V neděli skončilo v Novém Městě na Moravě mistrovsví světa v biatlonu.

My doma jsme fandili o sto šest, i když to našim letos moc nevycházelo. Škoda – ale co naděláme.
Za to organizátoři se ukázali jako jedničky.  Teploty hodně nad nulou a přesto byla na trati vysoká vrstva sněhu. Moc se mi líbily záběry z dronů – hnědá a zelená krajina a mezi stromy se vine různě kroucená bílá stuha. Takové pohádkové.
A diváci byli vůbec úžasní. Fandili v dešti i za sluníčka, za silného větru i občasného bezvětří, fandili, i když rány padaly vedle, fandili našim i cizím. Těšil mne pohled na rozjásané skupiny lidí s prapory nad hlavou. Norské, francouzské … a samozřejmě hlavně ty naše se jmény obcí, odkud ti kteří fanoušci přijeli.
Je mi líto, že počasí takovým akcím už moc nepřeje. Za mne – mám pocit, že to bylo v Česku nejspíš naposledy. Pokud tedy budou i nadále tak teplé zimy, jako jsou v posledních letech  – a podle předpovědí bude ještě hůř.
V neděli po skončení posledního závodu jsme se o tom doma bavili. Hodnotili, co a jak, a při hovoru o fanoušcích Jindra zamyšleně pronesl.
“Takoví lidé, jejich nadšení a fandění člověka ohromně povzbudí!”
Jindřich je sportovec tělem i duší. Kromě jiného se někdy v osmdesátých letech (už to dohledal, bylo to 9. května 1987) zúčastnil závodu v běhu přes obec Strání – Květná. Vzpomínal, jak běžel a na chodnících, zahrádkách, ve dveřích domů, všude stáli lidé a hlasitě ho povzbuzovali bez ohledu na to, že rozhodně nepatřil mezi ty nejlepší. Závodem žila celá vesnice. Nikdy jindy a nikde jinde prý takovou atmosféru nezažil.  Bylo to tak nabíjející, že ze sebe vydal opravdu všechno. V cíli pak sebou práskl na zem a hodnou chvíli popadal dech, aby mohl vůbec vstát. Všichni účastníci prý tehdy dostali na památku malý pohár z místních skláren. Zelený pohárek s vyrytou ozdobou. Dlouho ho opatroval, až pak se jednou ztratil, už sám neví, kdy a jak.
Pohár zmizel, vzpomínky na závod a skvělé fandy mu zůstaly. Občas přes Strání jezdíme, pokaždé se o tom závodu zmíní.
Jo, a abych nezapomněla, náš skřítek Domácníček je opravdu borec. Pár dní po něm už nebylo slechu ani dechu, asi byl někde v teple (nebo zimě?) na dovolené. Včera jsme koukali na televizi (samozřejmě sport, co jiného) a najednou se Jindra začal vrtět.
“Co je ti?” ptám se, protože se kroutil opravdu nezvykle.
No co. Něco malého opravoval, koukal při tom na televizi, a z ruky mu vystřelila taková malá, malinká součástka, takové kolečko. Lidičky, my prohledali gauč, vyklepali přehoz, slídili po celé podlaze, Jindra šel do trenek – nenašli jsme ho. Vypařil se, změnil skupensví, přemístil se do jiné dimenze…. prostě nebyl. Napřed jsme nadávali (na to kolečko, ne sobě), pak jsme se už smáli – jeden druhému a té udivující situaci, nakonec už mávli rukou, že to koupíme. Zkrátka, měli jsme doma někde o kolečko víc.

Dnes ráno se Jindra motal kolem kamen. Náhle ztuhl, upřel pohled k zemi a zakoktal – “Co to.., to…, tady je to kolečko!”
Ráno už snídal, byl na dvoře pro dřevo, dělal spoustu jiných činností – a pak našel tu součástku pěkně u své nohy vedle kamen.  To asi aby ji nerozšlápl.
Domácníček je zpět z dovolené. Kolečko našel a vrátil.
Nebo nám ho i schoval?