Marie Nováková: Valdštejnův kůň

Tyhle oslavy jsou ve skutečnosti skvělým příkladem stockholmského syndromu. Cheb totiž pro Valdštejna představoval během třicetileté války zejména shromaždiště zbraní a vojska. Tyto verbuňky a manévry město opakovaně vysilovaly a zanechávaly v krizi.

Čtěte také

Marie Nováková: Pod schodama

Roku 1625 dorazil do Chebu generál Valdštejn se 40 tisíci muži. Chebský kronikář Johann Thomas Funk o těchto dobách píše: „Ve městě byl takový nárůst spotřeby vína, piva, masa a dalších zásob, že se zdálo, že město i Chebsko přijdou na mizinu. Všichni měšťané museli být neustále ve zbrani, aby mohli město uchránit před loupežemi, krádežemi, pleněním a vypalováním.“

Po zavraždění Albrechta z Valdštejna se roznesla spousta historek o jeho krutostech. Chebský kronikář je poctivě zaznamenal s poznámkou, že zda jsou tato vyprávění pravdivá, či ne, ponechává stranou.

„Co se týče jeho způsobu života, musel být velmi tvrdý, divoký a krutý. Vrabci na střeše a vlaštovky pod střechou ve svých hnízdech mu byli tak protivní, že ty první nechal odehnat dlouhými klacky a hnízda těch druhých nechal zničit,“ píše se v kronice.

Čtěte také

Marie Nováková: Děti a poutníci

Další z příhod dokládajících velitelovu bezcitnost je zaznamenána následovně: „Jednoho dne se generál podíval z okna, ale vyklonil se tak, že si pořádně vyšpulil zadnici. Do místnosti vešlo páže, které ho vidělo, ale nevědělo, že je to samotný generál, tak mu dalo pořádnou ránu přes zadnici, ale v mžiku z místnosti uteklo, takže generál nezjistil, kdo to je, nad čímž matematický Valdštejn hloubal a přemýšlel.“

Identitu zločince nakonec vyzradil zpovědník pod podmínkou, že generál pážeti odpustí. Valdštejn samozřejmě svůj slib nedodržel a nakázal popravu oběšením. Páže ušetřil smrti, až když mělo hlavu v oprátce.

Ze všech seriózních i méně seriózních pramenů se zdá, že by bylo lépe oslavovat ty dny, kdy se Valdštejn Chebu vyhnul.

Čtěte také

Marie Nováková: Musím na trh

Naštěstí je v chebském muzeu, které sídlí v domě, v němž Valdštejn povětšinou pobýval, z jehož oken se vykláněl a pod jehož střechami ho rušil zpěv vlaštovek, jeden exponát, který celou tu valdštejnskou pompéznost krásně shazuje. Je to prastará vycpanina generalissimova koně. Olysalá, plná záplat a náhradních kusů, opravdu odpudivá mrcha.

A my, chebští měšťané, posíláme s potutelným úsměvem návštěvníky našeho města podívat se na toho slavného Valdštejnova oře. Když jsem byla malá, vrtalo mi hlavou, koho po velitelově zavraždění napadlo sprovodit ze světa i jeho koně, nechat vycpat a postavit doprostřed Valdštejnova pokoje. Až nedávno jsem se dočetla, že kůň padl v bitvě u Lützenu dva roky před smrtí svého pána, a že stáhnout z kůže, naložit do soli, převézt do Prahy, vycpat a instalovat ve svém paláci si ho nechal sám páníček. Je jisté, že ta herka bude v Chebu strašit do konce našich dnů, neboť jde o vzácnou, historicky první vycpaninu v Čechách a snad i v Evropě.