Odmalička vyrůstáme ve víře, že to, na čem v životě skutečně záleží, se stane až v budoucnosti. Rodiče učí děti, že když se budou dobře chovat a dobře se učit, budou na tom v dospělosti lépe. Učitelé přesvědčují žáky, že nudné vyučování jim přinese prospěch, až v budoucnu budou studovat vysokou školu nebo hledat zaměstnání. V práci nám tvrdí, abychom dřeli a byli loajální, protože později se to jistě odrazí v našem povýšení...
Odkládání uspokojení je do určité míry nevyhnutelné a na některé věci si opravdu musíme počkat, AŽ... Problém ale nastává, když „až“ podmiňujeme své štěstí a životní spokojenost. Proč to vlastně děláme?
Bojíte se změny?
„Ne vždycky je AŽ vědomým odkládáním,“ říká psycholožka Milena Nováková a pokračuje: „V určitých případech jde spíš o to, že nechceme riskovat neúspěch, a tak si promýšlíme všechny okolnosti, které k dosažení cíle potřebujeme. A u toho občas zjistíme, že teď opravdu ještě není ten pravý čas a nemá smysl lámat věci přes koleno. Někdy to může být smysluplné, i když je to v menšině případů.“
Většinou je totiž za takovým přehnaným plánováním právě strach z neúspěchu nebo lenost a neochota vystoupit ze zažitých stereotypů a pustit se do něčeho nového, tj. nejistého. Zvlášť ve chvílích, kdy máme pocit, že dosažení našeho cíle je příliš náročné. To nás sice neodradí od plánování a představivosti, ale máme tendenci vkládat si tím pádem do cesty různé podmínky. „Začít se učit jazyk? Teď to nejde, bývám dlouho v práci, nezvládla bych to. Začít konečně hubnout? Jo, ale až v únoru, vždyť v lednu mám pozvánku na troje narozeniny! Zajet si konečně do Paříže? No jasně, už se těším, ale teď přece musím koupit novou sedačku do obýváku...“
Podle psychologů je „odkládání“ od nás vlastně taková finta, jak se necítit provinile za to, když se sebou nejsme spokojení. „Vzniká tak spletitý příběh o tom, že až se stane to a to, až budu mít to a to, až přijde ten a ten..., pak se do toho opravdu pustíme! A bludný kruh je na světě, protože žádná změna sama nepřijde, a čekat na to, až budou vnější podmínky v té správné konstelaci, je opravdu sázka do loterie,“ říká Milena Nováková.
Chci, ale nemůžu...
Atmosféra současné společnosti nabádá k využití co největšího počtu možností, které se člověku naskýtají. Naši předkové nic podobného neznali. Jejich identita byla víceméně dána narozením, neměli mnoho možností volby, a tudíž nemuseli ani moc plánovat. Ženám bylo jasné, že budou pečovat o děti a domácnost, zatímco muži věděli, že budou chodit do práce a zabezpečovat rodinu. To je dnes ale trochu málo.
Pro obojí pohlaví je třeba učit se jazyky, pravidelně cvičit, chodit do kina, číst, mít minimálně jednoho pořádného koníčka, žít společensky... Možností je víc, než lidský život obsáhne, a každý den se vynořuje minimálně jedna další. A my? Už si nemusíme odříkat jako kdysi, musíme volit, protože stihnout vše nelze.
Známá otázka „Kde vzít čas a nekrást?“ je tím pádem položena úplně špatně. Chcete-li mít víc času, ukrást ho zkrátka musíte. Někomu nebo něčemu. Záleží na prioritách, jež si ovšem člověk často uvědomí, až když je pozdě. „Několik let jsem byla tak zaslepená kariérním postupem, že jsem neviděla nic jiného než práci. Pracovala jsem dvanáct hodin denně bez jakéhokoliv rozptýlení, bez dovolené, víkendy pro mě neexistovaly. Zajet domů za rodiči a za babičkou a dědečkem jsem dokázala jednou za čtvrt roku, možná ani to ne. Pak babička umřela. Když jsem se to dozvěděla, najednou šlo nechat práci prací, sbalit se ze dne na den a odjet několik set kilometrů daleko,“ vypráví třiatřicetiletá Pavlína.
Správná motivace
Víte, proč pravidelně selhává většina novoročních předsevzetí? Protože obvykle slouží jako bič a rozšiřují už tak dost dlouhý seznam toho, co byste „měli udělat" - nikoliv chtěli, ale měli. Slyšíte ten rozpor? Odborníci na lidskou duši poslouchají dennodenně: „Měla bych zhubnout, měla bych mít víc času na rodinu…“ „Měl/a bych" je však jen jakousi vnitřní výčitkou, tato dvě slova neříkají nic o motivaci člověka. Odtud je pak už jen krůček k odložení všeho, „až bude vhodnější čas“.
Co s tím? Kdykoliv padne ono „měl/a bych", hned se sami sebe zeptejte: „A proč bych vlastně měl/a?" Jedna z odpovědí, řekněme třeba souvisejících s hubnutím, může být: „Protože bych se pak cítil/a lépe." Potom je snadné původní větu přeformulovat zhubnout, protože se chci cítit lépe a udělat něco pro své zdraví." Je jednodušší začít něco dělat, když víte proč.
Je tady ale jedno ALE. Věta: „Chtěla bych se naučit anglicky, protože to po mně chce můj šéf," už tak dobře nefunguje. V takovém případě je třeba zeptat se sama sebe, proč chcete vyhovět přání svého šéfa. Je totiž podstatné, aby motivace vycházela z vás, nikoliv z vašeho okolí. „Důležité je dobře si rozmyslet, co opravdu chcete a bez čeho se neobejdete – uvědomit si zkrátka, co jste ochotní pro naplnění plánu udělat," říká psycholožka Nováková.
Základem plánování by mělo být také pochopení toho, kým jste a jaké máte vlastnosti, v čem jste dobří a co vás naplňuje. „Jdeme-li plánem proti své přirozenosti, je velmi těžké ho dotáhnout do konce. Plán by měl respektovat naši přítomnost, vycházet z ní a směřovat ke chtěné budoucnosti."
Jak plánovat?
Chcete-li mít víc času pro rodinu, je to chvályhodné, ale nekonkrétní. Co s tím? Dáte snad výpověď v práci? Z podobných předsevzetí nebo cílů často plyne jen frustrace. Takže než začnete jednat, zkuste se zamyslet nad tím, jak svého cíle dosáhnete. Dobrým pomocníkem může být podle psycholožky Mileny Novákové plánování podle modelu SMART. Ten říká, že cíl by měl být: S: specifický, konkrétní; M: měřitelný, smysluplný, motivující; A: z angličtiny „achievable", tedy dosažitelný, na akci orientovaný, naplnitelný; R: realistický, relevantní; T: termínovaný, orientovaný v čase.
„Pokud je to možné, pomáhá rovněž vyslovit své plány nahlas před někým, kdo vás v jejich naplňování bude podporovat a popohánět. Že nechcete zklamat osobu, na níž vám záleží, a nechcete před ní ,selhat', je poměrně silná motivace," dodává odbornice.
Život je krásný
Ruku na srdce: vždycky je snazší tvrdit, že něco není možné, než vzít spokojenost se svým životem do vlastních rukou. Ačkoliv vám jednoduchý návod na šťastný život nikdo nedá, stěžejní je podle odborníků žít tak, aby to bylo dobré pro vás i pro vaše okolí, a dělat to, pro co se rozhodnete, co si zvolíte. Důležité je zejména vlastní rozhodnutí, kterým přebíráte zodpovědnost za svůj život.
Všichni občas sklouzneme do režimu „AŽ" a taky k sebelítosti – k větě, že život je těžký, a otázce po jeho smyslu. Znám jednoho odborníka, který svému pacientovi na tyto nářky odpověděl: „Vy chcete, aby byl život snadný? Pak se nežeňte, nemějte děti, nepřebírejte za nic odpovědnost a netvořte si žádné vazby. Vždycky dělejte jen minimum, žijte bezvýznamný život. Potom se vám bude zdát snadný." Ale jsme na světě proto, abychom žili snadný život? Nebo jsme tu proto, abychom zesílili, zmoudřeli? Štěstí a životní spokojenost nejsou něco, co člověka potká. Nejsou výsledkem šťastné náhody ani vyhrané loterie a ani nezávisejí tolik na vnějších okolnostech, jak si často myslíme. Štěstí je ve skutečnosti stav, který sami vytváříme. Čím dřív s tím začneme, tím lépe. Návod už máte, teď jen stačí udělat první krok.
Zdroj: časopis Glanc, psycholožka Milena Nováková
