Nakladatelství Slovart pokračuje v reedici „právnických“ románů Michaela Connellyho. V loňském roce vyšel znovu román Bohové viny, který bude tvořit základní dějovou linii třetí řady seriálu Advokát na Netflixu.

Každý, kdo se dnes zajímá o moderní krimi romány, jistě zná amerického spisovatele Michaela Connellyho. Někdejší „soudničkář“ začal už před více jak třiceti lety psát detektivní příběhy s losangeleským policejním detektivem Harrym Boschem. Později se pustil do několika dalších knižních sérií. Ta s Boschem je dodnes nejoblíbenější, avšak ani její mladší „sestřička“, s hlavní postavou advokáta Michaela „Mickeyho“ Hallera, si nemůže na nezájem čtenářů a filmařů stěžovat. Už v roce 2011 si odbyla filmovou premiéru adaptace druhého románu této řady (Obhájce) a později se dočkaly televizní podoby i knihy s Harrym Boschem, dnes už čítající devět sérií (desátá se připravuje). Poměrně nedávno dostal slovo znovu Mickey Haller, když Netflix odvysílal první dvě řady seriálu Advokát na motivy Connellyho románů Rozsudek ráže 9 a Pátý svědek. V současnosti už veřejnost prosákly zprávy o tom, že by se na televizní obrazovky mohla podívat i hrdinka zatím poslední Connellyho série, vyšetřovatelka Renée Ballardová.

michael connelly bohove viny

Začátek příběhu Bohové viny zastihuje Mickeyho Hallera ve skvělé formě. Zatímco na začátku předchozího románu (Pátý svědek) paběrkoval zastupováním klientů s propadlou hypotékou, následný brilantní kousek, kdy svou klientku nejen zbavil obvinění z vraždy, ale ještě odhalil v soudní síni skutečného vraha, ho katapultoval až do právnických výšin. Celý případ se stal dokonce námětem filmu a klienti se o „advokáta z Lincolnu“ perou, přičemž kdejaký právník si zakoupil stejné auto jako Mickey.

Když Hallera požádá o zastupování pasák Andre La Cosse, obviněný z vraždy své „ovečky“, zdá se, že si Mickeyho kancelář finančně hodně polepší. La Cosse se dušuje, že je nevinný, a platí zlatými cihličkami. Policie pasáka zatkla poté, co byla objevena mrtvola jisté Glorie, s níž se předtím La Cosse pohádal kvůli penězům, a dokonce ji napadl. Obviněný se hájí tím, že ji pouze krátce chytil pod krkem, ale když od ní odešel, byla určitě naživu. Mickey má hned dva důvody k tomu, aby se La Cosseho (i přes jeho opovrženíhodné povolání) ujal. Glorii kdysi znal a věřil, že jí pomohl, aby se dostala z bahna ulice. Teď cítí, že pro ni asi měl udělat víc. Tím druhým důvodem je vyšetřovatel pracujícího pro státního zástupce, ze kterého má Mickey pocit, že je za případem mnohem víc – že za vším stojí korupce a nečistá hra jistého agenta protidrogového oddělení (DEA), pro něhož by byl La Cosse snadným obětním beránkem. Ale hrát proti „zvlčilému“ agentovi a možná „prohnilému“ policejnímu důstojníkovi bude těžký oříšek.

Právníci jsou v knížkách či filmech líčeni většinou buď jako bezskrupulózní parchanti, co díky sebemenší chybičce v policejním vyšetřování dostanou na svobodu bestiálního vraha, nebo jako hrdinové bijící se za nevinného klienta, aby ho přímo v soudní síni nejen očistili, ale sami ukázali na pravého pachatele. Je sympatické, že Connelly nestaví svého Hallera do jednoznačného světla. I když je to v jádru dobrý člověk, pro svého klienta udělá leccos, co už ostatním připadá za hranou, včetně například zinscenovaného napadaní jeho samotného v soudní síni. Pokud je ale přesvědčen o klientově nevině, jde si za svým hlava nehlava. Ale také ledacos ztratí, nejen sám, ale občas i někoho blízkého ze svého okolí. Za svou profesi občas dost tvrdě platí. Odcizením se od vlastní dcery, smrtí někoho z jeho okolí. Navíc zápletka, v níž Mickey před časem dosáhl osvobození svého klienta, který pak zabil jistou matku s dcerou, je oním poodhalením záporné stránky téhle profese a takovým kukátkem směrem z pozice neochvějného bojovníka za spravedlnost do zmíněného „horšího já“ advokátského řemesla.

Zatímco předešlý Pátý svědek se odehrával z větší části v soudní síni, Bohové viny se až do půlky spíše zabývají Mickeyho snahou najít kompromitující materiály na protistranu a dokázat, že smrt Glorie nesouvisí s La Cossem, ale s případem, ve kterém před lety fungovala jako spolupracující svědkyně. A kvůli němuž se nyní nejspíš stala někomu nepohodlnou. Začátek románu představuje odlehčená epizoda s výše zmíněným divadélkem v soudní síni. Druhá polovina pak plně uspokojí čtenáře lačnící po souboji v soudní síni, se všemi těmi kličkami, nástrahami, úhybnými manévry a několik tahů dopředu promyšlenými rošádami. Zkrátka tím, díky čemu jsou soudní dramata tak oblíbená. Connelly sice píše o poměrně vážném tématu, ale odlehčuje ho jemným humorem a okořeňuje atraktivitou soudního přelíčení. To se sice pochopitelně od většiny těch skutečných liší, ale čtenář se díky tomu rozhodně nenudí. Podobně jako v Pátém svědkovi čtivosti také napomáhá přirovnání některých částí soudního procesu ke sportovnímu duelu.

Michael Connelly je autor, jehož si čtenářská i divácká veřejnost právem váží. Ve svých románech, ať už s Harrym Boschem nebo s Michaelem Hallerem ukazuje jak to dobré, tak to špatné. Občas zjevně nechce stát na té či oné straně, ale místo toho ukazuje klady i zápory. Pak už ponechává na čtenáři, ať si udělá názor sám. To se týká nejen jeho hlavních postav, ale i života v Los Angeles, kde se v drtivé většině děj obou knižních sérií odehrává. Především je však Connelly obrovsky fundovaný autor, který ví, o čem píše, moc dobře ví, jak to čtenáři podat, aby to bylo srozumitelné, atraktivní, ale také poučné a leckdy i k zamyšlení. Oblibou televizních adaptací jeho románů, na kterých se podílel jako výkonný producent, dokazuje svůj všestranný talent. Román Bohové viny poprvé vyšel už před deseti lety (v nakladatelství Domino). Možná jste si ho pořídili a přečetli už tenkrát, možná se s ním setkáváte až nyní. V každém případě je osobnost autora důvodem, proč si ho přidat do knihovničky, nebo si ho připomenout znovu. A určitě je i důvodem, proč se těšit na třetí řadu Advokáta na televizních obrazovkách.

Originální titul: The Gods of Guilt (2013), vydáno: Hieronymus Bosch, Inc. (2013), vydání v České republice: Nakladatelství Slovart, s. r. o. (2023), přeložil: Jiří Kobělka (2014, 2023), 376 stran

Líbilo se? Dejte o článku vědět ostatním: