Malá Inventura: Climax, Attracted by Repulsion, Fatamorgana – Každý po svém, a přece společně

Letošní 22. ročník festivalu Malá inventura uvedl trojici představení, v nichž je tanec nejen formou, ale přímo hybatelem děje. Ať už jako symbol zacyklené minulosti, prostředek úniku před realitou, nebo nástroj (sebe)poznání, zosobňuje touhu být druhému blíž. Představení ClimaxAttracted by Repulsion Fatamorgana vyprávějí příběh nejen dokonalé tělesné synchronizace, ale především smyslové synchronicity, oné mysteriózní souhry událostí, která svádí lidské osudy dohromady.

Climax. Foto: Jan Volejníček.

Climax. Foto: Jan Volejníček.

Drama kolem nás

Šest přátel, šest příběhů závislosti, jedna protančená noc. Vítejte v imaginárním klubu Climax, kde je každý svého zážitku strůjcem. Razítko na ruku, zalepení kamery na mobilu a otázka, jestli chcete „šoupnout něco do šatny“, jsou pouhou předehrou ke dvouhodinové imerzivní rave party, na níž má každý lístek do první řady. Černé posprejované stěny, hudba dunící na každém kroku, neonová světýlka ve všech barvách a velikostech, to vše vytváří dokonalou iluzi netradičního útočiště, kam se zbloudilé duše chodí schovat před světem, který neví, co s nimi. Slovy jedné z postav: „Tady je každýmu úplně jedno, co seš zač.“

Scénografky Tereza Gsöllhoferová a Eva Justichová stojí za dechberoucím vizuálem, který by Climaxu mohl závidět nejeden pražský podnik. Ve vzduchu je cítit touha po životě podle vlastních pravidel a napjaté očekávání nevyhnutelné tragédie. Než se dají věci (či vlastně lidé) do pohybu, zdá se být ve 3. patře domu Za Poříčskou bránou trochu poloprázdno. Ovšem ne nadlouho. Jakmile se příběh plný nepříjemných pravd, hluboko pohřbených tajemství a závislosti v mnoha podobách rozjede, je to skutečně „tělo na tělo“. 

Climax. Foto: Jan Volejníček.

Propletené osudy šestice antihrdinů postupně rozkrývají retrospektivní pasáže z jejich společné minulosti a věrně zrežírované, čím dál vyhrocenější dialogy v „reálném“ čase. Že je drama všude kolem nás? Tady to platí doslova. Zdánlivá bezprostřednost a uvěřitelnost hereckých akcí, které musí šlapat s přesností hodinek, jsou skutečně obdivuhodné. Škoda jen, že na diváckém zapojení samotný děj příběhu nezávisí víc. Každý návštěvník si ale i tak z množství dojmů odnáší svůj vlastní, unikátní střípek mozaiky. Jinými slovy, opakované i skupinové návštěvy jednoznačně vítány.

Vnitřní rozpolcenost, rozklad mysli i těla, rozvíjí i rafinovaná choreografie Lucie Hrzalové. Zčásti osmdesátkové disko, zčásti extatický trip, synchronizované taneční předěly v chytlavém rytmu techna drží pomyslná dějství dramaturgicky pohromadě. A připomínají, jak zásadní roli tu tanec sehrává: jako symbol životní svobody, smyslového uvolnění a tělesného porozumění. Právě při tanci vyniká pečlivá charakterizace postav i jejich „napojení“, jak na povrch vyplouvá emocionální vyprázdněnost jejich vztahů a bezvýchodnost jejich životních situací. Oscilují mezi sebou bezcílně, a přitom zcela účelně, poháněny střídavě k sobě a od sebe nezadržitelnou silou přitažlivosti.

Snový únik z reality

Příběhem lidských souřadnic, které se vzájemně přibližují, protínají a opět vzdalují, je i taneční představení Fatamorgana, uváděné v holešovickém Studiu Hrdinů. Je-li Climax brutálně upřímným odrazem lidské mysli, je Fatamorgana snovým únikem z reality. Na pozadí tmavomodré nařasené opony, připomínající rozvrásněnou „krajinu snů“, postupně vyvstává šest siluet, které v anonymitě noci bloudí holým, mlhovým oparem rozostřeným prostorem. Ohledávají jeho možnosti i své místo v něm a postupně nabývají větší a větší jistoty i vzájemného porozumění. Jejich pozemské dráhy se vzájemně ovlivňují, zatímco divák přihlíží jejich propojení v jediný, dokonale synchronizovaný celek.

Fatamorgana. Foto:  Iryna Drahun.

Choreografická „krajinomalba“ Pawła Sakowicze balancuje na hranici obyčejného a podivného, na pomezí povědomé skutečnosti a přeludu. Kombinace zdánlivě všedních gest, moderní pantomimy a repetitivní krokové variace sází na minimalismus a maximální přesnost. I za cenu toho, že kvůli téměř nepřetržitému slow motion efektu ztrácí první třetina šedesátiminutové stopáže na dynamice. Naopak tempem i tématem kontrastní pasáž – nonverbální dialog za zvuků přistávající helikoptéry – působí dramaturgicky rušivě. Záměr? Možná. Nicméně znázornit zběsile rotující lopatky vrtule neméně zběsilým třasem, jenž doslova probíjí těla obou „konverzujících“, to je velmi efektní, a přitom jednoduché řešení. 

Motiv snění přitom nediktuje jen pohyb tanečníků. Promyšleně k němu odkazuje i opakující se hudební motiv Pucciniho árie Nessun Dorma (Ať nikdo nespí). Hudební podkres celé taneční miráže, jejíž autorkou je zvuková umělkyně a skladatelka Agnė Matulevičiūtė, v sobě kombinuje zrnivý syntetický šum, dunivé basové smyčky a pronikavé ozvěny lidských hlasů, které jako by na diváka promlouvaly z jeho vlastního podvědomí. Motiv ozvěny se nápaditě propisuje i do choreografie, ať už se jedná o periodicky se opakující pózy, či o „předávání“ kroku mezi tanečníky. Výsledkem je působivá audiovizuální krajinomalba jedné noci, jejíž intenzivní až dusivou atmosféru dokreslují horečnatě rudé světelné efekty. Zkrátka psychotropní fever dream, který ve vás i po probuzení rezonuje.

Fatamorgana. Foto:  Iryna Drahun.

Taneční magnetismus

Motiv neviditelných sil, jež řídí lidské kroky, zpracovává i taneční performance Attracted by Repulsion. Dvojice tanečnic, Bente Bulens a Beáta Rekemová, jež jsou autorkami a zároveň interpretkami choreografie, v ní ztělesňují příběh o zachování energie a diváky k sobě poutají silou doslova magnetickou.

Vše začíná dvěma těly v bílé nicotě. Mezi strohými, zubem času poznamenanými stěnami Venuše ve Švehlovce vyniká geometrická čistota linií scénického řešení: bílý obdélník v pozadí, hra světla a stínu a dva pastelově modré stejnokroje dávají vyniknout bravurně promyšlené choreografii, jež sází na fyzickou podobnost mezi interpretkami. Dvojice si v ní pohrává s myšlenkami vzájemného zrcadlení a symetrie nejen v krokových variacích, ale především v tempu a pohybu v monochromatické prázdnotě. Performerky všemi částmi těla opisují kružnice a elipsy dle zákonů kinetiky tak dokonale, že připomínají lidské Newtonovo kyvadlo: sem a tam, sem a tam, jako oživlé perpetuum mobile. 

Attracted by Repulsion. Foto: Ozan Tezvaran, Umut Kumbak, Tine Declerc.

Výraznou roli tu hraje hudební složka, která svým přísným tikotem nápadně připomíná metronom a umocňuje tak umnou hodinářskou práci obou interpretek. Jak hudba graduje v hlasitosti i komplexnosti aranžmá, zesiluje i rychlost tanečních kmitočtů. Zprvu organizovaný chod dvou oddělených entit se postupně tříští, až se nakonec přelije ve vzájemnou závislost v momentě, kdy mezi tanečnicemi dochází k dotyku.

Jednoznačně nejnápaditějším prvkem choreografie je ovšem zapojení vlasů, ze kterých se v druhé půlce půlhodinové performance stává plynulé prodloužení těla. Tanečnicím sahají bezmála po pás, a jak jimi prostupují stále intenzivnější vibrace, připomíná jejich kontrolovaně chaotický pohyb elegantní tanec mořských stvoření. Výsledné rozvlněné siluety vytvářejí na světlém pozadí hypnotizující obrazce, které neustále mění svůj tvar jako šlehající plameny ohně. A jejich konečné propojení v kompaktní celek je jejich „vlnovou“ délkou tím efektnější.

Attracted by Repulsion. Foto: Ozan Tezvaran, Umut Kumbak, Tine Declerc.

Jak ctít zákon synergie? Každý po svém, a přece společně. Tak zní poselství mladé generace tvůrců, jejichž inscenace jsem měla možnost v rámci letošní Malé inventury zhlédnout. Nejen v tanci, ale i v životě se každý pohybuje po vlastní ose, a přesto se čas od času nemůžeme ubránit dojmu, že vše se vším souvisí a že má všechno svůj vnitřní smysl. Je to vzácný pocit sounáležitosti, kterého bychom si měli vážit.

Psáno z festivalu Malá inventura pořádaného v Praze 20. – 28. února 2024.

Climax

Koncept a scénář: Lukáš Brychta, Mariana Čížková, Barbora Smolíková
Spolupráce na konceptu a scénáři: Jindřiška Dudziaková, Nikolas Ferenc, Lucie Hrzalová, Jakub Jelínek, Marie Machová, Jakub Müller, Antonie Rašilovová, Sára Vosobová
Režie: Lukáš Brychta
Režijní a dramaturgická spolupráce: Mariana Čížková
Dramaturgie: Barbora Smolíková
Scénografie: Tereza Gsöllhoferová, Eva Justichová
Stavba: Matyáš Müller, William Miguel Pichardo, Pavlína Vojtová a kolektiv
Kostýmy: Eva Justichová
Graffiti: Vojtěch Zikmunda
Choreografie: Lucie Hrzalová
Hudba: Kateřina Coufalová
Light design spolupráce: Matěj Vejdělek
Světla a zvuk: Pavlína Vojtová, Lucie Volejníčková
Produkce a inspice: Martina Paukertová, William Miguel Pichardo, Pavlína Vojtová
Herci: Jindřiška Dudziaková, Nikolas Ferenc, Lucie Hrzalová, Jakub Jelínek, Marie Machová, Jakub Müller

Attracted by Repulsion

Choreografie, performance: Beáta Rekemová, Bente Bulens
Hudba: YearsAstray (Roc Gomez)

Fatamorgana

Choreografie: Paweł Sakowicz
Dramaturgická spolupráce: Jan Horák
Scéna: Valentýna Janů
Kostýmy: Paweł Sakowicz
Hudba: Agnė Matulevičiūtė
Světelný design: Václav Hruška
Hrají: Lukáš Adam, Sára Arnstein, Jan Bárta, Adéla Gajdošová, Karolína Růžičková, Natálie Řehořová

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 2x

Témata článku

MultižánrovéTanec

Malá inventura

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: