Komentář
Případ podnikatele Hausenblase, který si se svým partnerem pořídil dítě skrze surogátní (náhradní) mateřství, znovu rozvířil debatu o tomto eticky diskutabilním kroku. Připomínáme proto starší, ale stále aktuální článek právníka Jakuba Kříže.
K diskusi o náhradním mateřství můžeme přistoupit různě. Můžeme se nechat zahltit dojmologií a číst o nešťastných párech, jež nemají jinou možnost, jak se dostat k dítěti, ale také o dětech v dětských domovech, které jejich objednatelé odmítli převzít a surogátní pracovnice dítě podle smlouvy opustila (ano, někteří dnes preferují opustit termín náhradní matka a místo něj hovořit o pracovnici, protože pro ni odnošení dítěte je zkrátka… prací). Můžeme zkoumat statistiky a ptát se, zda existuje něco jako altruistický surogát.
Ale ze všeho nejdříve musíme mít představu, co náhradní mateřství je.
Protože podle všeho jde o nějaký druh mezilidského vztahu, který si vyžaduje určitý druh právní úpravy, jsme my právníci ve svém živlu. Můžeme totiž identifikovat subjekty (osoby) a jejich vzájemná oprávnění a povinnosti (ať již zamýšlená, morální nebo státem uznaná).
Bylo by chybou začít se rozhlížet kolem sebe a zjišťovat, jak je surogacie v zahraničí právně upravena. Taková reakce je sice instinktivní – a přiznejme si, že tak se v Česku právo píše – ale odvádí nás od pochopení problému. Analytickým přístupem toho příliš nezjistíme. Nejvýše objevíme že existují jurisdikce, které surogátní mateřství umožňují (a to v různé míře povolených scénářů), a jiné, které je výslovně zakazují. Že je právní zakotvení surogacie pěkná fuška, můžeme vyčíst z webu britské Právní komise, která novelu právní úpravy připravuje už asi deset let.
Analyzovat můžeme také české právo, ale to nám příliš k užitku nebude. Nejvýše si všimneme, že pojem náhradního mateřství obsahuje i český občanský zákoník, což u mnohých vyvolává představu, že je tento institut snad alespoň z části legální, jen je třeba jej důsledně právně upravit. (Mimochodem, myslím, že v tomto případě je spíše přání otcem myšlenky. Kloním se k závěru těch, kteří z náhodného a jednorázového výskytu pojmu v občanském zákoníku, nečiní žádné rozhodné závěry o nepřímé aprobaci ze strany zákonodárce. Jinak řečeno: surogacie je dnes ilegální.)
Jedinou cestou k pochopení, o co v náhradním mateřství jde, je popis procesu a identifikace zúčastněných a jejich zájmů a nemilosrdné kladení otázky: jak je to s lidskou důstojností?
Dítě, dítě, dítě
Máme-li analyzovat práva, která jsou ve hře, je třeba se nejdříve ptát, jaké osoby jsou do procesu náhradního mateřství zapojeny. Odhlédněme od obslužného (např. zdravotnického) personálu a celého velkého byznysu, který se kolem našeho tématu točí, a soustřeďme se na samé jádro: děti a rodiče.
Dítě je osobou, nositelem lidské důstojnosti a také práv z toho vyplývajících. Proto je nepřijatelné, aby se stalo nástrojem k uspokojení přání někoho jiného – aby bylo přivedeno na svět jako prostředek k dosažení nějaké vzdálenějšího účelu. Touha po dítěti je dobrá a přirozená. To ovšem neznamená, že jakákoliv cesta vedoucí k jejímu naplnění musí být akceptovatelná. O nepřijatelnosti únosu či koupě již narozeného dítěte patrně nebude spor.
Jak vypadá postup vedoucí k surogátnímu mateřství? Není to nic jiného než realizace rozhodnutí vyrobit člověka (tedy žádná léčba, jak se nám snaží namluvit reprodukční kliniky). Dosud ještě ne způsobem, který popisuje Huxley ve svém románu Brave New World, ale již je to výroba – série technologických postupů izolovaných od láskyplného mezilidského odevzdání se.
Dítě v tomto kontextu již není plodem lásky dvou lidí, jež našla své završení v sexuální aktivitě. Již není plodem toho, že se tato vzájemná láska přirozeně otevřela třetí osobě.
Lidské tělo je implicitně redukováno na pouhý biologický materiál a dochází k jeho odosobnění. Někdo dodá spermie, jiný vajíčko, další oplodní in vitro, někdo poskytne dělohu a porodní cesty a objednatelé si produkt převezmou. Řádně a včas, jak jinak.
Zatímco přirozeně počaté dítě představuje cíl, k němuž těhotenství směřuje, z pohledu surogátní matky se nošené dítě stává pouhým prostředkem k dosažení cíle jiného, nejčastěji finančního zisku (který se ale v praxi musí tvářit jako kompenzace nákladů).
Kdo jsou rodiče?
Tato reprodukční technika umožňuje, aby dítě mělo až šest, dokonce sedm „rodičů“.
Ostatně samotný pojem rodiče je v tomto kontextu zpochybněn a rozostřen. Proto se dnes již hovoří o rodičích genetických, biologických, právních a sociálních. O kom lze jako o „rodiči“ při surogátním mateřství uvažovat? Nejčastěji vystupují následující osoby:
- genetická matka, tedy žena, která je dárkyní vajíčka (dnes mohou být i dvě, protože jsou popsány případy, kdy je vajíčko zkombinováno z vajíček dvou žen);
- matka biologická, která poskytne svou dělohu a dítě porodí; ta se podle českého práva stává také matkou právní;
- „matka“, která si dítě objednala, tj. dítě není ani z jejího genetického materiálu, ani jej neodnosila, jen je její podpis na objednávce a jí má dítě v budoucnu „patřit“;
- genetický otec, tj. muž, který poskytl své gamety; víme, že praxe u stejnopohlavních párů je někdy taková, že gamety poskytnou oba společně a smíchají je, aby zdánlivě měli na početí podíl oba;
- manžel náhradní matky, který se může zdát jakoby mimo hru, ale po dobu těhotenství určitou otcovskou roli plní; především se však v kontextu našeho práva stane právním otcem dítěte;
- muž, který si dítě objednal
Kdo je komu co dlužen?
Pokud přistoupíme na legalizaci náhradního mateřství, budeme muset zodpovědět jednoduchou otázku: jaký má být vzájemný vztah mezi těmito všemi osobami, a jaký mají mít vztah k dítěti?
Pokud jde o vzájemný vztah „rodičů“, jsou možné jen dvě cesty: buď připustíme koncept mnohorodičovství (poly parenthood), tedy myšlenku, že dítě můžeme mít tři, čtyři, pět nebo já nevím kolik rodičů, anebo se budeme držet tradiční (z biologie odvozené) představy, že rodiče mohou být pouze dva – a pak ti zbývající budou účastníci jakéhosi závazkového vztahu, sítě vzájemných práv a povinností, z nějž vzejde výsledný produkt.
Ano, již dnes se mezi účastníky surogacie uzavírají smlouvy (v ČR pochybné platnosti, nutno dodat), které mají vzájemná práva a povinnosti mezi objednateli, poskytovateli a realizátory specifikovat a vyvážit (např. objednatel poskytuje kompenzaci, náhradní matka se zavazuje nekouřit a zdravě žít a jíst a třeba i poslouchat klasickou hudbu, ale hlavně dítě v porodnici odevzdat) – ale nakonec to stejně bude vždy tak, že kdo platí, rozhoduje.
Případná právní úprava si bude muset poradit s mnoha situacemi, které mohou nastat. Je možné, aby například v průběhu těhotenství objednatelský pár od smlouvy odstoupil? A jak postupovat, když se v průběhu těhotenského vyšetření vyskytne podezření na vývojovou vadu a objednatelé vyjádří vůli takové dítě potratit? Může být k tomu biologická matka nucena či být sankcionována, jestliže nesvolí? Co když náhradní matka začne v těhotenství pít? Může být objednatelem dítěte svobodná žena? A svobodný muž? Stejnopohlavní pár? Lze přistoupit k surogacii z jakéhokoliv důvodu, anebo jen ze zákonem stanovených? Je přípustné, aby se za poskytnutí dělohy platilo? Mohou si objednatelé vytvořit více embryí a náhradní matce pak implantovat to, které splňuje nějaká kritéria (barva očí, pohlaví, genetická predispozice k něčemu)? Máme vytvořit tržní prostředí? Máme nastavit regulaci tak, abychom se stali – obdobně jako v případě umělého oplodnění – rájem pro zahraniční klientelu? Mají být do procesu vpuštěny gamety anonymních dárců? Každá z těchto otázek představuje velké téma, a to jsem je nasázel nesystematicky a bez většího rozmyslu.
Kdo ochrání práva těch nejzranitelnějších?
A to jsme se dosud nevěnovali tomu hlavnímu: dítěti. Má dítě také nějaká práva, nebo je pouhou hračkou v rukou dospělých?
Nejen v rovině morální, ale také v rovině platného práva existuje základní (byť nikoliv absolutní) právo dítěte znát svůj původ. O to je například v případě anonymního dárcovství gamet připraveno. I kdyby však bylo jednoho dne seznámeno se všemi do procesu zapojenými rodiči (od Vendy máš spermii, od Marušky vajíčko, Lenka tě porodila a my dva jsme museli hooodně pracovat, abychom to mohli poplatit), jsou tím jeho práva naplněna? (A to ještě nechávám stranou otázku dětské psychiky.)
V rámci surogátního procesu dochází k odosobnění dítěte: stává se předmětem směny, předmětem právních vztahů, nikoliv jejich subjektem. V čestnějších dobách se pro lidi, kterými mohli jejich ultimátní vlastníci disponovat, používal jeden konkrétní pojem – otrok.
Dítě je také připraveno o své morální právo být plodem lásky svých rodičů. Stává se zbožím, které musí být vyrobeno, kultivováno, předáno.
Žena jako továrna na dítě
Náhradní mateřství můžeme analyzovat také z hlediska moderního pohledu „zneužití moci“. V tomto smyslu je dítě obětí třebas i dobré – či dobře myšlené, ale neusměrněné – touhy dospělých po potomkovi.
Není ale obětí jedinou. Tou druhou je biologická matka, tj. žena, která za úplatu dítě odnosí. Když půjdeme pod povrch altruistické rétoriky, je tato žena také obětí. Je zneužita jako pouhá továrna na dítě pro někoho jiného; jedná se o novodobý případ obchodování s lidmi, komercionalizaci lidského těla a degradaci ženství. A to není pouze „konzervativní“ názor, ale v zahraničí obvyklá feministická kritika náhradního mateřství.
Nemluvě o tom, že celý byznys je ve většině případů postaven na vykořisťování právě těch žen, které pocházejí z chudších zemí nebo nejsou dostatečně finančně zajištěny. (Proč si Američané objednávají náhradní matky na Ukrajině, v Thajsku nebo Kolumbii, a ne třeba v Kalifornii? Není za tím žádná finanční úvaha?) Můžeme polemizovat, zda by k podstoupení surogátního procesu v případě vyššího životního standardu vůbec svolily. Pokud odhlédneme od nepříliš početných případů tzv. altruistické surogacie, kdy je dítě matkou odnošeno z „dobré vůle“ bezúplatně (např. svojí vlastní tetou nebo babičkou), existuje vedle peněz jiný důvod, který by ženu přesvědčil k odnošení dítěte, kterého je následně nucena se vzdát?
Právní zakotvení neřeší podstatu
Občas se setkávám s myšlenkou, že náhradní mateřství je třeba právně náležitě zakotvit, aby nebylo zneužitelné. Z mého pohledu jde však o chybnou perspektivu. Zneužitím totiž není obcházení nějakého dílčího ustanovení, využití případné nedokonalosti právní úpravy – zneužitím je samotné připuštění možnosti surogátního mateřství.
Často se říká, že v České republice je náhradní mateřství z právního hlediska „v šedé zóně“. Když uvažujeme o možnostech právní regulace surogátního mateřství, měli bychom si uvědomit, že zcela legitimní – a naprosto žádoucí – je varianta nulové tolerance. Tedy právní úprava, která bude chránit ženy před vykořisťováním a zneužíváním a bude ctít práva dětí – a to tím, že náhradní mateřství neumožní. Je to cesta, kterou se vydaly země jako Rakousko, Německo či Francie. Řešením je vyvést náhradní mateřství z šedé zóny do zóny černé.
Emoční faktor
Ne, nejsem bez soucitu s těmi, kteří touží po potomkovi. Ale jakkoliv je ta touha vznešená, má svoje hranice. Někdy je třeba se s ranou osudu smířit – a hledat kreativní cesty, jak smutek přetavit v naději, jak dát neštěstí smysl.
Jak bude legislativní proces postupovat, budeme stále více konfrontováni s dojemnými příběhy. Ale selektivními.
Jiné dojemné příběhy zůstávají zatím skryté. Je to příběh dítěte vyrůstajícího v dětském domově, protože se k němu nehlásí ani objednavatelé, ani náhradní matka. Je to příběh dítěte, kterého si objednavatelský pár tak složitě pořídil – aby se o chvíli později rozvedl. Jsou to příběhy dětí bez identit, pocházející z gamet anonymních dárců. Tyto příběhy nejsou populární a nehodí se do krámu dnešního „narativu“. Ale ty děti se jednoho dne ozvou.
A budou se ptát: proč jste dali rozum stranou, když jste to schvalovali?
Autor je právník. Publikuje na svém blogu. Převzato ze stránek Konzervativních novin.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanovisko The Epoch Times.
