Při mši si lidé odsedli, jako bychom byli prašiví, říkají propuštění

  14:28
Nemusíte se nás bát, jde nám o dobrou věc. Aby lidé, co se jednou ocitli na šikmé ploše, dostali druhou šanci. Takový vzkaz vyslali při sobotním dni otevřených dveří hlavně místním i lidem z okolí bývalí vězni, kteří se snaží vrátit do normálního života s pomocí křesťanského spolku Druhá míle na Svatém Kopečku u Olomouce.

Centrum na pomoc bývalým vězňům otevřelo brány, aby rozptýlilo obavy místních. Tamní obyvatelé se už od konce loňského léta proti této sociální službě bouří, přízeň si nezískala ani na magistrátu a kraji.

„Chceme lidem ukázat, že služba je zajištěna po všech směrech a obavy z negativního chování našich klientů jsou liché,“ říká předseda Druhé míle Milan Vašek. Podle něj všem ve spolku záleží na tom, aby místní novinku přijali.

„U takovýchto projektů vždycky budou odpůrci. Nabízíme ale maximum informací, aby si lidé mohli udělat komplexní obrázek o práci centra,“ přibližuje Vašek.

Služba pro vězně propuštěné z výkonu trestu funguje od půli ledna, kdy centrum přijalo prvního klienta. V současnosti jsou tam čtyři muži, celkem je v budově ve Dvorského ulici 12 míst.

Bez druhé míle by zůstali na ulici

Muži, kteří si odpykali svůj trest, si podporu pochvalují. „Pokud bych nešel sem, tak jsem skončil na ulici jako bezdomovec. Takhle mám bydlení, našel jsem si práci ve skladu,“ svěřuje se Jan Marčan.

„O možnost jít do Druhé míle na Svatý Kopeček jsem se dozvěděl od vychovatelů ve věznici. Málokdo si umí představit, že když člověk klesne na dno, tak se z něj sám a bez pomoci nedostane,“ přemítá.

Další z klientů Jan Kauer mluví podobně. „Šlápl jsem vedle, odseděl jsem si vyměřený trest a díky tomuto spolku mám možnost začít znovu. Nevykolejí mě ani poznámky na ulici,“ říká.

A vzpomíná, jak šel přednedávnem kolem skupinky žen a jedna mu polohlasem řekla „vrahu“. „Ani jsem se nezastavil a šel dál,“ popisuje nepříjemnou zkušenost.

Jindy potkal místního usedlíka, který měl kbelík s popelem. „Jak jsme se minuli, tak ten popel hodil přes plot na zahradu Druhé míle,“ vypráví.

Odpuštění? Ani náhodou!

S přezíravým postojem se setkal i na mši ve svatokopecké bazilice. „Chtěli jsme si sednout tam, kde byli místní. Odsedli si do nás. V kostele, na poutním místě. Jako bychom byli prašiví,“ mrzí bývalého vězně.

„Někdy je to až legrační, legrační, ale taky trochu k pláči. V každém případě musí být člověk nad věcí,“ přemítá.

Kauer má certifikáty na práci ve výškách, pracoval na montážích po Evropě, domluví se několika světovými jazyky. „Když jsem po propuštění hledal práci, tak jsem narážel pořád na jeden a ten samý problém. ‚Máte čistý rejstřík?‘ ptali se. Jak se ale máte vrátit do společnosti, když nemůžete sehnat práci,“ krčí rameny. Zaměstnání sehnal až přes kamaráda.

„Soud vás odsoudí, pak vás zadluží, protože vše musíte zaplatit, a pak čelíte diskriminaci na trhu práce. My jsme si vše odpykali, tak nevím, proč bychom neměli dostat druhou šanci,“ říká.

Po propuštění neměl práci, bydlení ani oblečení

Dvanáctý den po propuštění z vězení prožívá Ferdinand Mikulík. „Když mě v létě zavírali, byl jsem v kraťasech a tričku, pustili mě v únoru, takže jsem neměl ani oblečení. Neměl jsem bydlení, práci, nic. Teď pracuji na stavbě, dávám si do pořádku osobní věci,“ pochvaluje si.

„Druhá míle je velká pomoc, jinak bych skončil na ulici,“ oceňuje Mikulík, který přišel o rodiče a vyrůstal v dětském domově.

Navzdory snaze Druhé míle ale moc místních nepřichází, neobjeví se ani nikdo z politiků a úředníků. „Je to škoda, ale těžko můžeme někoho přesvědčovat, aby se s provozem seznámil na vlastní oči, když nechce,“ lituje Vašek.

Jedním z mála místních, kteří dorazí, je sedmasedmdesátiletý Jaroslav Pospíšil bydlící jen přes ulici. „Lidé to začali odsuzovat proto, že si mysleli, že sem přijdou těžcí kriminálníci, ale tak to není. Je to jakási pomocná ruka pro ty, kteří selhali,“ má pochopení důchodce.

„Můžou si tady všechno vyřešit a připravit se na návrat do normálního života. Oni už z principu vědí, že kdyby něco špatného udělali, podřežou si větev, na které sedí. Potřebují se dostat z toho svinstva, ve kterém byli,“ má jasno Pospíšil.

Problémy ne, naopak pomoc

Potvrzuje, že s klienty centra žádný problém neměl. „Naopak mi pomohli, když jsem upadl na zledovatělém povrchu. Chovají se úplně normálně,“ vyzdvihuje penzista. Přesto upozorňuje, že na hodnocení je ještě brzy.

Smířlivá je i příchozí čtyřicátnice. „Neměla jsem s tím problém od začátku, propuštění vězni mi tady nevadí. Chovají se slušně. Lidé zkrátka mají zbytečné předsudky, aniž by měli zájem si cokoli zjistit,“ říká žena, která si přeje zůstat v anonymitě.

To bývalý pracovník vězeňské služby Jiří Středa bydlící rovněž na Svatém Kopečku vidí vše jinak. „Projekt je dobrý, akorát nevhodný pro Svatý Kopeček. Ať je někde jinde,“ navrhuje.

Prohlídka ho nepřesvědčí. „Myslím si, že je zbytečné zřizovat ‚mateřskou školu‘ a vodit za ruku dospělé, bývalé vězně, kteří by měli vědět, že jsou to především oni sami, kdo jsou zodpovědní za své životy, a musí chtít pracovat a nebýt závislí na alkoholu a drogách,“ shrnuje Středa.

Podle něj olomoucké arcibiskupství záměr lidem doslova vnutilo. „Když má církev potřebu se o tyto lidi starat, ať to udělá třeba u arcibiskupství,“ má jasno.