Hudba spojuje

Šestnáctý únor – tři sta čtyřicet let zpátky. A o den dříve? Patnáctý – jen sto let nás od něj dělí. Vzdáleny od sebe a při tom jsou spolu spojeny. Ten den se totiž narodili dva skladatelé, jejichž díla nám dodnes připomínají velikost české hudby. Onoho 16. února 1684 se ve středočeském Nymburku narodil Bohuslav Matěj Černohorský. Onoho 15. února 1924 se v Zálesní Lhotě u Jilemnice narodil zase Jiří Šlitr.

Oba nás obohatili nestárnoucími hudebními díly, nebo melodiemi, jež skutečně daleko přečkaly délku jejich života a dobu, v níž žili. Oba nastoupili v životě jinou dráhu. Černohorský se stal minoritským knězem, varhaníkem a učitelem hudby. Šlitr, právník povoláním, se prosadil nejen jako muzikant, ale i šikovný malíř, knižní ilustrátor a vlastně také herec, i když herecké ambice zřejmě zpočátku neměl. Ve spojení s Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem v roce 1959 založili divadlo Semafor, které svými melodiemi ovládlo celou generaci mladých a dodnes nás provází naším životem.

Černohorský nám po sobě nechal slavnou sonátu g moll – Ďáblův trylek, kantátu Regina Coeli, Toccata C dur pro varhany, několik fuggpro varhany, dvě mše, Laudetur Jesus Christus pro sbor, orchestr a varhany, atd. Hrával nejen doma v Praze v kostele sv. Jakuba, ale působil také ve Florencii, Boloni, Benátkách, Neapoli, v Římě, jako regenschori v basilice sv. Antonína v Padově, a dokonce byl i hlavním varhaníkem v basilice sv. Františka v Assisi. Překřtívali ho na českého Bacha a nazývali padre Boemo. Jeho dílo svým obsahem a zaměřením odpovídalo své době. Bylo vytvořeno ke slávě katolické církve, ale zároveň k potěše masových posluchačů, kteří přicházeli do tehdy pro všechny přístupných koncertních síní – kostelů, aby se odpoutali od dennodenních starostí. V tom byla na jedné straně svázanost jeho díla, na druhé však jeho vniknutí do života všech a rozšíření po kontinentě, aniž by ho slyšeli jen vyvolení. Sneslo i srovnání s největšími skladateli té doby a dodnes nás má čím oslovit, zvláště když setřeme katolický nános, jenž nás má udělat malými před mocnými a mocí a vnímáme ho jako oslavu velikosti lidského ducha a života vůbec.

Zemřel už vážně nemocen cestou domů do vlasti v rakouském Štýrském Hradci.

Šlitr nám také po sobě zanechal nádherné melodie. Jsou v písních, které se zpívaly nejen na scéně Semaforu, ale pronikly ven, na ulici, a u nichž brzy málokdo věděl, kdo je jejich autorem. No řekněte, víte, že autorem hudby pro Pramínek vlasů, Krajinu posedlou tmou, Sluníčko, Malého kotěte, Pár havraních copánků či třeba Motýl je Jiří Šlitr?

Žil v době volající po barevnosti života. Době, která se chtěla radovat ze všedních věcí. V oněch šedesátých letech dvacátého století se najednou jako houby po dešti objevily malé jevištní formy, začaly se tvořit písně na Kainarovy verše a na slova dalších básníků, a s nimi se objevili na scénách i noví zpěváci, jejichž jména dosud byla neznámá. Matuška, Pilarová, Gott, Suchý… a s nimi skladatelé, jako byl například Štaidl, Brabec, a právě také Šlitr. Ten za deset let své intenzívní tvorby vytvořil hudbu k deseti celovečerním filmům, složil na tři sta písní, vytvořil muzikál Poslední štace a dokonce i jako herec si zahrál – Kdyby tisíc klarinetů či Zločin v šantánu.

Ty »klarinety« měly velmi protiválečný náboj. Dnes se jim podsouvá protikomunistický podtext, ale ani tehdy, když vznikly, i když měly veliký ohlas mezi mladými lidmi, nebyly vždy pochopeny. Svět byl rozdělen. Armády stály proti sobě, a i když se proklamovala snaha o mírové soužití, zbrojilo se a čekalo. Víc na Západě, proto NATO vzniklo o mnoho let dříve než Varšavská smlouva a nebýt Pařížských smluv, jimiž se součástí Aliance stalo Německo, je možné, že by vojenský blok východu nevznikl vůbec. Ostatně o nebezpečnosti NATO jsme se mohli přesvědčit při bombardování Bělehradu, zničení režimu v Libyi, v akci Pouštní bouře, která destabilizovala Irák či například v Afghánistánu. Nebýt jeho zájmů, nebyla by ani válka na východě Evropy.

To všechno už Jiří Šlitr nemohl zachytit ve svých písních. Zemřel zbytečně v prosinci roku 1969.

Dnes jsem připomněl dva české skladatele. Jeden skládal oratoria, druhý populární hudbu. Dělilo je od sebe dvě stě čtyřicet let. Hodně nebo málo? Jestliže hudba spojuje, pak málo. Oba přinášeli radost, pohodu, prosté lidské štěstí, byť svázané s dobou, kterou žili. Oba i dnes nám mají co říci. Proto si jejich výročí připomínáme a jejich skladby posloucháme, a vůbec nám nejde o to, jaký výklad jim nyní, bylo tomu tak i kdysi, dávají ideologové vládnoucích elit. Oni se nám totiž chtěli vyznat ze své lásky k životu a povedlo se jim to. A to je nejdůležitější.

Jaroslav Kojzar

Související články

2 KOMENTÁŘŮ

  1. Za socialismu se objevila řada protiválečných uměleckých počinů. Kam to teď všechno zmizelo?

    Hledat v Kdyby tisíc klarinetů protikomunistický podtext je absurdní.

    Že se v současném režimu nehraje Krylův Král a klaun, to je ovšem pochopitelné. 😜

  2. Krása o hudbě. Miluji muziku i hudbu i když je to skoro totéž. Sláva našeho národa je podmalována velikány hudby jako je B.Smetana či A.Dvořák.Raději jsem navštěvoval koncerty symfonických těles než divadla a film? Jiř Šust který studoval v Moskvě se stal dvorním skladatelem Jiřího Manžela a jeho hudba je prostě krása.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy