Zpět na výpis článků

Čest frašce všech frašek a teď – sardinky na scénu!

V rámci divadelního festivalu Ost-ra-var jsme zhlédli mimo jiné také představení Bez roucha. Jedná se o inscenaci komedie britského dramatika Michaela Fryana, v originále Noises Off, jejímž autorským záměrem je zdůraznit tenkou hranici mezi komedií a tragikomedií a propojení obou žánrů prostřednictvím osudů postav, které zažívají nejrůznější životní patálie, podané ovšem s humorným odstupem a nadhledem. Autor se netají tím, že za vznikem této hry stojí přesvědčení, že divadelní představení je nejzábavnější při pohledu „zezadu“, tedy z divadelního zákulisí. Celá inscenace Bez roucha je tak silně metadivadelní a dominuje ji fyzický humor a situační komika, které soubor Činohry Národního divadla moravskoslezského dokáže skvěle rozvinout a udržet po celou dobu téměř tříhodinového představení. Režisérem inscenace je současný šéf činohry Vojtěch Štěpánek, jako dramaturg je pod ní podepsán Pavel Gejguš a Hana Kelar Knotková se postarala o kostýmy.

Ačkoli tato inscenace sází na přímočarý, prvoplánový humor ve smyslu v podstatě nepřetržitého „sázení“ vtipů na jistotu, diváci se na zmíněné repríze příliš nesmáli a nereagovali tak, jak by se dalo vzhledem k povaze této komedie očekávat. Domnívám se, že za tím mohl být fakt, že publikum bylo složeno převážně ze studentů divadelních studií, vyučujících a kritiků z celé republiky, kteří mohou mít na divadelní představení poněkud jiné nároky než místní publikum, pro které je inscenace primárně určená. Toto složení diváků pak mohlo ovlivnit průběh představení a atmosféru v divadle, což bylo možné usoudit už z úvodních scén, které byly zjevně vystavěné cíleně „pro zasmání“, ale diváci nebyli ochotni na tento typ humoru přistoupit. Stejně tak bylo možné si povšimnout, že neproběhl potlesk ve stoje, což je jinak v NDM poměrně obvyklé.

Inscenace má přitom z hlediska humoru rozhodně co nabídnout a divák je lapen do sítí komických situací hned při vstupu do sálu. Ještě před začátkem představení vidíme herce – jevištního technika, který doopravuje scénu, cosi na ní spravuje nebo přivrtává. Představení tak začíná dřív než si divák stačí uvědomit, a metadivadelní linka se pak už vine celým večerem. Sledujeme divadlo na divadle, v němž herci nejdříve zkoušejí inscenaci Sardinky, sardinky!, a poté odehrají její reprízu a derniéru. Inscenování fiktivní hry je úkolem role režiséra Lloyda Dallase, kterého ztvárňuje Vojtěch Johaník. Ten je na začátku „neviditelný“ – herci při rozehrávání první verze Sardinek, kterou v představení zhlédneme, a sice předpremiérové generálky, plní jeho připomínky, jehož hlas se ovšem ozývá pouze skrze reproduktor ze zákulisí.

Přiznané odhalení divadelního zákulisí a prohloubení metadivadelní roviny inscenace se pak nejvíce projeví v druhém dějství, kdy dochází k otočení kulis tak, že má publikum možnost vidět jevištní konstrukci zezadu, a tím nahlédnout do zadní části jevištních prostor, které jsou obvykle jejich pohledu skryté. Různé podoby metadivadelnosti, tedy chvíle, kdy se herci odkazují k tomu, že jsou herci a přiznávají hraní na jevišti, se objevují v průběhu celého představení, například v podobě bourání tzv. čtvrté stěny, tedy hranice mezi fikčním dějem na jevišti a realitou diváků v hledišti. Takovým příkladem jsou repliky typu: „Když já tomu nerozumím. Myslíte, že to pochopí diváci?“ či „Musíte jim to ukázat gesty, to je podstata herectví“. Člověk má tak možnost uvědomit si základní prvky divadla, jako je hlediště a jeviště, zkouška versus představení, role versus herec/herečka, a lépe proniknout do podstaty divadelního umění.

Jak už bylo řečeno, dominantním prvkem inscenace je situační komika a fyzické nasazení herců, které realizaci těchto nejrůznějších ztřeštěných a neuvěřitelných situací umožňuje. Bez roucha je klasickou dveřovou komedii, postavenou na humorných scénách neustálých příchodů a odchodů, kdy se na jevišti potkávají postavy, které by se potkat neměly, nebo naopak nedojde k setkáním, která divák očekává. Dveře jsou přitom klíčem ke všem těmto situacím a nejrůznějším druhům fyzického humoru, protože v průběhu představení se takřka netrhnou. Scénografie obývacího pokoje venkovského domu Brentových pracuje s více než sedmi dveřmi, které neustálé někdo otvírá, zavírá nebo jimi bouchá. V každém ze tří dějství se přitom s dveřmi choreograficky pracuje trochu jinak: v prvním dějství se např. postavy navzájem spíše vyhýbají a na jevišti se v komickém míjení navzájem střídají. Později se kombinace mění, ale obecně platí, že úkolem herců v inscenaci Sardinek je se na jevišti navzájem vyhýbat; toto pravidlo se ovšem hercům nedaří dodržet, z čehož vznikají další vtipné situace. Ve druhém dějství se snaží herci pokračovat v komice vyhýbání se sobě navzájem, tato linka se však pomalu začíná bortit, což pak kulminuje ve třetím dějství, kdy se všichni nečekaně střetnou na jevišti, zároveň se zbortí i opona a propukne všeobecná panika.

Samotnou hru Bez roucha je možné žánrově zařadit do kategorie frašky, což je patrné v celé inscenaci, kterou prostupuje záměrný nesoulad a zmatek. Během představení se uplatňuje gradace jevištní akce, kdy se herci na jevišti pohybují čím dál tím rychleji, a tím větší na jevišti vládne chaos a nepořádek. To na diváka může působit zmateně a neorganizovaně, zároveň se však jedná o dramatické postupy typické právě pro žánr frašky. Díky gradujícímu charakteru temporytmu představení, který se zdá místy až destruktivní pro průběh dramatického děje, protože překotné tempo způsobuje nesrozumitelnost hereckého projevu a zavaluje diváka množstvím více či méně laciných vtipů a gagů, má člověk možnost zažít na divadle pořádně zmatené pocity. Koneckonců záleží na každém, zda mu tento žánr připadne sympatický či nikoliv, ale faktem je, že fraškovitou povahu hry se inscenátorům povedlo na jeviště převést dokonale.

Fraškovitý mód hry je vytvářen prostřednictvím fyzických výkonů herců, které byly během celého představení obdivuhodné a vévodily mu od začátku, především však získávaly na intenzitě ke konci představení. Překvapením večera byl rozhodně Robert Finta v roli Rogera Tramplemaina/Garryho Lejuena, který podával mimořádné fyzické výkony a projevil na jevišti naplno své akrobatické schopnosti. Ty přijdou na pořad především ve chvílích, kdy Finta, ale i ostatní herci, sehrávají „profláklé“ gagy a klaunské výstupy, jako třeba klasické uklouznutí, kdy Finta v roli Rogera Tramplemaina uklouzne na schodech, nešikovně se praští kufrem do hlavy a navrch se zamotá do kabelů, které leží na zemi – to vše během pár sekund. Klaunské výstupy prostupují především druhé a třetí dějstvím, kdy také často dochází k záměně či výměně kostýmů, a tím i k množství humorných situací. Například ve chvíli, kdy se herci zamotali do látky a následně se motali po jevišti, protože přes ni neviděli, padali a u toho naráželi do různých předmětů i do sebe navzájem.

Vyvrcholení inscenace pak představovala derniéra Sardinek, jíž dominovala naprostá destrukce prostoru jeviště v podobě poházených rekvizit a kostýmů i naprostého rozkladu fiktivního hereckého souboru. Vše tak na konci dospívá do na prosté absurdity, kdy se zbortí dokonce i opona, představení zdánlivě skončí a pak znovu začne, takže divák nakonec, stejně jako postavy, už vůbec neví, na čem vlastně je. Chaos a zmatenost v představení jsou povýšeny na hlavní dramatický princip, proto není nadnesené říct, že inscenace NDM Bez roucha dělá čest všem fraškám, když v sobě kloubí takřka všechny její zásadní aspekty. I přesto, že festivalové publikum netleskalo právě vestoje, je možné v představení spatřit v zásadě povedenou variaci na starobylý a zároveň stále oblíbený komický žánr.

Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.


  • Divadlo Jiřího Myrona Bez roucha
  • Autor: Michael Frayn
  • Překlad: Jaroslav Kořán
  • Režie: Vojtěch Štěpánek
  • Dramaturgie: Pavel Gejduš
  • Scéna: David Bazika
  • Kostýmy: Hana Kelar Knotková
  • Výběr hudby: Vojtěch Štěpánek
  • Hrají: Petra Kocmanová, Robert Finta, Sára Erlebachová, Petr Houska, Kateřina Breiská, Vladimír Čapka, Magdalena Kubatková, Jiří Sedláček, Vojtěch Jahoník

Premiéra 11. listopadu 2023, psáno z reprízy 2. prosince 2023.

FOTO: Národní divadlo moravskoslezské