Prožívá nejkrásnější období svého života. Nedávno sedmnáctiletá Karolína Dvořáčková konečně chodí do školy, kde nevadí invalidní vozík, a hlavně tancuje. Dokonce tak dobře, že na listopadovém mistrovství světa v Para Dance v Itálii vybojovala se svým partnerem Jana Kohoutem skvělé 8. místo. Reprezentovat Českou republiku mohla i díky finančnímu přispění Konta Bariéry. Cesta k tomuto úspěchu byla ale dlouhá a trnitá.
Text: Eva Kézrová
Foto: Milan Jaroš
Všechno to začalo 26. prosince 2009, kdy celá rodina jela autem na Vánoční návštěvu k babičce a protijedoucí řidič jim při odbočování nedal přednost. Těžká nehoda poznamenala všechny členy rodiny, nejhůře to ale odnesla tehdy tříletá Karolína. „Seděla v autosedačce, ale náraz byl tak silný, že vlastně vystřelila, tlak na pásech ji vrátil zpátky a došlo k otoku míchy, který způsobil nevratné poškození určité části a ochrnutí nohou,“ vzpomíná maminka Veronika Trnková. Zpočátku to vypadalo, že malá Kája zůstane od pasu dolů úplně nehybná, ale téměř tříletá intenzivní rehabilitace a cvičení přinesly své ovoce. „Všechno se učila úplně od začátku, měli jsme velké štěstí na fyzioterapeuty a po dvou letech se Kája postavila k opoře.“ Už od dětství jí hodně pomáhají nejrůznější aktivity Sdružení PINOKIO, které založili rodiče handicapovaných dětí a pravidelně pro ně připravují zajímavý program. Dneska je schopna udělat dva tři kroky, ale pro bolesti zad se raději doma pohybuje po čtyřech.
Na vozíku je z ní ale neřízená střela, která svůj temperament krotí v různých sportech. Jako holka ze severu Čech má blízko k lyžování, takže odmala jezdí na monoski, ráda plave, hraje basketbal pro vozíčkáře a jezdí na tricyklu. Ale pořád to nebylo ono. Až jednou viděla na mezinárodní soutěži v Praze tančit vozíčkáře. „Mě to tak nadchlo, že jsem hned věděla, že přesně tohle chci dělat,“ vypráví s nadšením v hlase usměvavá dívka, jak před rokem a půl našla nový smysl života.
Zdravý tanečník jako partner
Ještě na soutěži oslovili Svaz učitelů tance, pod které Czech ParaDance Sport patří, a Karolína začala jednou týdně trénovat na pražských Petřinách. „Jsem tady nejmladší, ale ti lidi jsou hrozně fajn a skvěle mě vzali mezi sebe,“ říká a připouští, že zpočátku měla pochyby, jestli jim bude jako nejmladší stačit. „Ale řekla jsem si, že když je tady tanečnice, která jako první u nás měla odvahu s tím začít, tak to musím taky zvládnout, a tak jsem se hrozně snažila a chodila poctivě na tréninky.“
Viděli v ní velký potenciál, a tak jí Vítězslav Rázek našel tanečníka přímo z Liberce –Jana Kohouta, který před pár lety tančil také v televizní StarDance. S Karolínou začali pravidelně trénovat ve spolupráci s trojnásobným mistrem světa v Para Dance Peterem Vidašicem ze Slovenska. A po půlroce startovali na ME v Praze, kde těsně nepostoupili do semifinále a skončili sedmí. „Para Dance je unikátní v tom, že je to jediný sport pro handicapované, do kterého se reálně zapojuje zdravý člověk jako partner, protože jinak je to individuální,“ zdůrazňuje maminka Veronika, že toto spojení obohacuje obě strany. „Zdraví tanečníci říkají, že i pro ně je to posun do jiných sfér, a jsou z toho úplně nadšení. Náš Honzík dokonce založil taneční kroužek pro postižené i u nás v Liberci.“
Taneční spojení vozíčkáře a zdravého tanečníka není vůbec jednoduché, zvláště ve standardních tancích, protože i tady je potřeba držet tzv. rám. „Je to hrozně těžké, protože se musíte držet rukama a vozík můžete ovládat jen tělem a tanečník to musí vnímat, aby vozíčkář neujížděl, za to jsou srážky,“ líčí Karolína, že nejraději má tango, protože je to rychlý a rázný tanec. Zároveň musí vzhledem ke svému onemocnění dobře regenerovat, aby mohla tancovat co nejdéle. „Pro mě je to pocit štěstí, ráda ukazuju lidem, když mi něco jde,“ přiznává s energií sobě vlastní mladá tanečnice, že úspěch ji žene vpřed. Po třetím místě na mezinárodní soutěži v Amsterdamu skončili s Janem Kohoutem osmí na světovém šampionátu v italském Janově. „Kája po parketu úplně pluje, je radost se na ni dívat,“ dojatě říká Veronika Trnková, podle které se její dcera velmi zvedla i společensky. „Je sebevědomější, tanec jí dává hodně i do života.“
Na MS díky Kontu Bariéry
Zároveň je ale taneční sport velmi drahý. Jedny šaty stojí dvacet tisíc korun, přestože jablonecká Precioza jí všechny kamínky a zdobení dala zdarma. Vozíčkáři ale navíc potřebují speciální taneční vozík, který stojí kolem 120 tisíc korun. A aby toho nebylo málo, tak Karolína musela řešit i prasklý civilní vozík, kterému už ani oprava moc nepomohla. Protože vždycky byla velmi pohybově aktivní, dostala nabídku od bývalého paralympionika Miroslava Šperka, že jí postaví odlehčený vozík přímo na míru.
Na vozíku je z ní neřízená střela, která svůj temperament krotí v různých sportech. Jako holka ze severu Čech má blízko k lyžování, takže odmala jezdí na monoski, ráda plave, hraje basketbal pro vozíčkáře a jezdí na tricyklu. Ale pořád to nebylo ono. Až jednou viděla na mezinárodní soutěži v Praze tančit vozíčkáře. „Mě to tak nadchlo, že jsem hned věděla, že přesně tohle chci dělat,“ vypráví
s nadšením v hlase usměvavá dívka.
„Něco nám dala zdravotní pojišťovna, něco jsme měli, něco jsme dostali, ale pořád nám chybělo ještě zhruba 30 tisíc, a tak mě napadla poslední možnost, obrátila jsem se na Konto Bariéry,“ vzpomíná maminka, co předcházelo sbírce, která nakonec vynesla desetinásobek potřebné částky. „Byli jsme úplně v šoku, když nám volali, že to postačí na civilní i taneční vozík, a ještě nám můžou přispět na mistrovství světa.“ Jak přiznává, bez této finanční injekce by zřejmě do Janova vůbec nemohli odcestovat, protože už předchozí sezona dala rodinným úsporám zabrat. „My jsme nikdy o nic nežádali, protože buď jsme na to měli, nebo nám někdo pomohl, ale teď vidím, že to dává smysl. Že všechny ty roky, co jsme pracovali na tom, aby Kája byla v co nejlepším zdravotním stavu, se teď vrací. Že to dává smysl a asi proto nám lidé pomohli.“
Konečně i kamarádi
Letošní rok je pro Karolínu Dvořáčkovou doslova snový. Vedle úspěchů na tanečním parketu konečně poznala, jaké to je, když její vozík není ve škole problém. Nejprve chodila do školy libereckého Jedličkova ústavu, kde však většina spolužáků měla daleko závažnější postižení, a neměla se s kým kamarádit. Od sedmé třídy pak navštěvovala běžnou základní školu v liberecké části Harcov. „To už bylo pozdě, oni tam měli svůj kolektiv a já jsem ho narušovala, takže jsem tam byla vlastně bez přátel,“ nechce se k té době příliš vracet Karolína, která od září studuje obor čalouník na Střední škole pro sluchově postižené v Praze-Smíchově. „Jsem nadšená, tady mám přátele, jsme ve třídě dva slyšící, ale všichni jsou super a cítím se tady moc dobře,“ je spokojená mladá slečna, která bydlí na internátu a každé úterý jezdí na Petřiny trénovat svůj milovaný tanec.
Jednou by se chtěla podívat do Japonska, jak tam trénují, protože to dělají úplně jinak než tady, prozrazuje svůj sen, jehož realizace nebude tak jednoduchá. Naproti tomu přání maminky Veroniky se pomalu začíná naplňovat. „Já bych si hrozně přála, aby Kája jednou byla plnohodnotný člen této společnosti, aby to byla sebevědomá holka, která má sice problém s nohama, ale nic víc.“