Japonská zahrada Jiřího Kaděry

Zahradu, vybudovanou v japonském stylu, najdete v jedné malé vesnici na Slovácku a navazuje na místní, typicky rázovitou krajinu. Její majitel o ní vypráví:

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

„První podobu zahrady jsem začal vytvářet se svým kamarádem, který byl kdysi pozván do místního JZD, aby kolem tamní správní budovy navrhl nějakou realizaci. Já jsem chtěl jeho zkušeností využít také a požádal ho, aby se u nás zastavil a připravil projekt na úpravu okolí. Je pravdou, že už v této době byl velkým milovníkem japonského umění a zahrady v japonském stylu se mu velmi líbily. Proto pro nás načrtl realizaci, která z tohoto základu vycházela.

Byl to ale člověk doslova zamilovaný do břidlice, takže v prvních verzích naší zahrady se objevovaly břidlicové skalky, stavěli jsme jezírka, různé kaskády a zhruba před 20 lety spolu vysazovali i borovice (Pinus nigra), které jsou v zahradě dodnes. Musím zavzpomínat i na problémy, které vycházely z toho, že jsme v dobré víře konali asi rychleji, než bylo správné, a nepostavili kolem pozemku plot. První borovice nám tedy ožrala lesní zvěř, vysadili jsme je ale znovu, došlo však k dalšímu okusu. Plot byl tedy naprostou nutností a postavit se musel. Další otázkou bylo i to, jak se budeme o vysazenou okrasnou zeleň starat, protože do té doby jsme to nikdy nedělali.

V tomto okamžiku přichází na scénu majitel Bonsai centra muzea Isabelia Josef Valuch. Po předchozím seznámení jsem ho požádal, aby se k nám přijel podívat a poradil, jak dřeviny, hlavně vysazené borovice, správně ošetřovat. Jeho rozhodnutí bylo poměrně jednoduché, rychlé a dnes už vím, že i správné. Prostě mi řekl, že musím borovice ořezat a udržovat v nějakém přijatelném růstu, jinak budu mít na zahradě brzy les, který nás z pozemku vytlačí. Stromy jsem tedy podle jeho návrhů začal každoročně ořezávat a zakracovat, což vyvolávalo určité obavy mé ženy, která je měla ráda a myslela si, že jim ubližuji.

V době, kdy se k nám Josef Valuch dostal, byly v „ideálním“ stavu pro tvarování, protože měly hodně zelené hmoty, a bylo tudíž z čeho vybírat. Borovice podle jeho rad tvarujeme zhruba 12, 13 let a jak je z obrázků patrné, stávají se z nich zajímavé přírodní tvarované stromy, které do zahrady asijského typu bezpochyby patří. Je pravdou, že tyto práce probíhají neustále, a dnes je mi jasné, že nikdy neskončí. Kdybychom totiž přestali borovice tvarovat, zaštipovat a udržovat v rozumných mezích, brzy by skutečně přerostly.

Původně stálo na zahradě 11 stromů, jeden jsme, ale museli porazit. Pro mě jako myslivce je to paralela k tomu, co mám rád, doma na zahradě mi roste borový les! A ve své fantazii si říkám, že až jednou jako stařec nebudu schopen podnikat oblíbené procházky lesem a provozovat myslivost, posadím se doma na zahradu a do svého lesa se budu alespoň dívat. K lesu patří samozřejmě i rybník. Proto jsem se rozhodl, že pod strání, na které borovice rostou, udělám nějaké větší jezírko, které bude přírodní rybník připomínat. Původní kaskády menších jezírek včetně břidlicových skalek jsme tedy zrušili a vymysleli jednoduchou nádrž čistých a přímých linií, která v sobě zahrnuje i určité prvky japonské architektury.

Po poradě s Josefem Valuchem jsem se rozhodl, že zahradu vybuduji v japonském stylu, i když bylo jasné, že na Slovácku v kopcích nějakou nesmyslnou kopii stavět nebudu. Chtěl jsem se držet pouze náznaků a do realizace vnést prvky, které jsou mi blízké a které mám rád. Při jejím plánování jsem měl na mysli neustále i pojem „bezúdržbová zahrada“, i když dnes vím, že je to vlastně utopie. I proto zde máme velké štěrkové plochy a jednoduchý trávník. Práce v zahradě je ale pořád dost, hlavně se musím „točit“ kolem borovic. Je ale pravdou, že mě tato činnost naplňuje a umím si u ní odpočinout.

REALIZACÍ ZAHRADY JE PŘEDEVŠÍM SPOUSTA PRÁCE

Další fáze budování zahrady je spojena s mladými slovenskými zahradními architekty (Ing. Martin Sučič a Ing. Kojda Pavol), kteří po určitou dobu pracovali v Bonsai centru Isabelia. Pozval jsem je s tím, že jsou nadaní, perspektivní, a hlavně nezatížení historickými pravidly. Požádal jsem je, aby vytvořili vizi toho, jak by mohla zahrada vypadat, a dal jim „volnou ruku“. Jen jsem je upozornil na to, že musí zachovat les z borovic a pod ním z hlediska údržby kačírkovou plochu. Oni přišli s návrhem, že tuto plochu zjemní, rozčlení a šikovně naváží na vodní plochu tím, že v její blízkosti umístí ve dvou polích tvarované buxusy.

Zpočátku se jednalo o menší rostliny, které byly zasazeny vedle sebe, postupně, jak rostou spíše do šířky než do výšky, uvažuji o tom, že z nich vytvořím klasické karikomi. Centrální část zahrady vychází z vize, kterou jsem o jednoduché, strohé, ale barevně i tvarově zajímavé realizaci v japonském duchu měl. V současné době nevidím žádný důvod k tomu, abych sem něco přidával, ať už by to byly např. tvarované azalky, či importované obláčkové stromy. Výrazně barevným prvkem uprostřed zahrady je červenolistý japonský javor, který je takto krásně zbarven po celý rok.

Dalšími dominantními prvky zahrady jsou branka a pergola poměrně mohutně pokrytá popínavým trubačem. Ten na jaře sice krásně kvete, ale jinak vytváří obrovské množství „zeleného odpadu“ a spadaného listí, které z velké části končí v jezírku, odkud je ho potřeba neustále lovit. Pergola je místo, kde se jako rodina setkáváme, můžeme posedět, grilovat, povídat si či pozorovat západ slunce. Prostě se jedná o prodloužený obytný prostor. Co se týká trubače, uvažujeme o jeho redukci a zmlazení a rovněž plánuji, že pergolu nějakým citlivým způsobem zastřeším, aby se pod ní dalo sedět také v době, kdy venku prší.

Jednoduchou dřevěnou branku jsem instaloval i přes lehký odpor celé rodiny, které se zdála divná, až nepřirozená. Při její stavbě jsem se inspiroval návrhem v časopise Dům a zahrada. A i když jsem to tenkrát tak nebral, je pravdou, že v sobě má japonského ducha, který je následně přenesen i do zahrady. Na branku nenásilně navazuje jednoduchý plot, který navrhoval ještě můj kamarád Radek Přikryl, autor prvotní podoby zahrady. Stojí tu zhruba 30 let a neustále slouží svému účelu.

VODA V ZAHRADĚ JE DŮLEŽITÁ

Centrálním prvkem celé realizace je bezpochyby vodní nádrž pravoúhlého tvaru o velikosti 4×7 metrů. Obsah vody činí asi 22 m³ a hloubka je zhruba 150 cm. Z hlediska stavebního se jedná o jámu se silnějšími betonovými stěnami. Není zde žádná fólie, beton je pouze natřený. Fólii bych býval asi instaloval, ale protože jsem nevěděl, jak ji na vrchu zakončit, sešlo z toho. Při výstavbě jsem se totiž rozhodl, že okraj nádrže bude v jedné rovině s okolním terénem, což by v případě kamenů položených na kraji jezírka nešlo. A tak je bez fólie!

Z hlediska čistoty vody, o níž neustále diskutuji se svou ženou, jsem osadil nahoru za plot jednoduchou čističku, která se stará o to, aby byl obsah jezírka v „normě“. Voda je vedena trubkami nahoru, kde mi můj kamarád pomohl udělat plastovou filtraci, která obsahuje i UV lampu. Z ní pak vytéká voda samospádem dolů do jezírka, přítok ústí u kamene pod javorem. Kvalitu vody jsem musel podpořit i některými preparáty, přičemž všem doporučuji firmu Vodnář (Míča a Harašta s.r.o.). Jen tito pánové mi totiž byli schopni poradit po telefonu a doporučili přípravky, které skutečně zabrali.

Jak jistě každý majitel jezírka potvrdí, musí v něm být ryby. Původně jsem jich tam měl patrně moc, což souviselo i s horší kvalitou vody, takže jsem jejich počet omezil, a naopak šel do kvality. V současné době mám v jezírku kapry Koi různých velikostí, jedná se o ryby běžné kvality za dostupnou cenu. Sám vycházím z toho, že rybám tohoto typu se nechci profesionálně věnovat, a tudíž kapry Koi v jezírku beru tak, že zde zajišťují potřebný život. Zároveň, protože se jedná o zahradu budovanou v japonském duchu, si myslím, že se sem Nishikigoi hodí.

K ZAHRADĚ PATŘÍ I PLOCHY PŘED DOMEM

Stejně jako zahradu, na kterou se díváme i z okna kuchyně, snažíme se ladit do asijského ducha také zeleň, která je vysazena před domem. Tady je potřeba říci, že některé výsadby jsou staré zhruba 25–30 let a rostliny jsme sázeli s mým kamarádem Radkem Přikrylem. Další aranžmá pomohl vytvořit Josef Valuch, který dodal i některé tvarované borovice. Asijskou kompozici jsme před domem mít chtěli, protože si myslím, že již při příchodu k nám by měl člověk vědět, že jsme zaměřeni na trošku jinou podobu zahrad, než je na Slovácku zvykem.

Další zajímavý prvek uvidíme, vystoupáme-li ze zahrady po schodech, které jsou tvořeny pražci a projdeme již zmiňovanou dřevěnou brankou nahoru do míst, kde je užitková zahrada. Tady najdeme) poměrně rozsáhlé karikomi z borovic, které jsou zasazeny na střeše moravského sklípku. Poté, co byl dostavěn, přemýšleli jsme o tom, co dát na jeho střechu. A tehdy přišel syn s tím, že sem umístíme kleče. Ty jsme tedy nakoupili, zasadili vedle sebe a pečlivě se o ně starali. Ony se nám posléze odměnily tím, že se slily do útvaru, který dnes tvoří velice zajímavou dekoraci vstupu do půdních prostor zahradního domku, v němž máme uskladněnu např. zahradní techniku. Největší práce s udržováním borovic patří zcela jistě zaštipování svící. Pokud je chce člověk zakrátit poctivě, je to práce na 2–3 dny. A důležité jsou i detaily!

BUDOU DALŠÍ ZÁSADNÍ PROMĚNY?

Z hlediska vývoje zahrady (její velikost včetně jezírka je 20×15 m) žádné velké změny neplánujeme. Částečně zredukujeme trubač, zastřešíme pergolu a jinak je potřeba systematicky pracovat s borovicemi. Jak je vidět na obrázcích, kde jsou po letním řezu, a mají tudíž málo zelené hmoty, kosterní větve směřují stále spíše vzhůru. Bude je tedy nutné začít vyvazovat a stahovat dolů, aby získaly potřebný sklon.

I když jsou zimy na Slovácku opravdu nehostinné, vanou zde silné mrazivé větry a teploty „padají“ hluboko pod nulu, musím říci, že borovice rostou skutečně velmi dobře, stejně tak jako ostatní dřeviny. Závěrem bych rád zdůraznil, že vytvoření realizace v japonském duchu na Slovácku je důkazem toho, že i v úplně odlišných podmínkách se dá postavit zahrada, která filozoficky z japonských vychází."