Malá inventura zasvítila neonovými barvami

Představte si místo, kde hudba přehlušuje lidský hlas, zrak oslepují neonové barvy, světelné reflektory a umělý kouř tak, že nemůžete vidět do tváře lidem kolem sebe. Celá atmosféra vás natolik pohlcuje, že ztrácíte ponětí o čase a orientační smysl. Připomíná vám to něco? Třeba ravový klub? V imerzivním divadle Pomezí do takového prostoru situovali inscenaci Climax v režii Lukáše Brychty, která započala letošní Malou inventuru, festival nového divadla. Když stoupám do třetího patra zchátralého domu na adrese Za Poříčskou bránou 7, jsem plná napětí…
Pomezí: Climax (foto Jan Volejníček)
Pomezí: Climax (foto Jan Volejníček)

V bytě o několika pokojích na mě zpoza toalet jako první vybafne Marie Machová alias Františka, která mi nabízí neonový make-up. Je poměrně neodbytná, ale odmítám. Nicméně právě ji a jejího kolegu Jakuba Jelínka v roli plachého Adama si vyberu jako své „oběti“. Fascinuje mě totiž, jak mezi sebou kontrastují podobně jako zdejší neonová světélka. Zatímco jeden z nich introvertní diváky atakuje svou akcí, druhý jim empaticky naslouchá.

Climax totiž pojednává o šestici postav (třech mužích a třech ženách pravděpodobně v adolescentním věku) a jejich prožitcích, zejména sexuálních a z požívání drog. Záleží na divákovi, čí perspektivu si vybere, vše se děje totiž simultánně. Tím připomíná performance Bodies Togehther z produkce divadla PONEC, na rozdíl od ní je však toto představení doslova nepřehledné.

Pomezí: Climax (foto Jan Volejníček)
Pomezí: Climax (foto Jan Volejníček)

Jednotlivé akce se navzájem přehlušují, jak jinak, když probíhají najednou. Slova tak nejdou slyšet, čemuž přispívá i poměrně hlasitá hudba. O slova tady stejně nejde, jde o atmosféru. Jedná se totiž o změť situací intimního charakteru, ve které postavy řeší své vztahové, ale i drogové trable. Climax je jeden velký paradox, jednak nespěje ke climaxu, ale také se v něm využívá hyperbolické herectví, které se místy dostává na dřeň autenticity.

Sama si vybavuji kluby, do kterých jsem omylem zavítala a byla svědkem podobných mikrodramat, jejichž oblíbeným místem pro vyvrcholení se stávaly zejména toalety. I přesto se cítím znuděně a nepříjemně, a to v důsledku jednotvárnosti scének, ale také faktu, že se do hry na divoké teenagry nedovedu zapojit. „Asi jsem na tuhle inscenaci stará, není mi tematicky blízká,“ pomyslím si, zatímco jiní mnohem odvážnější diváci zabředávají do dialogu s aktéry, se kterými pomalu začnou splývat i díky neonovému make-upu.

Pomezí: Climax (foto Jan Volejníček)
Pomezí: Climax (foto Jan Volejníček)

Do představení jsou kromě slovních výstupů včleněná i taneční intermezza, ve kterých šestice performerů podrobuje svá těla hudbě a hlavně drogám, čímž se dostávají zejména do stavu transu. Zároveň se jedná o rafinovaný střih mezi vývojovými fázemi postav, protože je sledujeme od sklonku střední školy po vysokou. Jako by byli ochrnutí, fascinovaně si prohlíží, jak se na jejich kůži a oblečení odráží světla z reflektorů.

Vzhledem k tomu, že byt je uspořádán do koridoru několika průchozích pokojů, nabízí se publiku působivá perspektiva, ve které napříč celým prostorem lze vidět šestici tančit a pohybovat se v oddělených prostorech. Každý si hledí svého rytmu i prožitku, hudba ve stylu elektro a disco umocňuje zběsilost jednotlivých intimních dramat. Jindy pro změnu perfomeři tančí spolu, zvláště pokud popisují momenty sblížení s jejich aktuálním partnerem, občas se jim povede včlenit do pohybové akce i diváky.

Po dvou a půl hodinách zběsilé jízdy životem adolescentů Climax utichá a společně s ním i hudba a světlo, chvíli je tma. Jakmile se odmykají dveře ven, cítím uvolnění. Přemýšlím a usuzuji, že anotace inscenace by zasloužila varování ve znění: „Introvertům vstup zakázán“.


Climax
Koncept a scénář: Lukáš Brychta, Mariana Čížková, Barbora Smolíková
Spolupráce na konceptu a scénáři: Jindřiška Dudziaková, Nikolas Ferenc, Lucie Hrzalová, Jakub Jelínek, Marie Machová, Jakub Müller, Antonie Rašilovová, Sára Vosobová
Režie: Lukáš Brychta
Režijní a dramaturgická spolupráce: Mariana Čížková
Dramaturgie: Barbora Smolíková
Scénografie: Tereza Gsöllhoferová, Eva Justichová
Stavba: Matyáš Müller, William Miguel Pichardo, Pavlína Vojtová a kolektiv
Kostýmy: Eva Justichová
Graffiti: Vojtěch Zikmunda
Choreografie: Lucie Hrzalová
Hudba: Kateřina Coufalová
Light design spolupráce: Matěj Vejdělek
Světla a zvuk: Pavlína Vojtová, Lucie Volejníčková
Produkce a inspice: Martina Paukertová, William Miguel Pichardo, Pavlína Vojtová
Herci: Jindřiška Dudziaková, Nikolas Ferenc, Lucie Hrzalová, Jakub Jelínek, Marie Machová, Jakub Müller

Psáno z festivalu Malá inventura 20. února 2024.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments