Článek
Na začátku roku 2001 jsem působil v Karlových Varech coby houslista symfonického orchestru, stále jsem žil v osamoceném společenství s Bohem jako dříve, zachráněn pouze pro zdejší život a pro fungování v profesi a můj Pán určil, že tento stav se má změnit do stavu člověka zachráněného i pro věčnost s trvalým společenstvím s ostatními spasenými již tady na zemi.
Pán Ježíš jedná s každým člověkem individuálně, ale Jeho vůle zjevená v Písmech jasně praví, že spasení lidé spolu tvoří Církev, která je Jeho tělo vykoupené Jeho krví. Zde na zemi skrze hlásání evangelia milosti Pán zakládá sbory, kde se tito spasení lidé shromažďují, kde si navzájem sdílejí zkušenosti ze života s Bohem, kde Ho chválí písněmi i modlitbami, kde oslavují Jeho dílo způsobem, který On sám ke své oslavě určil, kde se učí z Písem svatých o Jeho osobě, vůli, kde Ho prakticky následují a jsou Jím budováni v onen Boží příbytek. Sbor Páně má fungovat podle vzoru prvních učedníků, o kterých si sáhodlouze čteme především v Písmech Nové smlouvy v Bibli. Takový sbor Páně je i v Karlových Varech a Pán si určil, abych i já přišel do tohoto společenství. Jakoby náhodou jsem tam potkal na ulici jednoho mne známého křesťana, se kterým jsem se seznámil dříve o silvestrovském pobytu křesťanů na Šumavě. Ten mě při setkání na ulici do sboru pozval způsobem, jako by o nic důležitého nešlo, avšak mé následující společenství s ostatními křesťany se brzy ukázalo jako zcela zásadní a rozhodující pro můj další duchovní život. Jeden ze starších tohoto sboru byl bratr Ladislav Mikeš, strýc mého bratra spolužáka Jana Mikeše, který mi jako první vydával svědectví o Pánu Ježíši a vysvětloval dobrou zprávu - evangelium. Ten věděl, co potřebuji pro spasení a duchovní život. Poradil mi, abych způsobem, jakým jsem dosud studoval Starý zákon (SZ) se obrátil na Nový zákon (NZ) v Bibli a abych SZ jen postupně pročítal. Upozornil mne, že celý Starý zákon v Bibli se točí kolem osoby Božího Syna a Mesiáše, což je klíč k pochopení Písem Starého zákona. Prozradil mi pravdu, která byla do té doby pro mne tajemstvím: Nový zákon je ve Starém obsažen a Starý zákon je v Novém vyložen. Půjčil mi také první výkladovou knížku vůbec, dříve jsem odmítal číst výklady, poněvadž jsem se bál, že bych mohl být zmaten nějakým bludařem v době, kdy jsem neznal podrobně Písma a nedokázal pomocí nich si výklady ověřovat. Knížka byla docela nenápadná malá brožurka připomínající samizdatovou literaturu a nesla název: První kniha Mojžíšova – kniha začátků. Její obsah jsem přečetl během několika hodin, ale poznání z ní získané a myšlenky na to navazující mě nepřestávaly vyvádět z úžasu nad Božím dokonalým plánem spasení. Najednou se mi spojily souvislosti SZ a NZ, které jsem do té doby znal jen odděleně a vyrostla přede mnou obří stavba z Božích pravd zjevených v Písmech, jejíž stavební prvky do sebe beze zbytku zapadaly jak nic mne doposud známého.
Uvěřil jsem, že na počátku stvořil Bůh celý vesmír, naši Zemi, rostliny, ostatní živé tvorstvo a první lidi, Adama a Evu. Vše, co Bůh tehdy stvořil, včetně člověka, bylo úplně čisté a podle Božího řádu. Lidé měli trvalé neporušené spojení se svým Stvořitelem, přebývali v Boží zahradě Edenu a Bůh se později během věků dával lidem explicitně poznat jako jeden Bůh ve třech osobách – Bůh Otec, Boží Syn a Duch Svatý. Adam s Evou nejdříve měli kolem sebe čistý a ničím neporušený svět, avšak rovněž obdrželi od svého Stvořitele a Pána příkaz, aby pod hrozbou duchovní a fyzické smrti se nedotýkali stromu vědění dobrého a zlého v zahradě Eden, a ani z něj nic nejedli. Mohli se rozhodnout, zda-li budou nadále žít podle Božích rad či nikoliv. Tato schopnost rozhodování odlišovala Adama a Evu od dalšího stvoření, od zvířat, různých živočichů a rostlin. V této dokonalé harmonii žili první lidé se svým Stvořitelem po nějaký čas až do chvíle, kdy se z vlastního rozhodnutí vzbouřili proti Bohu a přestali Ho poslouchat. Satan, původně nejvyšší Boží stvoření, zneužil darů, které od Boha dostal, vyvolal vzpouru proti Němu, byl zavržen spolu se svedenými bytostmi, ze kterých se stali jeho služebníci démoni, a po nějakém čase se v Edenu setkal s Evou, vzbudil v ní pochybnost o Boží pravdomluvnosti, a navedl ji a jejího muže k přestoupení Božího příkazu a k ochutnání ovoce zakázaného stromu. Adam s Evou svým rozhodnutím vyjádřili Bohu svou nevěru a tím postavili mezi sebe a Něj hřích, který přerušil jejich společenství s Bohem. Hřích není jen jednotlivým skutkem, ale je to především trvalý stav člověka, jenž žije duchovně oddělen od svého Pána a Stvořitele. Oddělením člověk ztratil život s Bohem a tento hřích mu způsobil duchovní i fyzickou smrt. Bůh první zhřešivší lidi, Adama a Evu, vyhnal ze zahrady Edenu do světa, nemohl s nimi žít ve společném svazku pro Svou nekonečnou svatost, kvůli které nemůže před Jeho tvář nic hříšného a nečistého. Hřích a smrt stále na lidech zůstávala, lidé se jí nemohli nijak zbavit, nešlo to ani žádným skutkem či vymyšleným rituálem, protože i každý lidský skutek nesl pečeť onoho porušení hříchem a špínou se špína nemohla a nemůže vyčistit. Bůh byl přesto k Adamovi a Evě milosrdný a nezahubil je hned na místě při pádu do hříchu, přestože měl na to plné právo vzhledem ke Své svrchovanosti a absolutní spravedlnosti. Při vyhnání z Božího ráje byli Bohem přikryti zvířecí kůží, a to symbolizovalo vše následující, co měl Bůh s lidmi v plánu. Ono přikrytí zvířecí kůží znamenalo, že muselo zemřít zvíře zastupující člověka čili Bůh přikryl Adama a Evu skrze prolitou krev nevinného obětovaného zvířete, tudíž nemusel zemřít sám hříšník a při tom se dostalo zadost Spravedlnosti, která praví, že za hřích je smrt. Adam s Evou, ačkoliv později fyzicky zemřeli, před Bohem mohli nadále duchovně žít a mohli se po své smrti postavit před Jeho tvář právě díky faktu, že smrt za jejich hřích byla již vykonaná na Bohem určeném zástupci. Kdyby byli lidé omilostněni jen tak bez vykonání spravedlivého trestu, nebyl by tím dodržen Boží zákon, který ukládá za hřích smrt duchovní i fyzickou. Pokud by všichni lidé spravedlivě po zásluze pykali za svůj hřích, nemohl by zase nikdo před Boží tváří obstát se svou nedokonalostí. Bůh ustanovil možnost, že hřích člověka mohl být potrestán na zvířecím zástupci, aby trest byl vykonán a člověk přitom zemřít nemusel. Pravda také byla, že tyto zvířecí oběti nemohly nikdy dokonale smazat hřích člověka před Bohem, ale mohly ho pouze přikrýt. Proto musely být konány mnohokrát v životě člověka. Při vyhnání z Edenu však Bůh zaslíbil lidem Spasitele, který měl Svou zástupnou obětí navždy dokonale očistit ty, kteří v Něj věří. Jediný Zástupce, který měl všechny hříchy věřících odstranit jednou provždy. Předešlé zvířecí oběti měly svým obsahem a významem ukazovat na tuto Spasitelovu, tehdy ještě budoucí, oběť. Při vyhnání prvních lidí z ráje bylo Bohem o tomto Mesiáši zaslíbeno, že vzejde ze semene ženy oproti všem ostatním lidem na světě, kteří vzešli ze semene muže, čímž bylo předpovězeno Jeho zvláštní početí. Dále skrze věky nechává Bůh zjevit další a další podrobnosti o Mesiáši, které jsou zapsány do Písem Starého zákona. Například Izraelité nesměli obětnímu beránku zlomit jedinou kost. Tento příkaz poukazoval na tehdy budoucí skutečnost, že Pánu Ježíši Kristu na kříži, obětnímu Beránku za hřích lidstva, mimořádně nebyly zlomeny kosti na nohách, ačkoliv při popravě ukřižováním se odsouzencům zpřerážely, aby se nemohli nohama podpírat, čímž by oddalovali svou smrt, jelikož by se jim tak lépe dýchalo. Raději ocituji část knížky „Více než tesař“ od J. Mc. Dowella, která o mesiášských proroctvích pojednává podrobněji:
Řada skutečností dokládá tvrzení Pána Ježíše, že je Mesiáš, Boží Syn. V této kapitole se chci zabývat jedním velmi důležitým dokladem, který je často přehlížen - naplněním starozákonních proroctví v Jeho životě. Pán Ježíš se opakovaně odvolával na proroctví Starého zákona, aby tak doložil své tvrzení, že je Mesiáš. Epištola Galatským 4,4 píše: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy, podrobeného zákonu.“ Zde se hovoří o proroctvích naplněných na Ježíši Kristu. „Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ (Lukáš 24,27) „Řekl jim: To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ (Lukáš 24,44) Prohlásil: „Kdyby jste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.“ (Jan 5,46) „Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den.“ (Jan 8,56) Apoštolové, pisatelé Nového zákona a další křesťané se dále odvolávali na naplněná proroctví, aby doložili Ježíšovo tvrzení, že je Boží Syn a Mesiáš. „Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět.“ (Skutky 3,18) „Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, vykládal Písma (Starý zákon) a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých.“ (Skutky 17,2.3) „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem (jinými slovy Kristova smrt byla prorokována ve Starém zákoně) a byl pohřben. Byl vzkříšen třetího dne podle písem.“ (1.Korintským 15,3.4) Starý zákon přináší na 60 hlavních mesiášských proroctví a asi 270 drobnějších proroctví, která se naplnila na jedné osobě, Ježíši Kristu. Pomůže nám, budeme-li se na ně dívat jako na popis Mesiáše - jako na osobní údaje o Něm. Možná jste si nikdy neuvědomili, jak důležité je vaše jméno, adresa a popis - tyto maličkosti vás však odlišují od miliard obyvatel této planety. Bůh napsal daleko podrobnější adresu, aby odlišil od kohokoli - kdo žil v minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti - svého Syna, Mesiáše lidstva. Podrobnosti tohoto popisu můžeme najít ve Starém zákoně - dokumentu psaném po dobu více než 1000 let, který obsahuje přes 300 zpráv o jeho příchodu. Použijeme - li počtu pravděpodobnosti, zjistíme, že k tomu, aby se naplnilo jen 48 z těchto proroctví na jedné osobě, existuje pravděpodobnost 1:10na157 tzn. číslo 1 za kterým leží 157 nul. … Bůh napsal taková proroctví, která se hodí pouze na Ježíše Krista. Asi 40 mužů o sobě prohlašovalo, že jsou židovskými mesiáši. Ale pouze jediný - Ježíš Kristus se odvolával na biblická proroctví, aby tak doložil svá tvrzení, a jedině na Něm se proroctví naplnila. O jaké podrobnosti v Božím popisu šlo? A jaké události předcházely a souvisely s příchodem Božího Syna? Máme-li začít od počátku, musíme se vrátit až k 1.Mojžíšově 3,15. Tady je první mesiášské proroctví. Pouze jediný muž v celém Písmu byl „zrozen ze semene ženy“ - všichni ostatní byli zrozeni ze semene muže. Popisuje se tu někdo, kdo přijde na svět a zničí satanovo dílo („rozdrtí jeho hlavu“). V 1.Mojžíšově 9. a 10. kapitole Bůh dále upřesňuje údaje. Noe měl tři syny - Šéma, Jefeta a Cháma. Všechny národy světa mohou být dnes odvozeny od těchto tří mužů. Bůh však vyloučil dvě třetiny národa z mesiášské linie. Mesiáš mohl přijít pouze ze Šémova pokolení. Dále pokračujme až zhruba do roku 2000 před Kristem. Tehdy Bůh povolal muže jménem Abraham z kaldejského Uru. Bůh je zde ještě konkrétnější a říká, že Mesiáš bude jeden z Abrahamových potomků. Všechny národy na zemi budou požehnány prostřednictvím Abrahama. Abraham měl nejdříve dva syny, Izáka a Izmaela. Mnoho dalších Abrahamových potomků bylo vyloučeno z mesiášství, protože si Bůh vybral jeho druhého syna Izáka. Izák měl dva syny, Jákoba a Ezaua. Bůh si vybral rod Jákobův. Jákob měl dvanáct synů, z nichž vzešlo dvanáct izraelských kmenů. Potom Bůh označil, že Mesiáš vyjde z kmene Juda a vyloučil tak jedenáct izraelských kmenů. A ze všech rodů Judova kmene si vyvolil Izai (Jišaj, Jesse). Je zřejmé, že pravděpodobnost naplnění se stále zmenšuje. Ve druhé knize Samuelově 7,12-16 a v knize proroka Jeremiáše 23,5 vyloučil Bůh sedm z osmi Izaiových synů. Čteme, že Boží muž bude nejen ze semene ženy, z rodu Šémova, ze židovské rasy, z rodu Izáka, z rodu Jákoba, z kmene Juda, ale také z rodu Davidova. Žalm 22 z roku 1012 před Kristem předpovídá, že ruce a nohy tohoto muže budou probodnuty (to znamená, že bude ukřižován). Toto proroctví vzniklo 800 let před tím, než začali Římané praktikovat popravu ukřižováním. Izajáš 7,14 dodává, že se narodí z panny - přirozené narození z nepřirozeného početí, tedy něco, co člověk nemůže naplánovat, ani ovládat. Několik proroctví zaznamenaných v knize Izajáše a v Žalmech popisuje společenské klima a reakce, s nimiž se bude Boží muž setkávat: Jeho vlastní národ - Židé - Ho odmítnou a pohané v Něho uvěří. Někdo jej bude předcházet (Izajáš 40,3; Malachiáš 3,1) - hlas volajícího na poušti, někdo, kdo pro Něj připraví cestu - Jan Křtitel. Povšimněme si dalších sedmi prorockých detailů. Bůh předpověděl, že Mesiáš bude zrazen přítelem za třicet stříbrných a ty budou vrženy na podlahu v chrámu a použity ke koupi hrnčířova pole. Podle knihy Micheáše (5,2) vyloučil Bůh všechna města světa a vybral Betlém s méně než 1000 obyvateli jako místo, kde se Mesiáš narodí. V řadě dalších proroctví Bůh dále předpověděl časové souvislosti, které jednoznačně ukazují k Ježíši Kristu. Například v knize Malachiáše (3,1) a ve čtyřech jiných textech Starého zákona je napsáno, že Mesiáš přijde v době, kdy bude chrám v Jeruzalémě ještě stát. To je velmi významné proroctví, když si uvědomíme, že chrám byl zničen roku 70 našeho letopočtu a dosud nebyl obnoven. Přesný rodokmen, místo, čas a způsob narození, reakce lidí, zrada, způsob smrti - to jsou jen některé ze stovek údajů popisu, podle něhož můžeme rozpoznat Božího Syna, Spasitele světa. Někdo může namítnout, že některá z uvedených proroctví se mohla docela dobře naplnit i na jiných lidech třeba na Kennedym, Kingovi, Násirovi a dalších. Zřejmě je možné připustit, že se jedno nebo dvě proroctví naplnila i na jiném člověku, nikoli však všech 60 hlavních a 270 podrobnějších proroctví. Pokud byste našli někoho jiného než Ježíše Krista, ať už mrtvého nebo živého, v jehož osobě by se naplnila jen polovina předpovědí týkajících se Mesiáše, jak je uvedl Fred John Meldau v knize „Messiah in Both Testaments“ (Mesiáš v obou zákonech), vyplatí vám Denverské nakladatelství Christian Victory Publishing Company odměnu 1000 dolarů. H. Harold Hartzler, člen americké vědecké společnosti, napsal v předmluvě ke knize Petera W. Stonera: „Výbor americké vědecké společnosti pečlivě přezkoumal rukopis knihy Science Speaks (Věda hovoří) a dospěl k závěru, že uvedené vědecké materiály jsou spolehlivé a přesné. Použitá matematická analýza je založena na principech počtu pravděpodobnosti, které jsou naprosto správné, a profesor Stoner ji použil řádným a přesvědčivým způsobem.“ Dále uvedu několik čísel ze zmíněné knihy, abych ukázal, že počet pravděpodobnosti vylučuje náhodu v naplnění proroctví. Stoner napsal, že použijeme-li počet pravděpodobnosti u osmi z těchto proroctví, „zjistíme, že šance, aby se osm proroctví naplnilo na jednom člověku, a to se jedná o kohokoli, kdo žil od počátku až po současnost, je 10na17.“ To je 1:100 000 000 000 000 000. Abychom si mohli představit, o jak ohromné číslo jde, Stoner přirovnává: „Vezměte uvedené množství stříbrných dolarových mincí a pokryjte jimi celé území státu Texas (692 407 km2). Pokryjí celou plochu ve vrstvě asi 50 cm vysoké. Pak označte jednu minci a důkladně všechny promíchejte. Někomu zavažte oči a řekněte mu, že může jít, jak daleko bude chtít, ale že musí zvednout právě tu jedinou označenou minci. Jakou má šanci, že se mu to podaří? Právě takovou, jakou měli proroci, kteří by napsali z vlastní moudrosti osm proroctví, jež by se naplnila na kterémkoli člověku od jejich doby až po dnešek. Tato proroctví byla buď napsána z Boží inspirace, nebo je proroci napsali podle svého uvážení. V takovém případě by měli proroci šanci 1: 10na17, že se naplní na jednom člověku. Všechna se však naplnila na Pánu Ježíši Kristu. To znamená, že samotné naplnění osmi proroctví na jedné osobě dokazuje, že byla napsána pod Božím vlivem s takovou jednoznačností, že stačila pouze jedna možnost z 10na17, aby se naplnila.“ Jiní lidé namítají, že se Pán Ježíš úmyslně snažil naplnit starozákonní proroctví. Tato námitka se jeví jako lákavá, pokud si neuvědomíme, že mnohé podrobnosti příchodu Mesiáše nelze ovládnout lidskými prostředky. Například místo narození. Když se Herodes vyptával velekněží a zákoníků, kde se má Mesiáš narodit, odpověděli mu: „V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka.“ (Matouš 2,5) Doba Jeho příchodu, způsob Jeho narození, Jidášova zrada a cena zrady, ukřižování, reakce lidí, výsměch, plivání, losování o Jeho oděv, Jeho oděv nebyl roztržen, při ukřižování Mu nebyly zlomeny nohy oproti všem dalším ukřižovaným lidem vůbec…atd. Polovinu proroctví by nemohl nijak ovlivnit. Nemohl by to nijak zařídit, aby se narodil ze semene ženy, aby byl z rodu Šémova, potomkem Abrahamovým atd. Není divu, že se Pán Ježíš a apoštolové odvolávali na naplněná proroctví, aby doložili tato tvrzení. Proč si Bůh s tím dával takovou práci? Věřím, že proto, aby Pán Ježíš měl při svém příchodu na svět všechny potřebné „pověřovací listiny“. (konec citátu knihy)
Vraťme se zpět do Karlových Varů. Seděl jsem na válendě v ubytovně orchestru, v rukách Bibli a brožurku o první Mojžíšově knize – Genesis a v hlavě jsem měl lavinu myšlenek silně volajících o Božím díle spasení. Byl jsem náhle konfrontován s Někým, kdo na mne myslel ještě v době, kdy jsem o Něm nechtěl nic vědět, ba kdy jsem ještě vůbec nebyl na světě. Tento Mesiáš není podle Písem nikdo jiný než Bůh sám vtělený na svět do lidského těla. Bůh skrze proroka Izajáše praví, že On je Spasitel a krom Něj nikdo jiný, tedy spasitel, který by nebyl sám Bůh, by byl falešný a nemohl by spasit. Jedině Bůh sám může mít tu nezměrnou moc a sílu, aby očistil člověka z tak obrovského hříchu, ve kterém je člověk uvězněn. Tento biblický Bůh Stvořitel Spasitel a Pán nechal svým služebníkům zjevit Své slovo, dnes již dokončené – Bibli. Skrze Své slovo se nechává poznat člověku a sám mu Písma jednomyslně vykládá pod vlastním vedením skrze Ducha Svatého. V Písmu svým slovem Bůh zaslíbil člověku Spasitele, Božího Syna, který v uložený čas vezme na sebe lidské tělo, stane se ve všem příbuzný člověku kromě hříchu a jelikož je čistý od hříchu, může dokonale žít i konat a vzít na Sebe hříchy všech ostatních. Tato slavná událost se stala na přelomu našeho letopočtu v Izraeli, v judském Betlémě, kde z panny Marie přišel na svět Boží Syn, Pán Ježíš Kristus, Bůh sám vtělený v lidském těle. Přišel do Svého vlastního izraelského národa, ale vrstva nábožensky falešných a duchovně slepých Židů Jej nepřijala jako Mesiáše oproti všem zázrakům, které činil, jež nemohl učinit nikdo jiný než Mesiáš a oproti svědectví židovských Písem Starého zákona a přímému svědectví Boha Otce v nebesích. Pán Ježíš je však přijat pravými věřícími Židy, z nichž povstávají Jeho učedníci a apoštolové – řecky „apostoloi“ poslové. Po svém zavržení oficiálními náboženskými představiteli národa se spolu se svými učedníky obrací k pohanům, kteří v té době byli, na rozdíl od Židů, bez zaslíbeného Mesiáše, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Pohané Pána Ježíše přijímají za Spasitele, vyznávají Mu svůj hřích, věří, že On je mocen je vysvobodit z pout hříchu, smrti a věčného odloučení od Boží tváře a stávají se Jeho učedníky. Přichází čas, kdy má být naplněno to, co o Něm prorocky svědčí Písma ohledně zástupných obětí doby Starého zákona. Pán Ježíš dovršuje tuto nekonečnou řadu zástupných obětí beránků a stává se Beránkem, který na sebe bere všechen hřích světa. Hřích všech lidí tehdy i dnes žijících je vložen na čistého Božího Syna, který se hříchu nedopustil. Před vlastními slovy dám přednost svědectví biblického proroka Izajáše, který více než 700 let před narozením Mesiáše o Něm hovoří v 52. a 53. kapitole:
„Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí ztrnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli. Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“
S hrůzou jsem zjistil, že za můj hřích nebylo žádné menší platidlo, žádné menší výkupné, než krev Božího Syna, která tekla z golgotského kříže. Chtěl jsem se do té doby zalíbit svému Otci dodržováním Jeho zákona, ale neustále jsem se přesvědčoval, že ať se snažím sebevíc, vždy se najde něco, v čem pochybím a upadnu do hříchu. Nezatajoval jsem Bohu svůj hřích, vyznával jsem Mu jej, ale neměl jsem sílu nehřešit, což mne počalo sužovat a přivádět do bezvýchodné situace. Miloval jsem svého Boha díky Jeho lásce ke mně, ale věděl jsem, že svým hříchem poskvrňuji vztah mezi mnou a Jím. Doléhalo na mne prokletí Božího Zákona, který mi dosvědčoval, že jsem neschopen přistoupit do svaté a spravedlivé Boží přítomnosti, protože se svou vlastní vrozenou nespravedlností a nesvatostí nemohu před Bohem obstát. K tomu se připojovala slova, která Bůh zjevil služebníku Jakubovi, že i kdyby se někdo provinil proti jednomu Božímu přikázání, provinil se současně proti všem, jelikož zhřešil proti Bohu a Zákonu tak jako tak. Bůh na rozdíl od člověka nečiní rozdíly mezi jednotlivými hříchy, co se týče trestu za ně. Pravda, existují velké a malé následky hříchu, ale před Bohem neexistuje velký či malý hřích. Bůh stanovil za hřích smrt bez jakékoliv další klasifikace. Bůh také potvrzuje, že není jediného člověka bez výjimky, který by nehřešil a nebyl smrti zaprodán. Nestal jsem se hříšníkem tehdy, když jsem zhřešil, ale hřešil jsem právě proto, že jsem od narození žil trvale ve stavu hříchu, i když jsem měl o sobě třeba někdy lepší smýšlení. Pokud bych odešel z tohoto světa neočištěn od hříchu, nemohl bych přijít do svaté Boží přítomnosti, ale na místo vně, které Bible označuje slovem peklo. Potřeboval jsem záchranu jiného druhu, než je vlastní snaha o polepšení, neměl jsem sílu se trvale polepšit. Hřích na mne útočil ze třech stran, mé vlastní tělo smýšlelo a jednalo proti Bohu i lidem, okolní svět na mne chrlil nástrahy, využívaje při tom lidských žádostí a pýchy života, a v neposlední řadě odvěký svůdce, nepřítel člověka a mistr lži satan mě pokoušel, kde jen mohl. Svým způsobem života jsem se před Bohem sám odsuzoval k zaslouženému spravedlivému zatracení. Záchrana mohla přijít jen od Boha samého udělením milosti - amnestie na můj hřích. Spravedlnost Boží by tím však byla zkompromitována, nebyl by vykonán zasloužený trest za hřích. Buď chvála Bohu, že milostivě pamatoval na mne, který pro svůj poměr k Bohu nebyl hoden Jeho lásky a péče! Bůh před věky určil možnost zaplatit výkupné za hříšníka, což zjevil izraelskému národu způsobem zástupných zvířecích obětí, které svými vlastnostmi a obsahem předpovídaly oběť Boha samého, Který v uložený čas vzal na sebe lidské tělo, nesmírně se ponížil z nezměrné lásky k člověku, v osobě Božího Syna Pána Ježíše Krista sestoupil na tento svět, jenž Ho nebyl hoden, poslušně a dobrovolně přišel až na golgotský kříž, kde vzal na sebe všechen hřích světa. S tímto hříchem se Boží Syn postavil před nebeského Otce, byl za něj odsouzen a na Jeho těle byl vykonán trest nad vším hříchem, což nevinnému Božímu Synu způsobilo nepředstavitelná muka, krveprolití a potupnou smrt. Spravedlivý čistý Boží Syn trpěl za nespravedlivé nehodné hříšníky, aby skrze Jeho oběť mohl být ze zatracení zachráněn každý, kdo uvěří, že krev Pána Ježíše Krista, která tekla z golgotského kříže očistila každý jeho hřích, že jen Jeho krev je dostatečně cenným výkupným na to, aby stačila na úplné očištění hříšníka z jeho hříchu před Bohem. Pán Ježíš dal svůj život v oběť zcela dobrovolně a také měl moc jej vzít zpět, což potvrdil svým zmrtvýchvstáním. Zmrtvýchvstání také potvrzuje, že nebeský Otec tuto oběť přijal. Jeho oběť byla položena v naprosté jednotě a pokoře vůči Otci v nebesích, který jako Jediný ji dokáže plně vystihnout a ocenit, co se týče jejích věčných hlubokých nevyčerpatelných kvalit. V celém bezhříšném dokonalém životě i v zástupné oběti Pána byl Otec nebeský plně uspokojen, byla Jemu přinesena ta pravá neposkvrněná libá vůně oběti, jak o ní hovoří Písmo. Ve vůni této oběti může člověk očištěný krví Mesiáše přijít před Boží tvář a smí mít s Bohem věčné společenství.
Okamžitě, co mi v několika vteřinách proběhl myslí obsah minulých řádků pojednávajících o oběti Božího Syna, jsem věděl, že si nemůžu dovolit ani na chvíli meškat. Padl jsem na zem před Boží tvář, nehodlal jsem už vstávat s předsevzetím o vlastním polepšení, nedělal jsem si o sobě žádné iluze, prostě a upřímně jsem Pánu Bohu vyznal svou hříšnost i jednotlivé hříchy jako takové, úpěnlivě se slzami tekoucími na zem jsem Ho prosil o odpuštění na základě výkupného díla Jeho Syna. Prosil jsem Otce o pomoc před mnou samým jako malé ubrečené dítě, když přijde k rodičům s přiznáním, že udělalo obrovský průšvih. Žádal jsem svého nebeského Přímluvce Pána Ježíše, abych již nevládl svou bytostí já, nýbrž On sám, aby žil ve mne. Vírou jsem mohl přijmout fakt, že trest za můj hřích byl již vykonán na Božím Synu, který mne zastoupil před Božím soudem, abych před něj nemusel být postaven já sám. Děkoval jsem Pánu za to, že ani za takového hříšníka se nezdráhal obětovat, věděl jsem, že si tak draze zaplacené omilostnění nezasloužím. Chválil jsem Jej za vykonané spasení, které je provždy platné a které navždy odstranilo před Boží tváří každý můj minulý i budoucí hřích. Uvědomoval jsem si, že v době, kdy Pán Ježíš trpěl na kříži byl ještě každý můj hřích budoucností, tudíž by bylo bezpředmětné se domnívat, že oběť Božího Syna by stačila jen na hříchy před obrácením a po obrácení bych snad potřeboval další Jeho oběť či nějaký skutek zásluhy. Naopak by se jednalo o urážku svaté Osoby a dokonalé oběti Božího Syna, kdybych tvrdil, že Jeho výkupné dílo není pro spasení dostačující a potřebuje ještě od člověka jaksi dodělat. Boží slovo ujišťuje, že Pán Ježíš byl jen jednou obětován, Jeho výkupné dílo je již zcela hotové a co do kvality zcela dokonalé, nemůže se na něm nic změnit a buď díky Pánu za to! (viz. epištola k Židům atd.) Dílo Pána Ježíše však smrtí na kříži neskončilo, On slavně vstal z mrtvých, jak Sám předpověděl v souladu s Písmem, čímž jako Jediný zcela porazil smrt, hřích i satana. Zvítězil nad ním přesně mj. podle prvního proroctví z Genesis, že On, potomek ženy rozdrtí satanovi hlavu, ačkoliv satan Mu potře patu. Jeho vzkříšení je velice podrobně známou historickou skutečností, jako je mnoho dalších událostí světových dějin. S Jeho skutečným tělesným vzkříšením podle Písem stojí a padá celé spasení člověka. Nekonalo-li se vzkříšení Páně, pak ani věřící v Něj nemůže vírou povstat k novému životu, kdy sobě, světu a hříchu je již ukřižován, aby byl živ jen svému Pánu. Tělo Pána Ježíše bylo po smrti a sejmutí z kříže nabalzamováno mastmi, ovinuto plátny a vloženo do prázdné hrobky boháče Josefa z Arimatie, jemuž s tím pomáhal Nikodém, učedník původně z farizeů. Židovští představitelé nepřátelští Pánu Ježíši věděli dobře o Jeho předpovědích vzkříšení, proto se postarali o to, aby hrobka zavalená několikatunovým balvanem byla osazena římskou pečetí a byla neustále hlídaná stráží. Přesto Pán třetího dne vstal z mrtvých, hrob byl za účasti andělských zjevení otevřen a každý tak mohl vidět prázdný hrob i zanechaná plátna v něm. Římská stráž, na svou dobu nejlépe vycvičená vraždící jednotka, po šoku z celého zážitku se neodvažuje, jakkoliv zasahovat a ke hrobu se blíží ženy učednice, které vůbec netuší nastalou událost, míní pokračovat v balzamování těla, a akorát uvažují mezi sebou, kdo jim odvalí balvan u vchodu do hrobky. Nalézají hrob otevřený a prázdný a římskou stráž ve velkém šoku. Popadá je nejdříve strach následovaný návalem radosti ze zjištěné události vzkříšení a poté běží za ostatními učedníky. Ti jsou pro strach ze Židů skryti a zpočátku ženám nevěří jejich zprávu. Dokonce jeden z učedníků Tomáš se nechává později slyšet, že uvěří jedině tehdy, až uvidí Jeho rány po hřebech a kopí a vloží do nich svůj prst. Přesto se ostatní učedníci nechávají ženami přesvědčit a celou událost si ověřují na místě. Mezitím vzchopení římští strážníci celou událost líčí židovským kněžím. Ti po poradě se staršími podplácí strážníky větší sumou peněz a nařizují jim, aby nahlásili, že učedníci ukradli tělo, když oni na stráži nedopatřením spali. Jelikož však za usnutí na stráži byl v římském impériu trest smrti, židovští kněží a starší ujistili strážníky, že dostane-li se tato záležitost před hejtmana, oni to s ním srovnají. Bylo-li by tělo Páně skutečně ukradeno, stráž by byla popravena a ne podplacena. To už se zmrtvýchvstalý Pán zjevuje mnohým učedníkům osobně či během shromáždění. Dokonce při jedné příležitosti se s Ním setkává více jak 500 učedníků najednou. Pán se setkává i s Tomášem, který vyznává: „Pán můj a Bůh můj!“ a dostává od Pána odpověď: „Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Pán s učedníky i stoloval, aby věděli, že není éterický duch, ale že vskutku vstal tělesně z mrtvých. 40 dní se jim zjevoval, informoval je o všem důležitém a nařídil jim, aby očekávali seslání Ducha svatého, tzv. křest Duchem svatým, který také proběhl o letnicích v Jeruzalémě desátý den po Jeho návratu zpět do nebes, kde On zaujal místo po pravici Otce, které Mu od věčnosti náleží. Sesláním Ducha Svatého Pán Ježíš vybudoval Církev, o které pravil, že je Jeho tělo sestávající ze všech věřících v Něj. Tato Církev je postavena na skále, kterou je podle Písem výlučně Bůh sám. Stejně tak je výlučně Pán Ježíš její jediná hlava. Jeho Církev Ho má chválit, náležitě ctít, sloužit Mu skrze způsoby, které On v Písmech vysvětluje a má kolem sebe šířit radostnou zvěst - evangelium o spáse, která se nabízí každému hříšníku na základě výkupného díla Pána Ježíše na kříži.
Jeho absolutně dokonalé výkupné dílo má moc očistit z hříchu kteréhokoliv hříšníka bez výjimky. Neexistuje hřích, na který by nestačila krev Božího Syna jako dokonalé zadostiučinění před Boží tváří. Stejně však neexistuje člověk, který by se mohl bez očištění Ježíšovou krví před Boží tvář postavit. Pravda je, že se všichni lidé musí setkat s Bohem. Někteří se s Ním setkají jako se Spasitelem, jiní jako s neúprosným spravedlivým Soudcem. Jeho oběť se vztahuje na všechny věřící lidi, kteří žili v době před touto obětí, věřili Bohu a dělali to, co On jim přikazoval a co si nyní můžeme přečíst ve Starém zákoně. Bůh přikazoval dodržování Jeho zákona, aby byla člověku zacpána ústa a celý svět, aby byl před Bohem obviněn z hříchu. Nyní bylo zjeveno ospravedlnění bez dodržování zákona, které je ale zákonem předpovězeno a dosvědčováno. Ospravedlnění z hříchu uvalené na všecky věřící v Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Ospravedlněný svatý vykoupený člověk se již nemá čím chlubit před lidmi, ani před Bohem. Spasení dostal z pouhé milosti bez jakýchkoliv zásluh z jeho strany. Veškeré zásluhy vydobyl Pán Ježíš svým svatým životem bez hříchu a dokonalou obětí na kříži. Omilostněnému hříšníku, obmytému krví golgotské oběti, byly před Boží tváří připočteny Jeho zásluhy a Jeho spravedlnost výlučně z pouhé milosti. Následkem toho si věřící člověk může být v přítomném čase jistý svým spasením a cílem svého putování, jako si tím byli jisti první křesťané, o čemž Písmo Svaté podrobně hovoří. Jistota se opírá o mnohé výroky Boží v Písmech, především o fakt, že výkupné dílo závisí plně na neotřesitelném Bohu, ne na labilním člověku. Vykoupením se Pán postaral o všechny své věrné, které nazývá od té chvíle svatými. Co je svaté, to je odděleno pro Boha a podle toho již svatý vykoupený člověk nepatří sám sobě, protože bylo za něj zaplaceno výkupné. Bůh si od té chvíle činí nárok na všechny oblasti jeho života. Vykoupený člověk je vybízen, aby chodil podle Ducha Svatého, který v něm přebývá. Tento životní princip je vyšší než chůze podle zákona, který člověk není schopen dodržet a potřebuje být akorát omilostněn z jeho prokletí. Chůze podle Ducha Svatého znamená plné vedení Bohem v celém životě člověka včetně všech jeho rozhodnutí a skutků. Člověk chodící Duchem rovněž žije v souladu s Božím zákonem, avšak síla ke svatému životu nepochází již od člověka, ale od Pána Boha. Pán spaseného člověka uschopní, aby mohl vůbec činit věci, které dříve nebyl schopen ani obmyslet natožpak vykonat. Mnohem dokonaleji o díle spasení hovoří mimo jiné epištola Římanům, kterou tímto doporučuji k prostudování před mými souhrnnými výklady.
Z Písem Svatých, která mi Boží Duch otevřel a náležitě vyložil, mi bylo dáno poznat Osobu Božího Syna tak, jak Ho nemůže znát nikdo, kdo není spasený. Ateisté se mnohdy snaží popírat Jeho historickou existenci. Badatelé však ukázali, že mnohem snáze lze popřít historickou existenci Napoleona Bonaparte než Pána Ježíše Krista. Proto mnozí ateisté Jeho existenci již nepopírají, ale považují Ho pouze za jednoho z mnohých náboženských vůdců či myslitelů dějin. Někteří Ho považují spíše za negativní postavu dějin, která šířila o sobě samém a o dalších věcech vědomé lži. Další početné skupiny zneužívaly a nadále zneužívají Jeho pozměněného odkazu k vlastnímu obohacení a vojensko - politickým intrikám, aniž by Ho doopravdy následovaly. Příslušníci různých náboženství a křesťanských sekt o Něm šíří snad nejvíce omylů a bludů vůbec. Jedni tvrdí, že Pán odešel do Indie učit hinduisty, druzí Ho nepovažují za Božího Syna, jenž je roven Bohu Otci. Byly napsány sáhodlouhé knihy na vyvrácení mnohých dalších mylných názorů o Osobě Pána Ježíše, proto se jimi nebudu nadále příliš zaobírat. Jisté je, že nebeský Otec, Svatý Duch a Písma o Něm svědčí jako o Bohu samém vtěleném do lidského těla, který je jeden a tentýž Bůh jako Otec či Duch Svatý. Pán Ježíš není žádná Bohem stvořená bytost nižšího postavení než Bůh sám. Jenom Bůh může odpustit hříchy vůči Němu a Pán je zde na zemi lidem odpouštěl bez toho, aniž by se tím rouhal. Také činil další skutky i prohlášení, jimiž zjevoval svou rovnost s Bohem Otcem. Vždyť právě za to byl pronásledován nábožensky založenými falešníky, stačí si prostudovat jednotlivá evangelia nejlépe pro začátek Janovo evangelium.
Spasením člověka a obdržením věčného života s Bohem vše nekončí. Naopak nový život, nový člověk právě povstává poté, co starý člověk s celým svým minulým životem bere za své. Starý není reformován na nového, ale starý zemře, aby nový mohl žít. Takhle velikým milníkem, tlustou čárou za starým životem, je obrácení k Bohu. Křesťan má tuto skutečnost zpětně vyznat veřejným křtem, který podle prvních křesťanů není pokropení, ale úplné ponoření do vody a následné vynoření - starý zemřel, nový povstal spolu s Kristem. Když Pán vstal z mrtvých, smrt nad Ním již neměla moci. Když křesťan je spasen, duchovně vstane z mrtvých, aby žil Bohu, duchovně již neumírá (viz. ep. Římanům 6. kapitola aj). Pro Boha nepřestává být Jeho dítětem, poněvadž se Mu svým uvěřením narodil. Dítě narozené rodičům také nepřestává být jejich fyzickým potomkem, i kdyby se dělo cokoliv. Společně s obdržením Ducha Svatého je každému věřícímu bez výjimky dán zvláštní dar Ducha, aby jím křesťan sloužil na místě, které mu Pán přidělí. Písma svatá samozřejmě nepřipouští výjimku, neexistuje spasený člověk bez duchovního daru ke službě. Neexistuje, aby ve společenství věřících sloužil jen jedinec a ostatní nikoliv, Pán nikdy nesoustředí všechny duchovní dary v osobě jednoho jedince, který je jaksi ve vyšším postavení nad ostatními. Pán nepřipouští žádnou lidskou hierarchii v církvi vyjma starších čili dohlížitelů, kteří však nepanují nad dědictvím Páně, ale jsou příkladem ostatním a nesou za ně před Pánem o to vyšší zodpovědnost se všemi vyplývajícími důsledky. V početnějších sborech těchto starších dohlížitelů bývá celá skupina, nikdy nemají mezi sebou nadřízeného jednotlivce či orgán. Nad nimi je výlučně Hlava Církve - Pán Ježíš. Chodit Duchem a sloužit má křesťan po celý zbývající život, který má být ukončen přirozenou smrtí či přímo vtržením všech věřících k Pánu do nebes, což je ale časově neznámá událost, která může, stejně jako přirozená smrt, přijít v kterýkoliv okamžik. Tímto vtržením všech svatých věřících křesťanů skončí nynější období hlásání evangelia Boží milosti a budování Církve. Poté začne doba sedmiletého soužení s přímými Božími soudy a projevy antikrista na zemi. Izraelský národ jako celek, do té doby to byli jen jednotlivci, pozná svého Mesiáše a obrátí se ve víře k Němu. Židé budou Bohem shromážděni z celého světa zpět na území historického Izraele. Během doby sedmiletého soužení ale budou pronásledováni na smrt pro svou víru v Mesiáše. Odmítnou se totiž spojit s celosvětovým nábožensko-politickým systémem, který v té době bude sloužit výhradně satanu. Právě tento systém má být podle Písem ono univerzální celosvětové náboženství, jakýsi Babylon, směsice všech náboženství a kultů, ve spojení se sjednocenou celosvětovou ekonomickou a politickou mocí. Čtenáři, četl jste, čemu jsem věřil v době mého praktikování okultismu? Není podezřelé, když dva navzájem protichůdné systémy, které se vzájemně neuznávají, biblický versus východní, mají v principu totožný výklad budoucích událostí? V jedné věci se ale zásadně liší, oba dva systémy stojí na opačné straně barikády. Východní systémy označují budoucí politicko-náboženský Babylon pozitivně, biblická zpráva ho však označuje za dílo satanovo, které Bůh beze zbytku zlikviduje. Dříve jsem stál na jedné straně barikády, neochvějně jsem jí věřil, ale nyní mi bylo nepřímo potvrzeno pravdivé biblické poselství spolu s otřesným odhalením, že jsem ve skutečnosti stál v narkóze mysli na straně toho Zlého. Písma praví, že během doby soužení to bude antikrist, který přijde na zem do předem připraveného prostředí, a ne onen mimozemský Ježíš v korábu UFO, jak jsem věřil. Antikrist se však prohlásí za Pána, nechá se tak i rouhavě uctívat a všichni nespasení členové křesťanstva, kteří na zemi zůstanou po vtržení spasených údů Církve a kteří mezitím splynou s náboženským Babylonem, spolu s ostatním světem ho budou následovat v domnění, že slouží pravému Bohu. Budou páchat na izraelském národě holocaust, poněvadž tito spasení Židé se nepodvolí Babylonu a budou jako jediní kázat pravdivé evangelium o jediné cestě spasení skrze víru v zástupnou oběť Božího Syna na kříži. Doba soužení světa a Izraele skončí náhlým mocným příchodem Páně na zem, kdy Pán mocně svrhne z povrchu zemského všechen lidský politicko-náboženský neřád, Babylon světa opilý krví Jeho učedníků a proroků. Zde bude zřízeno Jeho království, Jeho svatá Theokracie, jediný spravedlivý politický systém, jaký před tím nikdy na zemi nebyl. V něm mají spasení věřící všech dob žít a kralovat spolu s Mesiášem Božím Synem, který se podle proroctví posadí na Davidův trůn v Jeruzalémě jakožto Král králů a Pán pánů. Tito spasení vzkříšení věřící nemají být nějakými éterickými bytostmi, ale při prvním vzkříšení obdrží nová proměněná těla od Boha, která nebudou podléhat hříchu a zkáze. Během Božího království na zemi bude satan Bohem dočasně spoután a nikde v ničem nebude patrný jeho vliv. Ti, kdo budou mít účast na prvním vzkříšení, které ukončí nynější dobu milosti a budování Církve a které předejde dobu sedmiletého soužení, jsou osvobozeni od moci tzv. druhé smrti. Na konci Božího království na zemi má být satan opět propuštěn, svede celé národy k boji proti Králi a Jeho svatým, a bude při finálním Božím soudu vhozen do ohnivého jezera, které je druhá smrt. Nakonec budou před Boží tvář postaveny všechny nespasené bytosti čekající mezitím pro svůj hřích v pekle a budou spravedlivě odsouzeny ke společné záhubě se satanem. Bůh mezitím otevře brány dokonalého věčného města, Jeruzaléma z nebes, aby v něm navěky pobýval v přímém společenství se všemi Svými vykoupenými. To je završení celé historie a budoucnosti Božího stvoření, vyústění všech Božích plánů s vykoupenými lidmi - věčný stav.
Písmo svaté výše uvedené učení zjevuje v mnohem větších podrobnostech, na které zde pochopitelně nemám místo. Také vzniklo na toto téma mnoho vzácně spolehlivých, ale i bludných knih. Ve sboru věřících v Karlových Varech jsem byl zásadním základům víry vyučen, aby mě Pán připravil na nejednoduchou pouť životem s Ním. Byl jsem podle biblického vzoru, jako věřící spasený křesťan, pokřtěn v krásném rybníce divočiny Krušných hor. Záhy jsem obdržel místo v orchestru Národního divadla v Praze a kompletně jsem se z Varů odstěhoval. V Praze jsem se scházel opět se svým bratrem v Kristu Honzou Mikešem, který mezitím na kolejích AMU z Boží milosti založil pravidelná setkávání i ostatních spasených studentů, pravda zástupy nás tam nebyly, ale to není pro společenství s Pánem vůbec nijak důležité. Scházeli jsme se k pravidelným modlitbám a zpytování Písem, shromáždění posloužila i většině okolních neobrácených studentů. Já jsem byl mezi svými bratry studenty vyučen dalším hlubším neochvějným pravdám Písem a vím, co mluvím, když řeknu, že jsem tím předešel mnohým potencionálním pádům v některých oblastech života, ve kterých jsem jako čerstvě obrácený neměl mnoho světla a duchovního úsudku. Pro mne byla tato společenství nezaměnitelná svým významem pro můj další duchovní život, ale nemohla mi plně vystačit pro zbytek života. Přítomnost Páně je mezi Jeho věrnými kdykoliv a kdekoliv, kde se oni sejdou v Jeho jménu, ale Pán určil pro společenství věřících sbory, kde se věřící scházejí nejen ke zpytování Písem a k modlitbám, ale kde se slaví Večeře Páně podle Jeho příkazu a kde jsou zastoupeny, pokud možno všechny generace obou pohlaví, jak to bývá v každé větší rodině. Takový sbor spolu žije právě jako širší rozvětvená rodina, jednotlivé údy se do určité míry vzájemně znají a jeden o druhého jeví přiměřenou péči spojenou se spoluzodpovědností. Osobně jsem tehdy znal jen jedno společenství křesťanů v Praze, které se vykazovalo tímto profilem alespoň navenek. Celou věc jsem nesvěřil Pánu na modlitbách, neporadil jsem se ani s jediným znalým a moudrým bratrem a rozhodl jsem se o své vůli, že tento sbor bude mým domovským sborem, kde míním Pánu sloužit jako na místě, na které mě On poslal a kde budu užívat plného duchovního společenství s Ním a s Jeho věrnými. Záhy jsem se přesvědčil, že jsem udělal chybu. Rozbil jsem si nos a poznal jsem, že nemohu svá rozhodnutí nechávat na sobě samém, nemohu si sám vybírat společenství, i kdyby se nazývalo stejně či hlásalo navenek jednotu se sborem, ze kterého jsem přišel. Pán neudělí schválení k mému začlenění do sboru skrze to, kolik mám v tom či onom sboru kamarádů, jak se mezi nimi cítím, jakou oni věnují příjemnou pozornost mému starému neduchovnímu egu, jaké mi poskytují sebeuplatnění, jak vyhovují mým přáním atd. atd. Rozhodující pro příchod do sboru je věrnost sboru novozákonním principům zjeveným v Písmech v oblasti oslavy Páně, výuky i řádu shromažďování. O věrnosti jednotlivců Pánu v osobním životě mimo shromáždění ani nemluvě. To však vyžaduje předchozí obšírnou znalost Písem a jejich uplatňování v praxi, než má dojít k ověření zamýšleného vstupu do sboru. Já nic takového nevěděl a neuměl, měl jsem ve sboru několik známých, sbor hlásal navenek jednotu se sborem v Karlových Varech, a tak jsem se rozhodl vstoupit. Ihned jsem narazil na věci, které se ve sboru hlásaly např. o katolicismu, jež se neshodovaly s výroky Božími v Písmech o podobných společenstvích a principech. Římští katolíci v oficiálním učení např. věří, že je prý Kristus při mši znovu obětován, a to dokonce bez krve. Potom by však golgotská oběť Pána Ježíše nemohla být jedinou obětí, tudíž by nemohla sama o sobě stačit na smazání všech hříchů věřícího, tím by nutně nebyla dokonalá čili katolíci k ní musí přidávat různé věci jako svátosti, obřady všeho druhu, zpovědi atd. Ve sboru jsem byl veden a proti Písmu vyučován, že tyto věci u katolíků nejsou překážkou k jejich spasení a že mnozí z nich jsou naši bratři a sestry v Pánu. Kdo však nevěří, že ho golgotská oběť Božího Syna může očistit jednou provždy, nachází se v hlubokém stavu nevěry vůči Bohu a výkupnému dílu Pána Ježíše, nemluvě o mnoha dalších vážných odstoupení katolíků od zjevení Písem. Byl jsem dokonce ve sboru nejednou zván na opětovnou návštěvu mší Tomáše Halíka, což jsem po výše uvedených zážitcích už nemohl přijímat. Stejná situace nastala i v pojetí autority Písma svatého, které starší sboru převzali z kruhů takzvané liberální teologie. Jejich pojetí opět odporovalo tomu, co Písmo svaté tvrdí o sobě samém a o své vlastní autoritě. Shromažďovací řád i způsob oslavy Páně či způsoby služby kázáním ve sboru, to vše neslo pečeť přizpůsobení požadavkům člověka na úkor samotné Boží pocty. Neméně jsem mezi nimi narazil v otázce synkretismu. To je filosofický směr, který tvrdí, že pravda je roztroušena v mnoha filosofiích a náboženstvích a že je prý možné vzít tyto střípky pravdy a poskládat z nich pravdu celou. A propos, proč bych kvůli slyšení pravdy měl jít za někým, kdo ani mého Pána a Spasitele nezná či vědomě neuznává? Copak existuje nějaká Pravda, kterou by mi On nikdy nechtěl zjevit? Copak by se jako milující Bůh nehněval na mou nevěrnost? Pokud mám od Pána to nejlepší, můžu od cizího dostat něco jiného a lepšího? A vůbec, pakliže bych neznal neotřesitelné absolutní měřítko, podle čeho poměřím, co je ten střípek pravdy, a co není? Vzpomínal jsem na ty těžké zápasy, kdy jsem se s Boží pomocí odděloval od okultismu a všech výše uvedených scestných filosofií. Vím lépe než kdo jiný, že kdybych se býval oddělil jen na 50 či 99,9 procent, ten zůstávající zbytek by mne svedl zpět do okovů k zániku. Moje oddělení od starého muselo být nutně 100% bez kompromisů. Mezi údy tohoto sboru jsem byl vystaven i veřejným pochybnostem a útokům na autentičnost tohoto mého životního svědectví a na Boží dílo, které se dělo v mém životě a děje dodnes. Rozdělení mezi mnou a tzv. staršími sboru ohledně těchto a dalších otázek bylo markantní. Jeden z nás kráčel dozadu a druhý dopředu. Nemohli jsme kráčet ruku v ruce a už vůbec jsme nemohli takto nést společně různá břímě. Zpočátku jsem chtěl ve sboru zůstat v domnění, že mohu ostatním posloužit k návratu ke zjevené Pravdě v Písmech, ale skrze drsné odpory začala rychle upadat má duchovní svěžest a jindy neutuchající nadšení z pozemského duchovního života. Zvlášť druhé jmenované je nezpochybnitelným znamením faktu, že se takový člověk nachází na místě, kam ho Pán jistě neposlal, i kdyby dotyčný byl přesvědčen o opaku. U křesťana je v pořádku, když se těší na chvíli, kdy bude navždy se svým Pánem v nebesích, ale už není v pořádku, když křesťan prosí Pána za vysvobození z trápení skrze brzký odchod z tohoto světa. Křesťanu taková prosba nepřísluší zvlášť v momentě, když jeho Pán má pro něj připraveny úplně odlišné plány do života. Sám jsem však nedovedl situaci správně řešit, čímž nastala příležitost, kdy Pán opět z milosti silněji zasáhl do mého pozemského života. Honza Mikeš, můj první zvěstovatel evangelia, si díky Pánu všiml, že v textových zprávách, které jsem mu občas psal, se najednou vyjadřuji o věcech, které implicitně zjevují mé duchovní trápení. Ač byla začínající chladná březnová noc, neváhal se se mnou ihned sejít, a tak jsme spolu stáli shodou všech okolností na Štefánikově mostě dlouho do noci, otevřeně rozebírajíce všechny důležité věci ohledně mého života ve sboru. Dozvěděl jsem se mj., že sbor, ve kterém jsem se doposud nacházel, nevznikl prostým kázáním evangelia mezi pohany, ale svévolným rozkolem, který byl způsoben v jiném starším pražském sboru. Honza správně vyřešil situaci a následující den mě vzal na shromáždění tohoto původního křesťanského sboru, který v té době působil na Letné, od roku 2003 na Spořilově a ve kterém mám své společenství až dodnes. Ihned po začátku shromáždění, na které jsme s Honzou přišli, má bytost přítomností Páně mezi svatými začala jásat, a co se týče duchovní svěžesti i radosti z pozemského duchovního života, byl jsem okamžitě obnoven do stavu, v jakém jsem se nacházel naposledy ve sboru v Karlových Varech. Bylo mi, jako bych přišel po dlouhé cestě zpět domů a byl vítán nejbližšími. Pán o mne skrze jednotlivé údy sboru pečoval a dodnes pečuje tak, že mohu nadále duchovně růst podle Jeho vůle. Mohl bych vypisovat další pozitiva, ale musím též zmínit, že na světě neexistuje v absolutním smyslu dokonalý sbor Páně, jelikož se každý skládá s jednotlivých údů, které dosud nejsou proměněny do podoby Páně čili do bezhříšné dokonalosti. Ve sboru může být teoreticky i skupina problémových jedinců, avšak jejich hříšnost nesmí být ukazatelem a motorem dalšího duchovního vývoje jednotlivců i celého sboru! V ničem nemá být bráněno Bohu, Jeho cti a svrchovaným požadavkům! A proč vůbec píšu o takové negativní zkušenosti? Abyste milý čtenáři vzal na vědomí, že název „křesťanský“ vám nikdy nic nemůže zaručit a kolem vás se pod tímto jménem schovávalo a nadále schovává prakticky cokoliv. Důležité je, co tvrdí Bůh a On svou vůli a měřítko zcela dostatečně zjevil v Písmu svatém - Bibli. Písmo je, co se týče hebrejských a řeckých originálních rukopisů, doslovně vdechnuto Bohem. Ve svém obsahu je zcela neomylné, jako je dokonalý jeho Autor, sám Bůh, jediný Neomylný. Proroci, apoštolové, a především Pán Ježíš se častokrát odvolávají na jeho neomylnou autoritu a doslovné chápání událostí např. v Genesis kap. 1. až 11 atd. Křesťan miluje a denně zpytuje toto Boží zjevení Pravdy, je mu s bázní podřízen ve všech oblastech života. Křesťan nikdy nenadřadí kazatelské výroky mluvené či psané v encyklikách, knihách a časopisech nad Písmo svaté, jak ovšem činí různé denominace a sekty záhuby. Naopak všechny tyto výroky a spisy bude skrze Písmo prověřovat. Co Písmo nevyučuje o Osobě Boží a výkupném díle, to má křesťan povinnost odmítnout, a to se týká i pravd ohledně každodenního života křesťana a fungování sboru. Otázka správného výkladu Písma je vyřešena skutečností, že Písmo svaté samo sebe jednomyslně vykládá v Duchu svatém bez nutnosti nějakých lidských či nadlidských prostředníků, o kterých samozřejmě Písmo nic neučí navzdory oficiálnímu učení a praxi mnohých církevnických organizací. Hledá-li křesťan výklad nějaké složité pasáže Písma, musí tak dlouho pročítat Bibli bez zaujatosti a v pokoře na modlitbách, dokud nenajde oddíl, který přímo vykládá tuto pasáž. Pak učiní předběžný závěr, se kterým musí prolistovat ostatní části Písma, zdali tato myšlenka neodporuje zase jiným částem Písma. Když neodporuje, a naopak je Písmem opět potvrzována, křesťan má povinnost tuto myšlenku přijmout a vyučovat jakožto pravdu zjevenou Písmem.
Můj Spasitel a Pán Ježíš Kristus byl nejednou oslaven mým nynějším působením ve sboru na Spořilově, čímž On potvrdil určení, které mi sám dal ohledně místa mého společenství. Nechci zde ale hlásat jakési evangelium prosperity, které přišlo před časem ze západu - totiž myšlenka „uvěř a zbohatni“. Vezměme první pravé Bohu věrné křesťany, ale i Bohu věrné z různých dob historie. Co hmotného měli ze své víry v Pána Ježíše jakožto svého Spasitele? Mnozí trpěli veliké ztráty, pronásledování, kruté mučení, i smrt pro Jeho jméno a svědectví. Já žiji ve státě, kde není uzákoněna perzekuce křesťanů, ale i na mě má Pán právo dopustit rozličné zkoušky. To vše ale trvá vždy jen do času, vyúsťuje do stavů lepších než před začátkem zkoušky a umožňuje mi více upevňovat mé vzájemné pouto a jakousi závislost, kterou na Pánu Ježíši mám. Co pochází od Pána nikdy nemůže být zlé ve smyslu hříchu. Tak i to, co by člověk za zlé od Pána označil, může Pán obrátit ve zkušenost důležitou člověku pro jeho další budoucnost. Vím, že kdyby Pán od počátku nebyl přímo se mnou, ani částečně bych neobstál v mnohých životních situacích. Bohu buď díky za Spasitele, kterého nám zjevil v uložený čas! Chvála buď Pánu Ježíši Kristu za Jeho nepomíjivé výkupné dílo a nový věčný život s Ním!
Milý čtenáři, právě jste byl podrobně seznámen se vším podstatným, co se týká vašeho spasení, jež je pro vás od věků připraveno v díle Pána Ježíše Krista. Rovněž znáte podstatné události z mého života s Pánem Církve a jistě víte, že jste před Bohem výlučně zodpovědný za to, jak s poznáním od Něj naložíte. Radím vám postavit se ke zjevenému poznání tak, abyste sám před sebou nezapřel Pravdu, která vám již byla odhalena. Učinil byste tak lháře nejen ze mne, ale především z Nejvyššího a Všemohoucího. Čiňte pokání ze svého bezbožného života a vírou přijměte Pána Ježíše za svého Spasitele. Uvěřte, že Jeho krev tekla z kříže i za vaše hříchy jako výkupné před Bohem za váš život. Vše ostatní již učiní On, Jeho slovo stačí.
Jsme svobodný sbor křesťanů, věřících a vyznávajících Pána Ježíše jako svého Boha a osobního Spasitele. Věříme, že Jeho krev, která tekla z golgotského kříže, očistila všechny naše hříchy. Za své jednání jsme odpovědní pouze jediné Hlavě Církve - Pánu Ježíši Kristu, žádnému církevnímu svazu, ústřední organizaci, výboru, konferencím, koncilům, arcibiskupům apod. Věříme ve svrchovanost a postačitelnost Písma svatého pro všechny případy správy života, jak jednotlivců, tak celého sboru. Zamítáme veškeré spojení s lidskými naukami a vyznáními, nemáme vlastní církevní zřízení, ani povinné věroučné knihy, úplně nám postačuje Slovo Boží. Navzájem se z Písem svatých vyučujeme o Jeho osobě a výkupném díle, ctíme Jej duchovními písněmi a chválami, modlíme se k Němu v Duchu a pravdě, pravidelně mezi sebou lámeme chléb a dělíme vinný kalich, jak On nám ustanovil činit na Jeho památku, až dokud On nepřijde. Náš sbor v souladu s praxí prvních učedníků Páně nepobírá žádné peníze od státu a neexistuje u nás rozdělení na duchovenskou třídu a laiky. Pravidelně se scházíme v Praze na Spořilově, v Žilinské ulici č. 1835/4 PSČ 141 00. Veřejná shromáždění míváme v neděli od 9:30 do 11:30 a ve čtvrtek od 19 do 20:30 hodin. Nejlepší spojení MHD je autobusy 170 či 118 ze stanice metra C Budějovická na zastávku Severozápadní. Na uvedené adrese je možné nás kontaktovat i písemně, pokud máte zájem se s námi spojit a nemáte možnost osobně se dostavit.
Modlíme se za Boží spasitelnou milost pro vás.
Petr Pavlíček a mnozí další bratři a sestry v Pánu Ježíši
Epištola k Římanům 10;9: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“
