Za tu dobu se pochopitelně stala spousta věcí. Prapůvodně obsazený Robert De Niro musel být nahrazen mladším kolegou Adamem Driverem (po Christianu Baleovi a Hughu Jackmanovi), jenž rozhodně zanechává jak po herecké, tak přízvukové stránce mnohem kvalitnější, komplexnější dojem, než tomu bylo tři roky zpátky, kdy v Klanu Gucci ztvárnil Maurizia Gucciho, tedy jiného Itala. Enzo Ferrari je v jeho podání klasický italský elegán, jehož proslulá automobilka prochází v roce 1957 jistou krizí a jehož slabost pro ženy dává manželce Lauře záminku k tomu, aby přehodnotila některé svoje myšlenky. Penélope Cruz sice není až tolik temperamentní, jako v některých svých předchozích úlohách, ale to určitě neznamená, že by v této neměla, co hrát.

Dále se za dobu vývoje stalo třeba to, že zemřeli oba scenáristé. Brock Yates v roce 2016, Troy Kennedy Martin ještě o sedm roků dříve. Jejich práci podle všeho už nikdo neupravoval, takže lze napsat, že výsledek jest poněkud oldschoolovějšího ražení. To rozhodně není výtka, byť se to tentokrát – na rozdíl od tenkrát – celkem logicky musí obejít bez velkých akčních sekvencí, jakými je zmiňovaný Nelítostný souboj proslulý. Tedy, z pistole se jednou taky vystřelí a dvakrát létají auta vzduchem, z toho jednou naprosto brutálně fatálně! Záběry ze závodů jsou jinak zbytečně četné a dlouhé, přičemž postrádají ve větší míře pozoruhodnější kompozice a úhly kamery. Může to připomenout tenhle biják se Stevem McQueenem. Rozdíl je ale v tom, že se jmenuje Le Mans, kdežto tenhle Ferrari podle svého zakladatele, jenž představuje jeho hlavní postavu. Závodění s jeho životem sice souvisí, nicméně by nás měla zajímat spíše jeho osobnost, podle Micheala Manna tedy nejen po profesní stránce.

Některé životopisné projekty provází ten nešvar, že staví hlavní postavy do univerzálních situací, v jakých se může ocitnout v podstatě kdokoli, tj. nejen slavní. Pro Ferrari tohle naštěstí neplatí, ale některé důležité momenty, resp. scény, jaké by přímo navazovaly na předchozí, v nejednom případě pohříchu chybí. To narušuje plynulejší vyprávění. Na druhou stranu je dobře, že režisér nevolí „montážní“ styl Christophera Nolana (nejen viz Oppenheimer), který jakoby se snažil technickým zpracováním zamaskovat fakt, že psaní scénářů není jeho silná disciplína, takže čistě po obsahové stránce tahle jeho novinka věru nepředstavuje nic světoborného, ovšem, jak potvrzuje třináct oscarových nominací, umění šálit nadále ovládá precizně. Přitom tato biografie místy dokonce nudí, ač život J. Roberta Oppenheimera v žádném případě nudný nebyl.

 










 

Ve Ferrari prostor na nudu není. A navíc se z něj i zarytí automobiloví fanoušci a fanynky s velkou pravděpodobností dozvědí něco, co ještě nevěděli. Ačkoli takový „Polibek smrti“, jaký dostane Alfonso De Portago od herečky Lindy Christian (kterou údajně předtím Tyrone Power upřednostnil před Ritou Hayworth), představuje patrně věc mezi fandy motosportu celkem známou, jelikož se odehrála právě při osudovém závodu Mille Miglia 1957. Ty ostatní možná trochu zamrzí, že Sarah Gadon je snímána tak, že tím režisér předznamenává blížící se tragédii. A pokud existuje ještě něco, co nabourává zážitek z filmu, bude to vyšší počet postav, z nichž leckteré do příběhu buď nezasáhnou vůbec, anebo pouze okrajově.

Ferrari nelze srovnávat ani s Le Mans ’66, ani s Rivaly. V souvislosti s druhým jmenovaným snímkem by možná nebylo od věci se v daleko větší míře zabývat eventuálním businessem s Giannim Agnellim a Henrym Fordem II, čímž by býval mohl mít film blíže například k Air: Zrození legendy. Takhle si totiž odneseme především to, že Enzo Ferrari nebyl velký Hráč, jaký by chtěl za každou cenu dostat svou značku na vrchol, načež by dělal všechno pro to, aby tam setrvala. Větší důraz se klade na rodinnou situaci, včetně zemřelého syna Dina (toto jest na první pohled malinko zavádějící) a nelegitimního potomka, jakého měl s Linou Lardiovou, kterou ztvárňuje Shailene Woodley. Přesně tyhle osobní záležitosti mají dominantní postavení i v rámci závěrečných dovětků. Zároveň nutno podotknout, že se potvrdilo, že Michael Mann šlápnul s Hackerem vedle nikoli proto, že mu v té době bylo přes sedmdesát, nýbrž kvůli tomu, že si prostě pro sebe zvolil nevhodné téma.

FOTO: Vertical Entertainment