16. 2. 2024 | Ondřej Bezr | Foto: Martin Zeman

NAŽIVO: Nebylo možné se odtrhnout. Tři důvody, proč Béla Fleck nadchl Brno

Facebook by se moc vážně brát neměl, ale někdy překvapí. Je však neuvěřitelné, jak nadšeně se o čtvrtečním koncertě banjisty Bély Flecka v rámci brněnského JazzFestu vyjadřovali i lidé, které rozhodně nelze „podezírat“ z fanatického fanouškovství specifického amerického žánru bluegrass. Což ostatně platí i o autorovi těchto řádků.

Béla Fleck je skutečně úkaz. Na jeho hráčské virtuozitě se shodnou všichni, kdo ho kdy slyšeli, ale ta byla toho večera vlastně sama o sobě nepodstatná. Fleck, plným jménem Béla Anton Leos Fleck (protože jeho hudbymilovní rodiče obdivovali skladatele moderní klasické hudby Bartóka, Weberna a Janáčka a podle nich dali své ratolesti tři křestní jména), je hudební osobnost naprosto nadžánrová. Jeho kapela Flecktones koketuje s jazzem i funkem, před lety jsme měli to štěstí vidět jeho komorní duo s jazzovým pianistou Chickem Coreou a velmi rád se pouští také do projektů spadajících spíš do sféry world music – za jeden takový, s indickými muzikanty, zrovna před pár dny získal hned dvě Grammy.

Ale to, co přivezl ve čtvrtek do Brna (a o den později do Prahy), to vycházelo z jeho raných kořenů, které jsou skutečně bluegrassové. Rodilý Newyorčan hudbu, která je doma v Apalačském pohoří, Kentucky a Jižní a Severní Karolíně čerpal do sebe od dětství a jeho zásadní první štací byla kapela New Grass Revival, ve které se setkal s dalšími (budoucími) instrumentálními mistry. Pak se k bluegrassu tu a tam vracel mezi svými experimenty, jako by se vždycky potřeboval o pevnosti svých kořenů ujistit a nadýchat se čistého vzduchu. Naposledy to bylo v roce 2021 na dvojalbu My Bluegrass Heart – a tak se jmenoval taky koncertní projekt, který zahrál hned dva vyprodané koncerty po sobě v brněnském Sono Centru. S fantastickým zvukem, budiž řečeno hned na začátek.

Zatímco na dvojalbu se sešly dvě generace hudebníků, jednak Fleckovi vrstevníci, jednak mladá krev, v koncertní kapele byli hudebníci spíš mladší, ovšem v kruzích bluegrassu a akustické hudby vůbec velmi dobře etablovaní. Největší potlesk sklízela očekávaně mandolinistka a zpěvačka Sierra Hull, která má svoji sólovou kariéru velmi dobře rozjetou (ostatně, coby frontmanku jsme ji mohli vidět už před pár lety v Jablonci nad Nisou). Ale je nutné vyjmenovat i další hráče, protože toho večera byl podstatný úplně každý. Sieřin manžel, multiinstrumentalista Justin Moses, byl nejdůležitější s dobrem. Houslista Michael Cleveland učebnicově ukázal, jaký je rozdíl mezi anglickými termíny „violin“ a „fiddle“ (v češtině bychom mohli říct „skřipky“), přestože jde o týž nástroj – a Cleveland byl fantastický „fiddler“. Především rytmickou stránku věci pak měli na starosti kytarista Bryan Sutton a kontrabasista Mark Schatz, oba výsostní nashvilleští profíci.

To, čím byl koncert naprosto úchvatný a jedinečný lze popsat ve třech okruzích. Za prvé moudrost, se kterou Béla Fleck svoji kapelu vede a prezentuje ji na pódiu. Přestože je sám absolutní světová hvězda, v tomto projektu je prostě členem kapely. Kdybychom si spočítali na vteřinu dobu, kdy sólovou hrou táhne pozornost na sebe, zcela jistě nebude převládat nad dobou určenou dalším hráčům, zejména Sieře Hull a Michaelu Clevelandovi. Neboli: přestože se večer jednoznačně „prodával na Flecka“, slyšeli jsme především fantastickou kapelu jako celek.

S tím souvisí „za druhé“: dokonalá komunikace mezi hráči. Bluegrass není z principu hudba postavená na improvizaci (když si tohle uvědomíme, je vlastně trochu legrační, že právě tenhle projekt hrál na jazzovém festivalu, nicméně díky jeho pořadatelům, že hranice svého žánru tímto směrem učinili, v sále určitě nebyl nikdo, kdo by jim to zazlíval; zachovali se přesně podle dobrého pravidla „Když můžeš – musíš“), nicméně i v rámci do puntíku nacvičených skladeb samozřejmě na improvizaci dochází a pak je nutné dokonalé napojení hráčů. Vzhledem k tomu, že bluegrassová hudba je velmi často rychlá, je skutečně obdivuhodné nejen to, co muzikanti „dávají“ technicky, ale právě také v kontextu souhry celé kapely, která doslova dýchá jedněmi plicemi. Dvojnásob to platilo u jediné skladby, která svou podstatou výrazně přesahovala repertoár, totiž u originální úpravy Gershwinovy Rhapsody in Blue, jež byla svou stavbou, množstvím pauz a změn tempa i rytmu mistrovským dílem. A nikdy nesklouzla do samoúčelnosti nebo pozérského kýče, k čemuž možná mohla svádět, to je nutné zdůraznit.

A konečně za třetí: rytmus. V klasickém bluegrassu nemají co dělat žádné bicí nástroje, a toho se Béla Fleck s kapelou drží, jakkoli by si mohl dovolit cokoli, ostatně, v repertoáru vysoce převládaly jeho vlastní songy, se kterými si může dělat, co chce. Při vědomí stylové absence bicích či perkusí je ale naprosto neuvěřitelné, jak dokonale kapela šlape a zároveň brilantně pracuje s dynamikou (což samozřejmě souvisí i s výše zmíněnou komunikací). Od dění na pódiu nebylo možné se ani na chvíli odtrhnout, kapela svoji nevtíravou virtuozitu sypala do lidí vlastně nesmírně přirozeným stylem, při kterém neustálé podupávání bylo jedinou možnou reakcí na probíhající smršť.

Koncertem Bély Flecka a jeho My Bluegrass Heart vlastně JazzFestBrno naplno odstartoval svůj letošní ročník. I když žánrově trochu bokem, laťka byla nasazena proklatě vysoko.