Co bych si chtěla odvézt z Malajsie? Víru v dobrý konec

Nedávno jsem poslouchala podcast s českým cestovatelem Ladislavem Ziburou. Vyprávěl v něm mimo jiné o tom, že cíl každé jeho cesty je odvézt si jedno uvědomění, co by z dané země chtěl převzít do života nebo naopak vůbec nechtěl. 

Připomnělo mi to příhodu, kterou jsem nedávno zažila ve škole svého syna. Byla jsem jako učitelka v předškolním ročníku, když se mě indická asistentka s červenou bindí tečkou na čele, která se mnou pracovala, o přestávce zeptala, jak to vypadá s mým potenciálním pracovním kontraktem tady v KL. Je nějaká šance, že ve škole budu pracovat víc než jako občasná, navíc neplacená dobrovolnice? Že budeme třeba pracovat spolu? 

Zklamaně jsem jí odpověděla, že spíš ne a čím dál víc zcela určitě ne. Čas se krátí, naše víza v Malajsii se blíží datu vypršení, konkrétní nabídka nepřichází a v červnu/červenci budeme muset odjet. Podívala se mi do očí a řekla: "Nebuď smutná. Kašli na školu, kde tě nechtějí. Víš, proč tě nechtějí? Protože Bůh má s tebou lepší plány. Takže se máš na co těšit." 

Něco podobného jsem si v Malajsii vyslechla už několikrát, většinou právě ve spojení s Bohem. Jestli bych si odsud chtěla něco odvézt, pak asi tohle. Ne víru v Boha (tu už mám, ačkoliv v jiného Boha než většina lidí tady), ale přeneseně spíš ten fatalismus, aspoň trochu víru v osud, v život, v to, že se nemám čeho bát, protože nakonec dobře dopadne. 

Jsem teď v období, kdy bych tohle všechno zrovna velmi potřebovala.