Článek
Někde instituce je, jinde ji trpí a jsou místa, kde nechávají čas pro výpůjčky občanů vyplňovat nejbližším zařízením. I dnes jsou však místa, kde to na místní poměry slušně žije a názor knihovníka je slyšet za humny! Jedním z nich je knihovna v Roztokách u Prahy.
Prim hraje Poseroutka
S místním šéfem správy knižního fondu Mgr. Michalem Špačkem, pro nějž se stala almou mater pražská Pedagogická fakulta, aby hned po jejím dokončení místo působení za katedrou libovolné školy vzal do ruky lopatu a koště a stal se pracovníkem Technických služeb města Roztoky, jsem si dal dostaveníčko v jeho dnešním království. Knihovně v Roztokách.
Anketa
„Povinnou školní četbu bych zrušil,“ pronesl tichým hlasem, ve kterém jen bedlivý posluchač dokáže zaregistrovat směs opovržení a další vize zároveň: „Není přece možné, aby se dítě školou povinné zdržovalo četbou Babičky od Boženy Němcové, když žije ve světě, který se podstatně liší od dob popisovaných v díle autorky,“ vysvětluje.
Zájem dětí a dospívajících mu dává za pravdu. Dnes prvostupňové i druhostupňové dítě nehledá v katalogu knihovny dříve oblíbený příběh Honzíkova cesta od Bohumila Říhy nebo dávný knižní hit Neználek na Měsíci od Nikolaje Nikolajeviče Nosova: „Půjčovní rekordy vede Deník malého poseroutky,“ říká po nahlédnutí do interní anonymizované databáze výpůjček.
Přemíra povinností nebaví
„Děti si svoji síť vytváří sami v knihovně, kde hrají hry. Mně je jedno, jestli hrají deskovou hru, nebo na počítači. Jde o znamení, že je knihovna bezpečným prostředím pro trávení jejich volného času,“ odráží předem podezření, že se z místa stává nebezpečné dětské doupě.
Poskytování bezplatného internetu je také jednou ze zákonných povinností veřejných knihoven, a tak k jakémukoliv z místních přístrojů může kdokoliv bez ohledu na věk.
Poznat knihovnu mohou děti i v rámci výuky českého jazyka a literatury. Nikdo z žactva si přitom nemusí odnést knihu domů povinně, aby si čtení vyzkoušel: „Dávám jim zde zpravidla rozchod a nechávám na nich, ať si sami vyberou, co je zajímá.“ Přemíra povinností a úkolů podle Špačka nikoho dlouhodobě bavit nemůže.
Srub na cizím stavět nejde
Za čtení knih nemá prý smysl nikoho ani odměňovat. Sám musí každý poznat, že jde o zajímavou aktivitu a pak je čtenář odměněn vnímáním času, který u čtení strávil.
Jde o to, aby se děti uměli sami svobodně rozhodnout, že věci dělat chtějí. Oni si pak odnáší i kompetenci pro práci se svobodou, kterou budou později sami muset naplňovat. Ať si vyberou, jestli jim udělá radost básnická sbírka, romantický příběh nebo komiks, ale vždy musí být rozhodnutí jejich, je filozofií knihovny, kterou vede Michal Špaček v Roztokách.
Dnes podle něj odzvonilo i dílům Jaroslava Foglara: „Šesťák se mě nedávno ptal, jestli je možné si v lese na cizím pozemku postavit srub, jako to udělali kluci v Jezerní kotlině,“ ukazuje na příkladu. Děti nevěří, mají daleko větší přehled.
Přestat děti nutit číst nebo trvat na něčem, co je považováno za součást obecného vzdělávacího základu je dalším kamínkem do diskuze pro školskou veřejnost. Jestli odvahu k zásadní změně najde i ministerstvo školství, ukáže budoucnost. Pařba v knihovnách u PC her je proti tomu neškodná selanka.
