Výloha patří Galerii Václava Špály. Její tři členitá podlaží nově hostí malou retrospektivu sochaře, profesora brněnské Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického a průkopníka digitálního sochařství Michala Gabriela. Přehlídka děl třiašedesátiletého někdejšího člena skupiny Tvrdohlaví se jmenuje Tváří v tvar, potrvá do 17. března.
"I když se to nezdá, galerie nabízí hodně prostoru. Jen průchody jsou dost limitující," říká kurátorka Lucie Pangrácová. Lituje, že kvůli úzkým dveřím se nedaly pronést některé autorovy větší objekty. Jiné však ano: na sociálních sítích vzbudilo pozornost video, jak jeřáb zvedá sochu pětimetrového žraloka. Ten docela ladně zaplul oknem do prvního patra.
Manipulace vyžadující těžkou techniku není pro Gabriela neobvyklá. Svá díla rád umisťuje na netradiční, především přírodní místa - někdy na pár dní, nebo dokonce jen hodin. Pro ten zážitek spojení krajiny s uměním a několik fotografií, které výsledek zaznamenají. Účinek je tak silný, že jednou obměkčil i armádní ostrahu, jak se ukázalo u slovenského města Malacky.
Michal Gabriel si tam vytipoval krásný, opuštěný terén připomínající savanu. A když vezl tři objednané, červené žraloky na jedno bratislavské zákoutí, kam měli být umístěni natrvalo, nechal náklad zastavit právě u Malacek. S pomocí několika studentů a objednané techniky žraloky vytáhl, načež je posadil do trávy. Netrvalo dlouho a přijela ostraha. Ukázalo se, že "savana" je přísně střežený vojenský prostor, kde se nesmí ani zastavit, natož tam cokoliv provádět s jeřábem. Červení predátoři uprostřed poklidné krajiny ale působili tak úchvatně, že to umělci prošlo bez následků.
Počítačové sochařství
Žralok nyní vystavený ve "Špálovce" je černý. Povrch tvoří skořápky ořechů, jeden z typických rysů Gabrielovy tvorby. Podobnou ořechovou strukturu má madona v přízemí nebo tři sedící postavy v černě vymalovaném sklepním prostoru - všechno sochy v životní velikosti reprezentující až třicet let starou tvorbu.
Aktuální práce zastupují menší sochy či drobné reliéfy, při jejichž vzniku autor zapojuje digitální nástroje. Ty do světového umění začaly pronikat v 90. letech minulého století. Michal Gabriel, český průkopník počítačového sochařství, se jim věnuje od přelomu tisíciletí. "Otevřelo mu to nové možnosti, které teď objevují i další jeho kolegové. Přináší to nezávislost na omezeních materiálu," vysvětluje Lucie Pangrácová.
Najednou se lze dobrat tvaru, aniž by sochař fyzicky modeloval. "Anebo práci, kterou už jednou vytvořil, převést do digitálního prostoru a následně s ní manipulovat způsobem, který dříve vůbec nebyl možný. Digitální nástroje úplně rozvolňují prostor imaginaci, je to pro sochaře zjevení," líčí kurátorka.
Jako příklad uvádí sochu Chodce, kráčející postavy s koulí místo hlavy, která vznikla v roce 1992 tradiční cestou. Pro pražskou výstavu byla znovu odlitá z černé pryskyřice se skořápkovou strukturou. "Stejná socha se tam objevuje ještě v poněkud ztracené podobě," konstatuje Pangrácová.
Na mysli má velkolepou instalaci nazvanou Koberec. Podlahu jedné místnosti pokrývají řady různě vysokých objektů, které byly vytvořeny ve virtuálním prostoru posunem Chodce po výškové ose a následnou výrobou v 3D tiskárně. Následovalo odlití výtisků do polymeru. "Díky digitálním nástrojům vznikl úplně nový optický objekt, který by nebylo vůbec možné v představě vyprodukovat," myslí si Pangrácová.
Ještě jednou se Chodec na výstavě objevuje v úplně malém formátu jako součást jakéhosi krajinného zátiší. "Chodec tak ukazuje různé přístupy v tvorbě. Nejprve vznikl tradičním modelováním v hlíně a potom transformováním v digitálních úpravách," shrnuje kurátorka.
Výstava ve Špálově galerii přibližuje také Gabrielův dosud nevídaný mikrosvět, který opět umožnilo digitální sochařství. Drobné krajinné objekty většinou krychlového tvaru kurátorka nazývá dioráma, jak se říká scénám navozujícím dojem skutečnosti. "Krajině se sochaři dosud věnovali jen v případě reliéfu, a to většinou v zadním plánu, ale tady se setkáváme s krajinou jako s tématem," poukazuje.
Vedle detailně provedené výseče přírody, nejčastěji lesa, jsou na Gabrielových dioramatech fascinující postavy velikosti panáčka ze stavebnice Lego, avšak s téměř mikroskopickými maličkostmi. "Je tou možností detailu fascinován. Na začátku své kariéry tyto možnosti neměl," dodává Pangrácová.
Měl blízko ke koním
Spoustu děl Michala Gabriela lze vidět na veřejných prostranstvích. Nejvíc v Praze, odkud pochází. Už v 90. letech navrhl vrata Veletržního paláce, jeho okřídlený levhart zdobí vchod do prezidentské kanceláře na Pražském hradě.
V Dejvicích se jeho bronzoví koně plaví ve vodní kaskádě. V zoo ve výběhu šelem byli umístěni Pastevci gepardů, v úzké uličce mezi Palácem Špork a sousedním domem v Hybernské ulici jsou zase zavěšeni dva okřídlení červení jeleni. V Parku na Petřinách stojí socha Větvení, což je pomník vynálezce kontaktních čoček Otta Wichterleho.
Pro Hradec Králové navrhl kašnu na Masarykově náměstí, jinou vytvořil pro Mladou Boleslav. Z římsy bankovního domu v Opavě shlíží jeho svalnatý anděl s pyramidou místo hlavy, v Karlových Varech se nachází jezdecká socha Karla IV. Kromě toho Michal Gabriel vymyslel žulový klobouk jako náhrobek pro zpěváka Michala Tučného.
Jeden z nejvýraznějších současných českých sochařů se přitom klidně mohl stát ekologem a chovatelem koní. V žákovských letech na nich začal jezdit v pražských Řeporyjích v Hucul Clubu, kde se snažili o záchranu ohroženého druhu. "Můj život před akademií byl nasměrován na záchranu koní a přírody. Měl jsem blízko k myšlenkám Zelených, poznal jsem akce Greenpeace, ale nakonec mi něco říkalo, že se mám věnovat umění," vzpomíná v obsáhlém rozhovoru pro veřejný archiv Paměť národa.
Po základní škole, kde patřil mezi čtyřkaře, si vybral učební obor truhlář. "Tam jsem se poprvé svobodně nadechl. Vše bylo nové, vše bylo jinak a já byl spokojený. Vyučil jsem se a šel si dodělat maturitu na Uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově," líčí pozvolný příklon k umění.
V roce 1982 začal studovat na Akademii výtvarných umění. Tam poznal Jiřího Davida a Stanislava Diviše, kteří pořádali neoficiální výstavy zvané Konfrontace. Brzy se k nim připojil. Jedna z oficiálně nepovolených přehlídek skončila konfliktem s vedením školy. Potrestán byl i Gabriel, jenž nuceně ukončil studium o rok dříve.
Překonaná krize
Pro obživu se stal nočním hlídačem zámku Troja. Přivydělával si také jako asistent umělce Kurta Gebauera, který mu dal i cennou sochařskou průpravu. "Kurt mi ukázal jiné materiály a formy, se kterými šlo pracovat. Já byl vždy spíše typ procesuální, a ne konceptuální. Oba jsme pracovali a upovídaný Gebauer mě zaučoval, což mi vyhovovalo," vypráví.
Po akademii spoluzakládal skupinu Tvrdohlaví. "Mohlo tam být mnohem více umělců, ale vybírali se ti, kteří zrovna skončili ve škole. Nechtěli jsme ohrožovat ty, kteří ještě neměli diplom," zdůvodňuje výběr osazenstva později velmi známého uskupení, ve kterém se sešli absolventi AVU i UMPRUM. Kromě Davida a Diviše mezi nimi byli František Skála, Jaroslav Róna, Petr Nikl, Čestmír Suška, Stefan Milkov, Zdeněk Lhotský a Václav Marhoul.
Sochař vzpomíná pro Paměť národa také na Palachův týden nebo demonstrace v listopadu 1989. "Moje tehdejší žena Milada byla aktivistka, a kdyby nebyla těhotná a neměli jsme malou Marušku, tak by byla na všech. Takhle jsem tam musel chodit já," zmiňuje.
Na nejznámějším protestu 17. listopadu na Národní třídě ale chyběl. Šel domů vykoupat dceru. Od ženy dostal vynadáno, že nezůstal. "Druhý den mi volal David Černý, že na Národní někoho zabili. To byla hodně silná emoce," vrací se k dezinformaci, jež tehdy kolovala.
Po sametové revoluci se rozpadli Tvrdohlaví, jejichž smysl se při objevování společenské svobody v hektických 90. letech vytratil. "Tvrdohlaví jsou pořád značka. Oficiálně jsme skončili a už jsme nepořádali pravidelná setkání, ale pořád jsme v podstatě spojení," konstatuje Gabriel.
V nových poměrech se stal vyhledávaným autorem, vyhrál spoustu anonymních soutěží na realizaci soch ve veřejném prostoru. Roku 1995 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, začal učit na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, kde dodnes vede ateliér. V letech 2007 až 2011 tam byl i děkanem.
Gabriel nastoupil do ateliéru po Vladimíru Preclíkovi, jenž fakultu vybudoval. "Taky jsem měl krizi, chtěl jsem se školou skončit. Ale začali jsme se věnovat 3D technologiím spojeným se sochařstvím a dnes jsme propojeni třeba se školou SVA v New Yorku," uzavírá pro Paměť národa Michal Gabriel.
Aktuální výstava ve Špálově galerii ukazuje výsledky jeho digitálního zaujetí. Díla vzniklá za pomocí počítačových nástrojů jsou obdivuhodná. Není ale hanba přiznat, že méně polygonových sítí a více ruční práce s hlínou může divákovi přijít vřelejší a bližší.
