Článek
Starověký Egypt je říší, jež se může pyšnit vskutku důmyslnou záhrobní mytologií. Tehdejší kultura posvátného Nilu měla svůj vlastní osobitý systém božstev. Anup (Anubis) a Usirev (Osiris) pak představovali symboly překročení prahu podsvětí a přebírali vládu nad vším, co již nenáleželo světu živých.
Balzamovači, kanopy, obinadla, sarkofágy a kniha mrtvých.
Jakmile se urozený mrtvý vydal na svou poslední pouť, následovala dlouhá cesta příprav a tajemných obřadů. Kněží prováděli ústní rituál, mumifikaci, a orgány, které vyňali z tělní dutiny, uzavírali do nádob k tomu určených - kanop. Jestliže zemřelý měl za života své sloužící, nezřídka se stávalo, že byli zabiti, aby svého pána doprovázeli na jeho posmrtné cestě.
Krom sluhů se tak mezi doprovodem objevovali i domácí mazlíčci, ať už šlo o kočky, ptáky ibisy nebo dokonce krokodýly - tedy vše, co bylo posvátné. V případě sloužících však nastával časem problém. Když byli jednou zabiti, nemohli již sloužit nikomu dalšímu. Tento deficit kvalifikovaných sluhů se ale podařilo kompenzovat nápadem vpravdě znamenitým.
„Zde jsem!“
Namísto živých (zabitých) sluhů se tak stali populární takzvaní vešebtové - sošky vyrobené z fajánse, jež plnily pro zemřelého nejrůznější úkony, aby mu na onom světě nic nescházelo. Sošky mívaly podobu mumie a jméno konkrétního vešebta se nacházelo vyryto na jeho těle. Pokud zemřelý dotyčného vešebta zavolal, tak ten byl povinen se mu ohlásit slovy „zde jsem“. Poté začal vykonávat práci, k jaké byl předurčen. Každá soška totiž třímala v rukou různá nářadí. Krom drába, ten hrozil důtkami.
Počet vešebtů v hrobce závisel na tom, kým jste za života byli. Existují případy, kdy se v pohřební síni našly stovky či tisíce vešebtů, které se staraly o nebožtíkovo naprosté pohodlí. Tento symbol staroegyptské říše sice není tak známý jako terakotová armáda, avšak s ohledem na důvod, pro jaký vešebti celá tisíciletí obývali prostory temných komor, není ani o fous méně pozoruhodný.
Zdroj: Mumie, Tyldesley, Joyce
