Hlavní obsah

Očima padesátky: Hurá, už nemusím lyžovat!

Foto: anatoliy_gleb, Shutterstock.com

Foto: anatoliy_gleb, Shutterstock.com

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Když pozoruji sousedy, kteří před domem nakládají lyžařskou výbavu na střechu auta a vyrážejí kamsi do horoucích pekel, prožívám pokaždé vlnu úlevy, ba euforie. Já totiž ani letos na hory nemusím.

Článek

Fejeton si také můžete poslechnout v audioverzi.

Moje nenávist k lyžování se zrodila v raném dětství, když jsem byla coby dítě ze sudetského Podkrušnohoří poslána do lyžařské školy. Od ledna do března každou sobotu a neděli ráno podnikový autobus uranových dolů plný rozespalých dětí šplhal serpentinami do kopců k Božímu Daru. Tam nás přivítal buď vichr metající do tváří štiplavě zmrzlý sníh, nebo kalná mlha, případně obojí. Museli jsme naložit lyže na ramena a klopýtat po větrné planině ke sjezdovce s příznačným názvem Neklid. Šusťákové oteplovačky byly obvykle promáčené dřív, než jsme tam došli, doma pletené šály a čepice se pokryly zmrzlou krustou a prsty v mokrých vlněných rukavicích zčervenaly zimou. Následovalo martyrium zapínání zmrzlých přezkáčů, s nimiž jsem se obvykle mordovala ještě ve chvíli, kdy všechny ostatní děti už stály seřazené na svahu. Potom jsme se pluhem pachtili dolů po sjezdovce za pořvávání instruktorů a v poledne jsme si mohli u vleku sníst zmrzlou svačinu.

Pokud mě nevysvobodil zápal plic, nebylo úniku. Všichni dospělí kolem mě byli zjevně přesvědčeni, že celé to utrpení má nějaký vyšší smysl, že umět lyžovat je pro lidský život stejně důležité jako, řekněme, umět jíst příborem.

Když se mi narodily děti, šusťáky a akrylovou pleteninu sice vystřídalo funkční termoprádlo a goretex, místo do hor s příznačným názvem Krušné jsme začali jezdit do vlídnějších Krkonoš a potom do Alp, zmrzlou svačinu nahradilo občerstvení u stánku. Ale všichni v mém okolí stále žili v zajetí absurdní představy, že lyžování patří k základním dovednostem civilizovaného člověka. Všichni mí přátelé věřili, že děti se musí naučit lyžovat ještě dřív, než budou vyslány na školní lyžařský kurz, aby tam, ó hrůzo, neskončily ve třetím družstvu.

Až za pár let jsem s úžasem přišla na to, že tahle posedlost lyžováním je výhradně českou záležitostí. Je to podobné, jako bychom věřili, že každý slušný člověk musí umět létat na rogalu nebo plachtit na jachtě. S postupující klimatickou změnou je nesmyslnost tohoto počínání rok od roku zjevnější, týdenní rodinná dovolená na horách stojí jako ojeté auto, nemluvě o tom, co všechny ty uměle zasněžované sjezdovky dělají s horskou přírodou.

Ale já si po všech těch letech vláčení dětí do lyžařských školiček a sušení oteplovaček na mrňavém topení v horských chatách užívám malé osobní vítězství. Od té doby, co mé dcery dosáhly věku starších teenagerů, si našly svou vlastní lyžařskou partičku. Po mně se chce jen to, abych je odvezla k autobusu. A když se autobus nacpaný lyžaři vydává někam na sever, dívám se za ním s nepopsatelným ulehčením. Po všech těch letech jsem konečně dosáhla vytouženého stavu. Je ze mě nelyžař.

Načítám