Drážďanská premiéra Židovky z Toleda: Glanertova hudba jako emotivní zrcadlo

Německý skladatel Detlev Glanert patří k nejúspěšnějším současným operním autorům a na svém kontě už má čtrnáct operních, respektive jevištních děl. Tím posledním je Die Jüdin von Toledo (Židovka z Toleda) na libreto Hanse-Ulricha Treichela volně podle stejnojmenné hry Franze Grillparzera. Světová premiéra v režii Roberta Carsena a v hudebním nastudování Jonathana Darlingtona se uskutečnila v drážďanské Semperově opeře v sobotu 10. února 2024.

Detlev Glanert se narodil v Hamburku v roce 1960 a mimo jiné strávil čtyři roky studií pod vedením skladatele Hanse Wernera Henzeho v Kolíně nad Rýnem. První dvě opery viděl v rodném městě v roce 1972, kdy mu bylo 12 let. Byla to Mozartova Kouzelná flétna a Zimmermannovi Vojáci – od první chvíle se do opery zamiloval a chtěl se stát operním skladatelem. Kromě operní tvorby se ale věnuje i skladbám pro komorní či velký orchestr včetně čtyř symfonií, z nichž poslední má název Pražská symfonie (Prager Sinfonie. Lyrische Fragmente nach Franz Kafka). Její světová premiéra se konala v pražském Rudolfinu 8. prosince 2022, Českou filharmonii řídil Semjon Byčkov, který se s Glanertem přátelí a jeho skladby uvádí často. Z dalších děl jmenujme třeba Mahler/Skizze (1989), Theatrum Bestiarum: Songs and dances for large orchestra (2005), Fluß ohne Ufer (2008) či Requiem für Hieronymus Bosch (2016). V roce 2020 se Glanert stal „Skladatelem roku“ v rámci cen OPUS Klassik a v sezoně 2020/2021 získal International Opera Award.

Glanert trvá na tom, že je v díle důležité navázat kontakt s publikem tak, aby v hudbě našlo něco ze sebe: „Musí vám říct něco o vašem životě a o tom, kdo jste. Opera musí mít tento princip, stejně jako orchestrální hudba. Pokud to tak není, zanikne…“ Kromě vlivu Druhé vídeňské školy a svého učitele Henzeho Glanert přiznává, že svůj vlastní styl nalezl někde mezi protikladnými póly Gustava Mahlera a Maurice Ravela – Mahlera s jeho strukturální perspektivou a „jednoduchým, dramatickým smyslem hudby“ a Ravela s jeho povrchovou texturou a „umělou maškarádou zvuků,“ jak říká sám skladatel.

Pro svá operní díla si Detlev Glanert vybírá zajímavé literární předlohy a náměty. V roce 1986 měla ve francouzském Evianu koncertní premiéru první část jeho trilogie Drei Wasserspiele (Vodní hry), krátká komorní opera Leviathan podle Thorntona Wildera, scénicky byla uvedena v Hamburku v roce 1991. Dalšími částmi trilogie jsou Der Engel, der das Wasser bewegte (Anděl, který pohnul vodou) a Der Engel auf dem Schiff (Anděl na lodi) opět podle Wildera, které měly premiéru v Brémách v roce 1995. První dlouhou Glanertovou operou byla hudební pohádka Leyla und Medjnun podle Nízámího epické poémy (Mnichov, 1988). Následovaly opery Der Spiegel des großen Kaisers (Zrcadlo velkého císaře) podle románu Arnolda Zweiga (Mannheim, 1995), Joseph Süß (Brémy, 1999), Scherz, Satire, Ironie und tiefere Bedeutung (Žert, satyra, ironie a hlubší význam) podle hry Christiana Dietricha Grabbeho (Halle, 2001), Die drei Rätsel (Tři hádanky) – Halle, 2003, Caligula podle dramatu Alberta Camuse (Frankfurt, 2006), Nijinskys Tagebuch o životě slavného ruského tanečníka a choreografa Václava Nižinského (Cáchy, 2008), Das Holzschiff (Dřevěná loď) podle románu Hanse Hennyho Jahnna (Norimberk, 2010), Solaris podle slavného sci-fi románu Stanisława Lema (Bregenzer Festspiele, 2012) a Oceane podle nedokončené novely Oceane von Parceval Theodora Fontana (Deutsche Oper Berlin, 2019).

Nová opera Židovka z Toleda vznikla na objednávku drážďanské Saské státní opery, tedy proslulé Semperovy opery. U nás známe tento skutečný historický příběh hlavně ze stejnojmenného románu Liona Feuchtwangera, ale libretista Hans-Ulrich Treichel, který s Glanertem spolupracoval již na několika předchozích projektech, vycházel volně z méně známé hry rakouského dramatika a spisovatele Franze Grillparzera, který námět zpracoval mezi lety 1848–1855. Premiéra dramatu se uskutečnila až po autorově smrti, a to v Praze ve Stavovském divadle 21. listopadu 1872. Ve vídeňském Burgtheatru byla uvedena krátce na to, 21. ledna 1873. Děj se odehrává v roce 1195 ve španělském Toledu ohrožovaném Maury a sleduje milostnou aféru kastilského krále Alfonsa VIII. a jeho židovské milenky Ráchel. Z historické tragédie vychází zdařilé operní dílo o pěti jednáních, v němž Detlev Glanert spojil pozdně romantický zvuk s tradicemi 20. století a vytvořil svébytný a velmi diferencovaný tonální jazyk.

Jednoduchý příběh se soustředí na základní situace a pouhých šest postav doplněných velkým smíšeným sborem. Libreto jde na dřeň, nejsou tu žádné vedlejší dějové linky nebo motivy, ani žádné postavy navíc. Až je to možná na škodu: příběh vyznívá značně schematicky a postavy nemají prostor více rozvinout své chování a dostat se více do hloubky svých citů a vztahů. Divák musí jednoduše přijmout, že libreto staví postavy tam, kam potřebuje a zachází s nimi trochu jako s pouhými loutkami. Kastilský král Alfonso, unavený manželstvím s chladnou a ctižádostivou královnou a ohrožením ze strany Maurů, se zamiluje do židovské dívky Ráchel, která ho na první pohled zaujme svojí bezprostředností, mládím, živočišností i odvahou, když přes zákaz vstoupí se svojí starší a rozumnější sestrou Ester do zahrad královského paláce v Toledu, kde se setká s králem. Milostnou aféru odhalí králův mentor, hrabě de Lara se synem – a o všem se dozví i královna. Válka s Maury je na spadnutí, je potřeba učinit příslušné rozkazy, ale krále nezajímá nic než Ráchel a válku si nepřeje. Královna ho chce svrhnout a soudit pro zradu – chystá se odstranit nepohodlnou milenku. Ester sestru marně varuje, dívka ale touží jen po Alfonsovi. Král pod nátlakem manželky a ze strachu, že přijde o moc, nakonec podepíše rozsudek smrti a Ráchel je zavražděna. Král se od všeho distancuje. Při ceremonii kardinál žehná zbraním a vojákům a ti se chystají do války, zatímco Ester lamentuje na Ráchelinou smrtí…

Osm set let stará látka přináší řadu nadčasových témat: kontrast mezi láskou manželskou a mileneckou, zakázaná láska urozeného k neurozené a křesťana k židovce, propadnutí vášni bez ohledu na následky, neustálé ohrožení válkou, touha po moci a ovládání, zrada, střet různých náboženských vyznání, těkání mezi rozumem a citem. Dvouhodinová opera je strhující a divákovi nedá vydechnout, není prostor nudit se (ostatně Glanertovy opery málokdy přesáhnou délku dvou hodin) – skladatel ví, jak udržet pozornost. Hudebně ovšem Židovka z Toleda příliš neuchvátí, hudba je to komplikovaná a má daleko k jakékoli podbízivosti či líbivosti, Glanert posluchači nic neulehčuje. V mnoha pasážích je až zbytečně hřmotný díky využití četných bicích a jiných nástrojů (volné a závěsné činely, syčivý činel s řetězy, templbloky, tam-tamy, kovové pláty, bič, tamburína, bubny, zvonkohra, trubicové zvony, šest gongů a další) a často překrývá zpěváky i přes mohutnost jejich kvalitních hlasů. Jemnější lyrické pasáže byly ale krásně barevné a zaujalo využití arabského strunného nástroje úd (al-úd, oud).

Režie světové premiéry Židovky z Toleda se ujal renomovaný kanadský režisér Robert Carsen, v Drážďanech debutující, který je i spoluautorem scény a světelného designu. Carsen již režíroval premiéru předchozí Glanertovy opery Oceane v Berlíně. Viděli jsme typického Carsena, což není myšleno negativně – skvělou práci s jednoduchými kulisami umožňujícími rychlé proměny s prostorem a světly, vše bylo laděno do temných barev a stínů – ostatně příběh mnoho světla nenabízí, i láska mezi králem a Židovkou nemohla dopadnout jinak než tragicky. Pěkný je moment, kdy si král s Ráchel vymění oblečení na důkaz své lásky. Nebo když se na jevišti potkají zástupci křesťanů, židů a muslimů, či královnino naléhání, aby král plnil své povinnosti a zbavil se milenky. A především působivý závěr: vojáci se zbraněmi, jimž žehná kardinál, v popředí leží mrtvé tělo zabité Ráchel a na pozadí se začínají promítat záběry tanků, válečných lodí nebo letadel a posléze, když vojáci padají do jednoho mrtví, vidíme válkou zpustošenou krajinu a rozbombardovaná města. Mezi mrtvými těly vojáků zůstane stát jen malý králův synek, který s hrůzou hledí do hlediště, ale zároveň je snad i příslibem naděje. Současné, jednoduché kostýmy nijak nerušily, naopak podtrhly nadčasovost látky.

Hudební nastudování měl na starosti britský dirigent Jonathan Darlington, který je od roku 2022 šéfem Norimberských symfoniků a který již stál za pultem Vídeňských filharmoniků, Orchestre National de France, Royal Philharmonic Orchestra nebo Orchestre de la Suisse Romande. V Semperově opeře dosud dirigoval Dona Giovanniho, Kouzelnou flétnu, Fidelia, Netopýra a Lazebníka sevillského. S komplikovanou partiturou si poradil dobře, zásluhu na tom má jako vždy úžasně hrající Staatskapelle Dresden – je opravdová radost poslouchat tento jeden z nejlepších (nejen) operních orchestrů světa. Nelehký úkol měl i mohutný sbor, který má v Glanertově opeře velký prostor – ke konci sice ne vše znělo úplně sehraně, ale to byla jen malá vada na kráse celého premiérového provedení.

Velké ocenění zaslouží i sólisté. Barytonista Christoph Pohl (který zpíval i v premiéře Glanertovy opery Oceane v Berlíně) s krásně zbarveným a znělým hlasem přesně vystihnul složitost dilemat své postavy, z celého díla asi nejpropracovanější: jeho král má v sobě vášeň, strach z války i slabošství, když se své lásky nakonec vzdá, i když je to možná spíš realista – ví, že jiné východisko nemá. Mezzosopranistka Tanja Ariane Baumgartner se sytým mocným hlasem byla zcela přesná jako chladná, důstojná, žárlivá a po moci a válce bažící královna Eleonora, která se nebojí postavit se králi a případně ho i svrhnout – když na něj naléhala, aby podepsal rozsudek nad Ráchel, divákovi se až tajil dech (a pod jejím nátlakem by asi podepsal každý). Sopranistka Heidi Stober byla vynikající mladou Ráchel s její bezprostředností, naivitou a zamilovaností, která ji zcela zaslepila. Mezzosopranistka Lilly Jørstad má pevný kovový hlas, takže jsme jí věřili, že je zcela jiná než její sestra: rozumnější, má o Ráchel strach, věrně ji doprovází a nedělá si iluze, že by král obětoval vše pro svou lásku. Dlouholetá opora Semperovy opery, basista Markus Marquardt (zpíval v Drážďanech třeba i Wotana či malíře Mathise), byl přesně obsazen do role hraběte de Lary, králova přítele a mentora, který se potácí mezi věrností králi a službou královně a nemůže tolerovat králův vztah k židovské dívce, který ohrožuje celé království. V tom mu pomáhá i jeho syn, v jehož menší roli se neztratil tenorista Aaron Pegram.

Celkově se premiéra vydařila, což publikum ocenilo bouřlivými ovacemi pro orchestr, dirigenta, účinkující i celý inscenační tým, jakož i pro skladatele a libretistu.

Die Jüdin von Toledo
Světová premiéra 10. února 2024, 18:00 hodin
Semperova opera, Drážďany

Hudba: Detlev Glanert
Libreto: Hans-Ulrich Treichel

Inscenační tým:
Dirigent: Jonathan Darlington
Režie: Robert Carsen
Scéna: Robert Carsen, Luis F. Carvalho
Asistent režie: Gilles Rico
Kostýmy: Luis F. Carvalho
Světla: Robert Carsen, Peter Van Praet
Videodesign: Martin Eidenberger
Choreografie: Marco Berriel
Sbormistr: Jonathan Becker
Dramaturgie: Martin Lühr, Benedikt Stampfli

Účinkující:
Heidi Stober – Rahel
Lilly Jørstad – Esther, její sestra
Christoph Pohl – Alfonso VIII., kastilský král
Tanja Ariane Baumgartner – Eleonora Anglická, jeho manželka
Markus Marquardt – hrabě Manrique de Lara
Aaron Pegram – Don Garceran, jeho syn

Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden