OKAMŽIK RADOSTI: Slyšet britskou angličtinu

Minimálně třikrát týdně chodím ráno běhat. Posadím Benjamína na školní autobus a vyrazím, v podstatě kopíruju trasu toho autobusu a mávám mu po cestě. Někdy je ale už ve čtvrt na osm ráno venku takové vedro a vlhko, že mě přemůže lenost a jdu si svých pět kilometrů uběhnout na pás do klimatizované posilovny. 💪

Dneska ráno jsem tam potkala sousedku – Britku a daly jsme se na chvíli do řeči: počasí, cvičení, děti, prostě small talk. Nemám k Velké Británii ani k Britům nějaký speciální vztah, ale zbožňuju jejich angličtinu – zvuk, přízvuk, to, jak pečlivě artikulují každou slabiku, což každému slovu dodává na významu. Líbí se mi, jak volí slova (třeba když mi sousedka řekne, že jsem "muscularly blessed" víc než ona), žasnu, jak vznešeně, gentlemensky, královsky, až občas možná trochu nadřazeně to zní, byť z úst obyčejných lidí. To je prosím vás tak nádherná angličtina! Nikdy jsem neslyšela žádného Američana mluvit takhle nádhernou angličtinou. Ve srovnání s Brity mám naopak vždycky pocit, že Američané angličtinu hrozně patlají; vůbec nevyužívají její potenciál. No prostě dokonalé, hrozně moc se mi to líbí! Až tak, že občas, když sousedku potkám, vypnu, co říká, jen v sobě nechávám znít ten zvuk. 

A teď přidám ještě jedno přiznání. Američtí diplomaté jsou si tohoto, co píšu, asi dobře vědomí, a tak do ambasádní kavárny tady v Kuala Lumpuru přijali jako baristu Daniela. Daniel má sice malajsijské rodiče, ale narodil se a do svých pětadvaceti vyrostl v Británii s britskou angličtinou. A velmi rád mluví! V kavárně má pořád plno a já si myslím, že vím proč. Taky jsem tam kdysi hodně chodila. Jakože na latté, ale ve skutečnosti na British English. Protože její zvuk mi vždycky udělal hezčí den.