Oseto

Útlum zemědělství rozčiluje, ne-li až dohání k šílenství a k sousednímu hospodáři bývá kvůli vybydlování částí venkova daleko, proto si mnohdy nemají s kým o šlamastyce svého každodenního života bavit. Neštěstí zrovna nenapomáhá to, že v společnosti jako takové, vč. mezi politiky panuje o hospodářskému povolání a zemědělství široko daleko neznalost. Před více než deseti lety dokonce byla pro hospodáře zřízená tísňová linka, jak uvedl deník Tronder-Avisa.   

Někteří hospodáři se bezmála „ujíždějí“ k smrti na traktorech proto, že jejich statek zahrnuje polnosti a travnaté plochy, které jsou daleko od sebe. Podle článku zpravodajského serveru www.abcnyheter.no pracuje John Eikenas, západonorský hospodář, až 3500 hodin ročně (čili téměř jednou tolik co běžný norský pracující), z toho polovinu času tráví na traktorech mezi pozemky, aby rozptyloval hnůj, či obstarával senoseč. Pozemky předtím patřily dvanácti statkům a pro politiky a byrokraty má jedinou výzvu: „Než budete pokračovat se slučováním provozních jednotek, tak se podívejte na mapu, jakou máme zemi.“ 

Proč je to tak strašně těžké nejen tuto zemi milovat a obývat i ten venkov? Samotná láska pochopitelně nestačí, aby se lidé uživili, a jedním z následků chatrné finanční situace mnoha hospodářů je přibývající počet námezdních dělníků ze zemí střední a východní Evropy, jež nyní místo, aby na statku odlehčovali hospodářům jen během „shonu“ v sezóně stále více pracují celoročně a téměř nahradili Nory. Ovšem v posledních letech táhne a dokonce sílí „selská romantika:“ Rekordy trhá počet vyhledávání malostatků přes Internet (třeba na největším norském serveru www.finn.no na prodeje a nákupy) lidmi, jež nemají se zemědělstvím žádné zkušenosti. Mnozí, jež v městech žijí dlouho, se stýská po větším klidu a méně stresu, po tom, mít více prostoru, po tom, co je přirozené, po vřelejších vztazích se sousedy, po tom, aby si mohly jejich děti volně hrát bez dozoru a chtějí pěstovat vlastní zeleninu atd. Plány jsou ale těžko uskutečnitelné a představy a sny bývají mocnější než vůle je proměnit, jak uvedla norská televize TV2.

Bjorn Erik Oye, partner Prognosesentret, čili Centra předpovědí, se prostřednictvím deníku Aftenposten nechal slyšet, že toto ukazuje jak si Norové přejí něco jiného než to, co nakonec kupují, jinak by ceny malostatků prorážely jeden strop za druhým. Oddvar Nordli, bývalý norský premiér, prohlásil, že jestli budete hledat dost dlouho, tak najdete v duši každého Nora hospodáře. Podle Oyeho jsou Norové „nuceni“ žít v hustěji obývaných prostředích na stále menších plochách a stále výše.  

Jedna z překážek pro zájemce o koupi statku spočívá v tom, že kvůli prvorozenskému právu a povinnosti aktivně statek obhospodařovat probíhá nabírání nových provozovatelů statků především přebíráním statků příslušníky mladé generace téže rodiny. Ovšem nejsou-li stávající provozovatelé připravení/ochotní statek předat včas, když se to hodí těm mladším a ti mezitím zapustí kořeny jinde,tak se pak může vše zkomplikovat. K tomu tíží řadu statků břemena v podobě vysoké míry zadlužení hlavně kvůli požadavkům na udržitelnost provozu. Proto platí, že generace rodičů musí mít na to, aby to vzdali a ti mladší musí mít na to, aby převzali statek a zároveň spláceli dluh.  

Jak může být zvýšená soběstačnost úměrná stoupajícímu počtu obyvatel, jak se dušují autoři parlamentních zpráv o potravinářské politice tehdy, bude-li obhospodařovaného území dále ubývat? I rostoucí dovoz obilí na krmení a krmných koncentrátů, na němž norské zemědělství tolik stojí a padá, znamená soběstačnost klesající na historicky nejnižší úroveň, jak ukazují nová čísla Norského ústavu pro zemědělskohospodářský výzkum (Norsk institutt for landbruksokonomisk forskning). Podle Smabrukarlagetu, organizace norských drobných hospodářů, zabírá pěstování surovin na krmné koncentráty v dalších zemích 2,5 milionů dekarů.

Podle Oysteina Mortena, historika a autora knihy Norske odegarder - Historien om stedene vi forlot, čili Norské pusté (opuštěné) statky - Příběh míst, jež jsme opustili a zmíněného serveru www.abcnyheter.no má Norsko dnes stejně tolik neobývaných statků jako po černém moru v letech 1349-1350. Pro vaši ilustraci bylo jen za období mezi lety 1969 a 2009 zrušeno 75 až 94 % statků ve většině okresů na pobřeží západního Norska. V jiných částech Norska vývoj posledních desetiletí tak dramaticky neprobíhal, jelikož tam hromadné rušení provozních jednotek proběhl již dříve. Krajinný zeměpisec a fotograf Oskar Puschmann z Ústavu pro ekologické zemědělství tvrdil prostřednictvím několika norských masmédií, že v řadě okresů již nezbyla ani jedna kráva a hospodáři jsou na venkově v menšině. Paradoxně zemi „obývá“ stále více traktorů než zemědělců. Norský hospodář jich má v průměru pět velmi různého stáří na práci ve velice odlišných terénech.

Zarůstání je problém ve vztahu k lidem, aby se na dotyčných místech cítili dobře, jakožto i ve vztahu k biologické rozmanitosti, k tomu, jak se krajiny projevují a třeba cestovnímu ruchu, jenž kolikrát bil na poplach kvůli měnící se krajině. Kolikrát si noví nájemci půdy zvolí, že nechají ležet ladem více půdy, než sám majitel a zužitkují jen tu půdu, jež se snáze hospodařuje. A zbyl-li jediný hospodář v celé široké osadě mnohdy, není pak nikdo, aby to po něm převzal poté, co svou činnost vynechal a tím pádem je zrušena prakticky celá ta osada mnohdy najednou.

Puschmannovi schází jen to, aby se masmédia a veřejné diskuse zabývaly tím, co stojí za těmi velkými rozdíly mezi norskými velkostatky a malostatky. Abyste se jako hospodář uživil při všem tom megalomanství, kdy se musíte  kasat až do nebeských výšin, tak je diametrální rozdíl mezi jihovýchodem Norska, kde můžete mít na dosahu krátkých přesunů traktorem tisíce dekarů a většinou pobřeží, kde provoz přesahující 300 dekarů znamená pomalu „ujíždět“ se k smrti mezi malými poli. A kam se podělila debata o tom, kudy vede „práh“ bolestivosti, pokud jde o počet nezbytně nutných provozních jednotek na udržování výroby, profesionálního prostředí mezi hospodáři jakožto nositeli vědomosti a živého venkova? Prý nemá smysl hovořit o celostátním počtu statků, nýbrž je třeba se na to podívat z perspektivy krajiny a regionů ve vztahu k nuancím v rámci jednotlivých druhů krajin.