanou o to víc.
