Není to dobře ani špatně; je to otázka rozhodnutí. Máte k dispozici silný materiál, skutečný případ – několikaleté vyšetřování činů sériového vraha Ladislava Hojera v první polovině 80. let v Československu. Můžete ho zpracovat různě, zahraničních inspirací je spousta: napínavě, drásavě, minimalisticky, s existenciálními přesahy... Metoda Markovič: Hojer, seriál Jaroslava Hrušky, Tomáše Hrušky a Pavla Soukupa na Voyo, je prostě hezký.
Metoda kriminalisty Jiřího Markoviče (1942–2022) spočívala ve vybudování vztahu s pachatelem: v získání jeho důvěry, která byla klíčová pro někdy i velmi dlouho probíhající získávání informací a rozkrývání případu. Vztah mezi Markovičem a „Láďou“ Hojerem a ono vyšetřování jsou v „jejich“ seriálu opravdu důležité, zabírají však odhadem sotva polovinu šestihodinové stopáže.
Zbytek je seriálová omáčka. Tak jako v tuzemských mainstreamových komediích pro kina musí vždycky někdo umřít a někdo se narodit, nesmí chybět humor a měla by tam být i svatba, i Metoda Markovič: Hojer baví diváka touhle člověčinou. Seriál se navíc odehrává ve vymydleném retro prostředí, kde historicky sedí každý popelníček a každý knoflík u košile, ale dohromady to působí jako katalog obchodního domu Prior. Humor je bodrý, takový náš. A v těchhle půvabných kulisách probíhá vyšetřování pěti vražd většinou mladých žen, o medailóncích dalších brutálních mordů, kterými jednotlivé epizody začínají, nemluvě.
Soudě podle nadšených reakcí na ČSFD nebo podle toho, že Metoda Markovič: Hojer jako první tuzemská série v historii vyhrála hlavní cenu na festivalu Serial Killer, tenhle kontrast málokomu vadí. „Metoda“ je líbivá, divácky vstřícná, efektní, vyvážená: chvíli si labužnicky necháváme běhat mráz po zádech („A taky jsem něco vyříz!“) a chvíli zase odpočíváme v bezpečí normalizačního obýváku nebo při policajtském dialogovém ping-pongu, jaké známe z desítek jiných českých krimiseriálů.
Snaha o pop, o zavděčení, je patrná třeba už z toho, že tvůrci do sestřihů „viděli jste v minulém díle“ dávají nejvtipnější momenty a hlášky. Ale diváka, který by se chtěl soustředit na samotné vyšetřování, vlastně pořád něco ruší. Kamera, která na sebe neustále upozorňuje pokřivenými úhly nebo záběry skrz schody, zespodu skleničky a dalšími bizarnostmi, asi usiluje o expresionismus, ale je jen manýrou, stejně jako rádoby autentické a rádoby dobově natočené rekonstrukce z míst činů. Paralelní linie vyšetřovatelova rodinného života (ta nekonečně trpělivá manželka!) vede k někdy až absurdním výjevům typu „Markovičovi jdou na houby“, „Markovičovi slaví Vánoce“ atd. Rovina humoru nabízí vtipy průběžné (benjamínek vyšetřovacího týmu Vlasta neumí klepat), černé (zatímco se řeší kanibalismus, paní Markovičová vaří) i hospodské (chlapi se ožerou) a dojde také na etudy v duchu televizních bakalářů, jako když se Vlastovi vymkne z rukou milostný život.
To vše se odehrává v prostředí, kdy si člověk prostě nemůže dát kafe bez toho, aby se do záběru nacpal ten oranžový zapalovač na sporák, který se kdysi povaloval v každé kuchyni, kdy holčičky vypovídající o pedofilovi mají perfektně sladěné účesy i barevné šatečky a kdy ze všech těch divokých vzorů na závěsech, tapetách a ubrusech jednoho prostě rozbolí hlava. A všechno bez poskvrnky, lidé se v 80. letech nepotili a auta nebyla od bláta.
Těžiště seriálu – budování vztahu mezi Markovičem a Hojerem – přitom funguje a nevadí ani vysoká míra doslovnosti nebo okaté paralely mezi vyšetřovatelovým otcovským přístupem k pachateli a k jeho vlastním dětem. Marná není ani vedlejší linie s jiným, už usvědčeným vrahem Stahlwerkem, jenž tu má poradní funkci jako Hannibal Lecter. A skvělé jsou i herecké výkony. Petr Lněnička coby Markovič bojuje, aby vypadal pořád stejně (laskavě). Obrovský objev Petr Uhlík, pro kterého by Hojer neměl zůstat jedinou životní rolí, naopak bojuje, aby vypadal pořád jinak: střídá polohy, vyvíjí se, překvapuje. Václav Neužil jako „zlej policajt“ Josef Vilímek (policajti se přece musejí vyskytovat v kombinaci „hodnej a zlej“), Adam Mišík v roli Vlasty (mezi policajty přece musí být „mladej“), Dano Heriban (advokát Žabimajerský), Michal Isteník (sexuolog Řemen), Vojtěch Kotek (vrah Stahlwerk) – ti všichni na svých někdy i dost omezených prostorech předvádějí maximum.
V prvním díle je scéna výpovědi syna, který právě přišel o matku; skvěle zahraná, drásavá, byť dramaturgicky nevyužitá. V páté epizodě je záběr, kdy chce rozvášněný dav na děčínské náplavce Hojera lynčovat; tým ujíždí z rekonstrukce autem a není třeba nic vysvětlovat. Ale každý takový filmařsky povedený moment je vykoupený dialogem o bábovce nebo chlapáckým pošťuchováním.
Název seriálu i vyšetřovatelova bohatá kariéra svádějí k myšlenkám na pokračování. Samozřejmě se nabízí Metoda Markovič: Straka o spartakiádním vrahovi, který působil v roce 1985. Závěsy, skleničky, zapalovač a další dobové propriety už mají autoři pěkně po kupě. Padne ale stejné rozhodnutí, že i další řada bude úhledné retro?
