Rozhovor s Michalem Janovským, malířem obrazů, které vás přenesou do jiného, fantazijního světa. Moderní umění mu nic neříká, svou inspiraci hledá u starých mistrů, v knihách i ve snech. Přestože výtvarné umění nikdy nestudoval, patří ke špičce českého realismu. Kromě tvorby děl ho baví předávat své znalosti druhým na workshopech.
Vy jste vystudoval sklářství. Proč jste si místo toho zvolil malování?
Na sklářskou jsem šel, protože to bylo vlastně v okolí České Lípy nejblíž. Je to umělecká škola, která má i dosud jméno ve světě. Ale už během školy a hlavně potom, když jsem šel na vyšší sklářskou do Boru, tak jsem si říkal, že mě to sklo vůbec nebaví. V tu chvíli mě nebavilo nic z umění, neměl jsem žádné ambice, prostě jsem se jen tak nějak plácal. Holky, hospody, zábava. Pak po škole nějaké to vydělávání peněz v reklamkách, potom na chvilku v Praze no a až po čase jsem k tomu zpětně došel, že malování je přece jen moje. A asi tak před deseti lety jsem začal zase pozvolna malovat.
Měl jste na to talent už odmala, jako dítě?
Jo, talent tam byl. Akorát jsem jej chvíli zanedbával. Maloval jsem už od útlého dětství. Na základce jsem byl nejlepší kreslíř, kreslil jsem všechno. Třeba jsem byl hodně ovlivněný Statečným srdcem s Melem Gibsonem. Tak jsem maloval bitvy a jak se tam rytíři řežou a sekají ruce a nohy. To už jsem se snažil o nějaké kompozice a nějaké figury. V menším věku, dejme tomu ta první, druhá, třetí třída, to byli hlavně dinosauři.
Je vám teď třeba zpětně líto, že jste ten talent nerozvíjel a vrátil se k malování až v dospělosti?
Ne. Já jsem s tím neseknul úplně, mezi patnáctým až osmnáctým rokem jsem ještě maloval. Snažil jsem se, ale pak to nějak odešlo. Ale lítost tam necítím, protože na druhou stranu si říkám vždycky, že všechno je tak, jak má být. A teď v tuhle chvíli jsem spokojený s tím, co dělám, a vlastně dělám to, co mě baví. Maluju to, co se mi líbí a co mě baví. A to má i svoje zájemce a odbyt. Takže dá se na to dívat z toho hlediska, že ano, mohl jsem být třeba někde jinde, ale možná taky ne. Třeba to mohlo dopadnout hůř a takhle si to našlo svoji cestu.
Jak jste se naučil malovat? Měl jste nějakého mentora, nebo jste to prostě jen tak zkoušel a ono to šlo?
Nějaké základy jsem měl ze školy – tužka, uhel, základy portrétu, to tam proběhlo, ale pak víceméně samouk, pozorovat hlavně všechno z obrazů starých mistrů. No a potom pokus omyl, prostě zkoušet a kreslit, malovat. Já si myslím, že pokud to člověka baví a nebojí se zkoušet, tak potom by tam mělo dojít k nějakému vývoji. Mně tam zase pomohl ten talent, který jsem chvilku zanedbával, takže mi to celkový postup v uvozovkách trošku usnadnil.
No ale jinak všechno, co se týče malby, ať už to je míchání barev, co se stane, když se smíchá tahle jinou barvou, jaké oleje používat, tak to jsem samouk. Občas jsem například dostal od nějakého kolegy malíře radu, ale to mi stačí kolikrát jedno slovo a já si už to přeberu v hlavě sám.
Takže nějaký vliv tam je, ale spíše jenom v radách a nějakých technických věcech. Ovlivňují mě hlavně staří mistři gotiky až po nějaké to devatenácté, dvacáté století. Tam je hlavně ten vliv, který cítím.
Samozřejmě, něco jsem i vyčetl. Ale nejsem ani knihomol, co se týká naučné literatury o malování. Já jsem si třeba nakoupil mraky knížek o malování, ale jak jsem si je koupil, prohlédl, založil jsem je a už nevytáhl. Takže mám spoustu knížek, které vůbec nepoužívám, protože mě kolikrát stačí opravdu jen se mrknout a podívat se na to, jak to asi dělali, a pak už si to zkouším vlastní cestou. Základ je, že člověk na to má chuť, a když ho to baví a má na to ten čas a energii, tak se to dá vyvíjet a rozvíjet. Ale to asi platí ve všem.
Myslíte si, že to, že jste vystudoval výtvarné umění formálně někde na vysoké škole, je na škodu, nebo spíš ku prospěchu věci?
No to je takové dilema. Právě teď jsem to řešil se spoustou lidí, protože i na kurzy, které vedu, mi chodí občas i z nějakých škol, třeba středních uměleckých. Na jednu stranu vidím některé malíře, kteří vyjdou školu, učí se u nějakého profesora a ten rukopis toho profesora tam je znát. Napadá mě několik příkladů, nechci teď žádné jmenovat, ale ten profesor se tam až příliš otiskne, a říkám si, jestli to není na úkor vlastního vývoje toho člověka. Ale zase na druhou stranu vím, že spousta lidí se setkává s tím, že nemají profesory, kteří by jim věnovali větší pozornost, a jsou v uvozovkách spíš samorosti. Což je zase věc, která by mě štvala, když bych byl na té škole, že bych od toho profesora nic nedostával. Takže je to sporné. Já sám jsem za ten životní proces, kterým jsem si prošel, rád.
Co vy a moderní umění? Neláká vás to?
Jsou věci, u kterých si občas řeknu, že je to fajn, ale jde to mimo mě. Musím zase říct, že jsem v takovém tom svém uzavřeném světě, kde mi je fajn a nikam se necpu. Myslím tím například do nějakých galerií. Vím, že galerie teď upřednostňují hlavně to moderní umění, ale nesleduji to, protože mě to vyloženě nebaví. A když jsem byl na několika takových výstavách, tak já mám prostě rád to řemeslo, ty staré mistry, a když kouknu a vidím, rozumím tomu, co se na obraze odehrává, no a pokud tomu nerozumím, tak jdu od toho.
Nehaním to, myslím si o tom svoje, ale když tomu nerozumím, nebudu to ani kritizovat, když vlastně ani nevím, co bych měl na tom kritizovat. Naposledy, co jsem byl asi rok a půl zpátky v Ostravě podívat se na jednu výstavu, tak jsem to prošel asi za 15 minut a nechápal jsem to. Podle mě prostě by tam měl být vidět aspoň nějaký základ umění, toho umu. Tam to už byly vyloženě nějaké rýhy uprostřed dvoumetrového plátna. Oni ti umělci k tomu výsledku možná dojdou nějakou svojí vlastní evolucí, ale té já nerozumím a je mi cizí.
Nebojíte se velkých formátů, co vás na na těch velkých obrazech láká?
Láká mě tam, že najednou se může člověk trošku víc rozmáchnout nějakým tématem nebo i štětcem. Je to jako když spisovatel, který píše kratší příběhy, dejme tomu okolo 300 stránek, a najednou dostane chuť na nějaký hodně tlustý román, kde se může roztáhnout, kde bude naprosto svůj. Ne že bych u těch menších formátů nebyl svůj, ale tam nejde tu ruku prostě úplně roztáhnout a mít velké dlouhé tahy nebo tam vyprávět náročnější příběhy. Takové obrazy jsou samozřejmě hůř prodejné. Nejlíp se prodávají obrazy, který jsou dejme tomu plus mínus metr, ale už jsem pár takových velkých formátů i prodal. A jsem rád za to, že i o takhle velké formáty je zájem.
Děláte na zakázku, anebo obraz nakreslíte a pak uvidíte jestli se prodá?
Maluji to, co mě baví, a buď se to prodá, nebo ne. Samozřejmě jsem rád, když se to prodá, i když občas u některých obrazů srdíčko trošku zabolí, když se s nimi loučím. Když už mám něco malovat na zakázku, vybírám si. Mělo by to být něco pro mě motivujícího, nemyslím tím jenom peníze. Ale třeba loni jsem dostal velkou zakázku na namalování obrazů do českolipského divadla, které se právě v té době rekonstruovalo. To jsem neodmítl, protože ty obrazy tam budou viset dlouho a je to přece jenom i čest, když mě město oslovilo. Když mi dá někdo opravdu námět, který mě hned chytne, tak si dovedu představit, že bych ho dokázal namalovat na zakázku, ale z 90 % prostě dávám přednost vlastnímu malování, protože tam nejsem tak svázaný.
Jak dlouho Vám trvá namalovat nějaké dílo? Říkáte, že nejběžnější jsou obrazy metrové, tak kolik času to zabere u nich a kolik u těch větších formátů?
Dejme tomu ty metrové formáty, to je tak jeden měsíc. Mám rozdělaných několik obrazů najednou, protože je tam potřeba i prosychání mezi vrstvami. Někdy se to i táhne – od zrodu myšlenky, kdy si to zakreslím do skicáku, až po zrod na plátno, to je třeba i půl roku. A ty náročnější, právě ta velká plátna, větší kompozice, kde je třeba mraky postav, tak ty trvají několik měsíců. Nejdéle, co mi trval, to byl takzvaný Kotel, který jsem dělal asi půl roku.
Z vašich děl vyzařuje jakési magično, kouzelný, fantazijní svět. Kde berete inspiraci?
Úplně všude, ať už je to, když jedu s tchyní do západních Čech odvézt babičku, jen tak kecáme a ona řekne, hele, to je jako když chytíš vlka. A mně to přišlo jako vtipný nápad namalovat takzvaně „chytit vlka“. A pak samozřejmě hodně čtu a to mi taky rozvíjí myšlení a fantazii, obyčejné životní situace, pak v polospánku se mi něco zdá, tak si to nechám doznít. No a mám rád pohádky, příběhy a to všechno se v mých obrazech projevuje, já jsem takový pohádkář. Rád dávám obrazům příběhy, protože když tam nemám nějaký ten příběh nebo něco, co by se odehrávalo, nějakou tu mystičnost, tu auru tajemna, tak mě to prostě tolik nebaví. Musím tam mít vždycky nějaký prvek navíc, ať už je to příběh a nebo nějaké dvojsmysly.
Co chcete ve vašich dílech předat? Co chcete v divákovi evokovat?
No, předat nevím… spíš mám radost z těch výstav, z těch zkušeností, když se setkám s lidmi u těch velkých obrazů, tak mi dělá největší radost, když se opravdu nad tím zamyslí a nebo se tím obrazem baví, hledají v něm. Mám radost z toho, když ty obrazy lidi baví, když v nich vzbuzují emoce. A
myslím tím emoce pozitivní i negativní, to je vždycky o úhlu pohledu. Jsem rád za jakoukoliv odezvu. A odezvu mám velikou.
Takže zájem o vaše obrazy je? Větší než stačíte uspokojovat?
V podstatě jo. Musím dělat stop stavy a nebo lidi odmítat. A když se ptají na nějaké obrazy, mám tady pár obrazů, které jsou „horké želízka“ a které nechci dávat hned pryč. Například obraz Hračkářova syna, který navazuje na obraz Starého hračkáře, který jsem namaloval před rokem a půl a už mám na něj několik zájemců. Proto raději počkám na správný čas a dám jej do aukční síně, kde se ukáže správná cena…
Říkáte, že se rád inspirujete velkými mistry minulosti. Kteří z nich Vás nejvíc oslovili? Jezdíte se na ně dívat po světě?
Po evropských galeriích jsem začal jezdit teprve vloni. To jsem byl ve Vídni, v Paříži v Louvru, to byl splněný sen. Kdybych měl vypíchnout pár jmen, tak je to hlavně Gericault a Delacroix, což jsou dva francouzští malíři z přelomu 18. a 19. století, tzv. romantici. Malovali temná témata, ale s nádechem romantismu, Dantovo peklo a podobně. A pak je to i Hieronymus Bosch, protože mám rád i gotické malířství. Stejně tak Van Eyck, Goya, Breughel… Jsou tam mraky postaviček, baví mě to sledovat a hledat v tom jinotaje a co tím asi zamýšleli, co mají znázorňovat ty postavy a jaký příběh vypráví. A to jsou vlastně ty věci, které i já bych chtěl promítat do svých pláten, aby je tam lidi mohli hledat.
Je o workshopy, které pořádáte, zájem?
Je, obrovský. Ani tam nestíhám uspokojovat poptávku. Letos od února do dubna jsem vystavil 11 termínů a všechny jsou obsazené. Obsazují se už i všední dny. Mám to koncipováno jako dvoudenní kurz, protože během jednoho dne nestihnu říct, co bych chtěl, tak tam malujeme po dva dny. Jsem za ten velký ohlas rád, kdy se mi momentálně hlásí trojnásobek až čtyřnásobek toho, co jsem schopen uspokojit.
Čím to je, že jsou vaše workshopy tak populární?
Lidi vždycky navštíví workshop a pak se vrací zpátky, ale vezmou s sebou další, svoje známé, kamarády, kterým to doporučí, a tím se neustále rozšiřuje základna účastníků.
Díval jsem se na fotky a vypadá to, že v kurzech máte převahu žen, je to tak?
Ano (směje se). Je to tak. Osm, devět žen na jednoho, dva chlapy v průměru…
Čím to je? Mají ženy dneska větší zájem o malování?
To už jsem kolikrát rozebíral takhle s lidmi, co chodí na workshopy…
Můžete stručně shrnout, co ve svých kurzech nabízíte? Co se tam naučí?
No, já se snažím vmáčknout tam všechno, co vím. Řeknu jim a i ukážu, jak probíhá proces malby včetně vrstvení a míchání barev, kompozice a tak dále. Když dávám ty workshopy dohromady, vždycky se zamyslím nad tím, co bych si chtěl já, jako návštěvník workshopu, odnést. Občas lidi odcházejí úplně vyšťavení a unavení, ale spokojení a nabití takovou tou vnitřní energií, kdy si říkají: „Ty jo, bylo to těžký, dalo mi to zabrat, ale zvládla jsem to sama od začátku až do konce“, což kolikrát lidi nemají důvěru v sebe, ale jakmile začnou v tom procesu žít a začnou to budovat od prvních čárek, najednou zjistí, že jsou schopni opravdu sami namalovat obraz.
Tyhle kurzy asi nejsou pro úplné začátečníky, že?
Měl jsem tam lidi, který nemalovali třeba od školy a po 20, 30 letech se rozhodli, že chtějí malovat.
Jo, mám tam opravdové začátečníky i nezkušené, ale ke každému přistupuji individuálně. Samozřejmě, trošku jiné nároky mám na lidi, u kterých už vím, že malují a jsou tu po několikáté, než na člověka, který to má poprvé v ruce. A tak mu radím trošku jiné věci, než řeším potom s někým pokročilejším. Spousta z účastníků se věnuje uměleckým profesím, chodí mi tam tatéři, chodí mi tam vizážistky a chodí mi tam i lidi, kteří už sami vystavují. Mám tam obrovské spektrum lidí.
Co Vás na tom vyučování baví? Samozřejmě je to forma příjmu, ale určitě to musíte dělat i z nějakého přesvědčení.
Ano, dřív jsem si nevěřil v tom, že bych mohl vést nějaký kolektiv. Teď už samozřejmě tu důvěru v sebe mám, že to dokážu, a ten zpětný ohlas je takovou tou satisfakcí, že člověk něco dělá a ví, že to má smysl, protože lidi se vracejí, jsou spokojení, přes víkend se uvolní, najdou si nový koníček a díky mně něco dokáží vytvořit.
Je to taková ta zpětná vazba, která opravdu hodně naplňuje. Dělá mi i dobře společnost. A je to fajn pocit dostat se do skupiny lidí, kteří mají na ten víkend jednotný zájem, všichni mají stejný cíl – namalovat nějaký pěkný obrázek a něco se naučit. A celou tu dobu se tam ta společnost příjemně stmeluje.
Myslíte si, že se může každý naučit malovat, nebo je to pro některé jedince prostě nemožné?
Myslím si, že každý může malovat. Všichni máme v rukách jemnou motoriku, někdo ji má citlivější, někdo ne, a když už jsme se všichni naučili v první, druhé třídě psát psacím písmem, které je opravdu složité, tak proč se nenaučit malovat stejným způsobem…
Zabýváte se i restaurováním sakrálních děl, ovšem úplně od píky. Mohl byste to popsat?
No ono to není úplně restaurování, je to spíše obnova drobných sakrálních památek. Je to hlavně tady v Českém Švýcarsku, u nás na severu v bývalých Sudetech. Je tady toho spousta po původních obyvatelích, což byli Němci. Výklenky ve skalách, kapličky, malé i velké kříže se siluetou Ježíše.
Co Vás kromě práce naplňuje?
No tak je toho hodně. Já mám vlastně každou chvilku chuť na něco jiného a pořád nevím, kam se vrtnout, protože i těch zájmů, těch koníčků mám hodně. I to malování je pořád mým koníčkem a snažím se to držet právě tím, že jsou období, kdy si dávám maličko oddych a věnuji se jiným věcem. Před pár měsíci jsem se zapálil do stolního tenisu, tak s kamarádem prakticky skoro každý den hrajeme v garáži ping pong. A pak čtení. Miluji knihy, hodně čtu a když nemůžu číst, tak poslouchám mluvené knihy, ale jinak čtení, to je moje hodně velká záliba. A další věc, vloni na podzim jsem se vrátil k dětské lásce, lepení lodí, do toho jsem se úplně ponořil. Ještě mám k tomuto i rodinu. A tu se snažím vždycky upřednostňovat, ať už jde o práci, nebo cokoliv jiného, tak rodina vždycky bude na prvním místě.
Máte nějaké profesní přání nebo sen, který byste si chtěl splnit?
Z těch dětských lásek, když jsem měl nějakých 12, 13 let, viděl jsem Vojnu a mír, ruské zpracování. Od té doby patří napoleonská doba k mým stěžejním historickým obdobím. Líbí se mi ta historie, příběhy v té době a už jenom ta obrazotvornost, všechny ty barevné uniformy na těch obrazech, to vypadá nádherně. Teď jsem viděl v Louvru ty skutečné obrazy, šesti, osmimetrová plátna, tak asi jednou namalovat něco s touto tématikou…
Vy jste něco podobného už realizoval u jednoho vašeho obrazu s bitvou rytířů, že ano? Prý jste si nechal kvůli tomu zavolat skupinu historického šermu, aby pro vás scénku sehráli.
To byli Černí rytíři tady z České Kamenice. S kamarádem, fotografem Vítkem Černým, který mi prakticky všechno fotí, ať už to jsou fotky z ateliérů, nebo právě tady ty věci, které mi slouží potom jako podklady pro obrazy, s ním jsme byli nafotit právě skupinu šermířů, kteří hodinu přede mnou bojovali, leželi a povalovali se jako mrtvoly. Bylo jich dvanáct a já jsem z těch jednotlivých soubojů, co oni tam mezi sebou měli, začal skládat kompozicí, která potom vyvolává pocit velké bitevní scény. Krev jsem nahradil okvětními lístky růží.
A tohle tak děláte běžně, že si necháte od někoho sehrát scénku nebo vám slouží jako model?
Ano, dělám to tak. A nejčastěji jsem si sám modelem. A to se mi stává taky často, ať už to bylo třeba vyválení se v žitě pro obraz prasete v žitě, nebo to jsou nějaké komornější scény, které jsme dávali se ženou dohromady jenom s pomocí světel a svíček a já jsem tam byl jako předloha pro to, jak si třeba operuji ruku nebo si otevírám hrudník. Nebo si pozvu staršího člověka do ateliéru, odfotím si ho, a nebo když je čas, tak si dám třeba rychlou skicu. Anebo si vymýšlím a nelpím na přísné realitě ani proporcích, třeba u obrazů jako Kotel a nebo Jonáš a velryba. Takže využívám obojí – jak předlohy, tak svoji fantazii.
Co říkáte na umělou inteligenci ve výtvarnictví? Během minuty vám na přání vznikne dokonalý obraz. Má ruční práce, malířské řemeslo ještě budoucnost?
Já si právě myslím, že lidé budou díky tady těm věcem mít o ruční řemeslo o to větší zájem. Je to stejné, jako když vyšla fotografie. Možná jedna věc umřela, ale probouzí se zase další. Vím, že někteří malíři už využívají umělé inteligence, že si vygenerují obrázek a podle toho malují. Ale já chci jít prostě pořád tou poctivou cestou. Pokud chci něco namalovat, tak si to prostě najít a namalovat podle toho a nebo si to opravdu vycucat ze své hlavy s tím, že za tím obrazem stojí potom x počmáraných papírů, kdy člověk zkouší a hledá tu správnou formu, než se dostane k výsledku.
I když se bavím se svými sběrateli a zájemci, oni nechtějí doma nic umělého, co vytvořila umělá inteligence. Oni ctí a chtějí ruční práci. Myslím si, že tu pořád budou lidi, kteří budou ohodnocovat a vážit si práce vytvořené rukama.
Mohl byste na závěr povědět, kde letos budou moci zájemci vidět vaše vystavená díla?
Konkrétně to bude v Mariánských lázních v Goetheho galerii Městského muzea 4.4.–5.5. Pak to bude v květnu a červnu v Kadani v Galerii Josefa Lieslera. No a na podzim bude v Praze. Všechno bude na mých webovkách.
Děkujeme za rozhovor.
