Je pravda, že jste se stala herečkou díky legendárnímu herci Eduardu Cupákovi?
To je hodně nadnesené. Těch impulzů, proč jsem se začala zabývat myšlenkou na herectví, bylo mnoho. Bylo mi asi třináct, když jsem pana Cupáka při jedné z návštěv Prahy zahlédla jít po Václaváku. Pro holku z malého města to byl zážitek. Ale už předtím a i potom, jsem potkávala další známé herce díky své babičce, protože pracovala v televizi. Takže jsem občas měla možnost nahlédnout do zákulisí a vidět natáčení. Ten svět se mi strašně líbil. Četla jsem rozhovory s herci a tajně snila o tom, že bych se chtěla stát herečkou. Zároveň jsem to považovala za něco nesplnitelného.
Váš sen se zrealizoval, splnil vaše dětská očekávání? Co vás na herectví baví?
Samozřejmě jsem postupně už na JAMU zjišťovala, co všechno herectví obnáší, a že to není lehká cesta. Že co vidí diváci, je výsledek dlouhé práce. Ale ta fascinace tímhle světem mě neopouštěla a neopouští dodnes. A nikdy jsem nelitovala. I když je to v tomhle povolání často jako na houpačce, žádná velká jistota. Buď je práce moc, nebo málo. Ale mě baví ta proměnlivost, tvořivost, svoboda, potkávaní se s kolegy, a dokonce i všechny ty pochybnosti a diskuze, které k herecké práci patří.
Pocházíte z lékařské rodiny, tento obor vás nikdy nelákal?
Můj děda byl dentista, táta s mámou jsou lékaři, máme to v rodině. A tím, že jsem se dobře učila, tak jsem o tom pod vlivem rodiny na gymnáziu uvažovala. Pro moje rodiče to byl vlastně šok, když jsem se na JAMU dostala, protože jsem se nikdy neprojevovala extrovertně. V medicíně jde o obrovskou zodpovědnost za zdraví pacienta, kterou bych nechtěla nést. Jsem ráda, že jsem si zvolila herectví, kde nesu zodpovědnost za své emoce, které vkládám do postav, a můžu někoho třeba rozveselit nebo přivést k zamyšlení. Moje práce mě baví a naplňuje. Lékařku jsem si zahrála v Ordinaci, což byla pro rodiče aspoň malá satisfakce.
Vaše dcery dospívají, ale do herectví se prý moc nehrnou.
To opravdu ne. Mají spoustu svých zájmů. Obě se věnují výtvarnému oboru, jedna je zatím na druhém stupni, a starší studuje na Hollarce. Divadlo je baví, ale jejich životní náplň to zřejmě opravdu nebude.
Co spolu nejraději podnikáte?
Když se zadaří a najdeme společný čas, jdeme na výstavu, se psem, do cukrárny, vaříme si nové recepty, koukáme na filmy, cestujeme. Dcery baví poznávat evropská velkoměsta víc než ležet u moře. Takže po Berlíně a Budapešti nás čeká letos v květnu cesta do Říma. Snažím se s každou z nich podnikat i něco samostatně, věnovat se jim jednotlivě. Mají mezi sebou přes čtyři roky, takže i jejich zájmy se liší.
Jste ve fázi, kdy si vzájemně půjčujete šatník? Co jde u vás nejvíc na dračku?
Ano, faktem je, že máme všechny téměř stejnou konfekční velikost. Takže vše, co má jistou patinu, je dcerami žádané a nošené. I já občas nakouknu, co bych si od nich půjčila. Často mi vydrancují i moje líčidla do divadla.
Prý jste se dala na chov slepic, bio vejce se vždycky hodí. Jak vám to jde v Praze?
Bydlím v Košířích, kde je rozsáhlý lesopark, spousta zeleně a dalších možností různorodého vyžití. Někdy mám až pocit, že bydlím na vesnici. Takže nápad chovat slepice přišel docela přirozeně. Spolek Hájovna sdružuje místní lidi, kteří si tenhle nápad vzali za svůj. Pronajali jsme si pozemek a pořídili 15 slepic a střídáme se v péči o ně podle rozpisu. Je fajn mít v Praze vlastní produkci vajec. A pro pražské děti je to navíc zážitek k nezaplacení.
K farmaření ostatně nemáte daleko, kdysi jste na toto téma moderovala televizní pořad.
Je to pár let zpátky, co jsem spolu s Michalem Kernem moderovala pořad Farmářská jízda. Objížděli jsme s karavanem farmy a zprostředkovávali život a práci těchto lidí. S některými jsem dodnes v kontaktu. Nedám třeba dopustit na Rohozenskou husu nebo na kuře z Loužné. Maso doma zas tak moc nejíme, ale když už, tak myslím na kvalitu surovin, na to co jíme.
Jste ve věku, kdy děti odrůstají. Máte tak asi i víc času na sebe. Jak ho trávíte?
Snažím se myslet na sebe, ale často mi to nevyjde tak, jak plánuju. Baví mě jóga, kterou ale cvičím nepravidelně, začala jsem chodit na kosmetiku a sem tam si dopřeju masáž. Někdy zajdu na kolegy do divadla, pustím si film. A samozřejmě relaxuji ve vaně. A s knížkou. To miluju.
Jste úspěšnou spisovatelkou dětských knížek, jak jste se jí stala?
Měla jsem to asi vždycky v sobě. Na základce jsem si psala deníky, na gymplu básničky, hodně jsem četla. A když se mi narodily děti, začala jsem pro ně vymýšlet pohádky. Co mi zůstalo v hlavě, jsem zapisovala a pak jim to vytiskla na památku. Až po několika letech jsem se k pohádkovému vyprávění vrátila a rozpracovala ho. Rukopis jsem poslala do nakladatelství, odkud brzy zareagovali, že to berou. Pak na tom byla ještě další práce, plus práce ilustrátora. Nebylo to tak jednoduché, jak to popisuji, ale obě knížky se mají k světu, tak to stálo za to.
Román pro dospělé vás neláká?
Hodně a ráda čtu, hlavně prózu, a i když mě psaní velmi baví a našla jsem v něm podobné zaujetí jako v herectví, mám k této profesi velký respekt. Nerada bych se pouštěla do povrchního psaní. Zapisuji si, když mě něco zaujme, něco, co by mohlo být impulzem k dalšímu psaní. Mám mnoho poznámek, ale jestli něco dalšího vznikne, to sama ještě nevím. Knížky a příběhy jsou součástí mého života. Právě jsem dočetla Severku od Niny Špitálníkové, kterou moc doporučuji. Nebo knihy od Sally Roney. Skvělý styl.
Vaší domovskou scénou je pražské divadlo Studio DVA, na jeho prknech jste se kdysi dokonce setkala s Milenou Dvorskou. Utkvěla vám v hlavě nějaká její rada, zvláštní vzpomínka na ní?
Studio DVA bylo tehdy skoro v plenkách a představení Kočičí hra v režii Patrika Hartla pro mě byla krásnou příležitostí. Hrát po boku Mileny Dvorské jako Erži byl další splněný sen. Ona byla úžasná herečka, kterou jsem znala z pohádky jako Marušku. Ale ona na to nerada vzpomínala. Často jsem ji sledovala z portálu, což taky neměla ráda. Nebylo jednoduché s ní navázat bližší kontakt. Byla v té době už zlomená, a jen tak si k sobě někoho nepustila.
Studio DVA mi posléze nabídlo další spolupráci v představení Absolvent. Za těch dvacet let jsem tam pak hrála v několika dalších inscenacích. Poslední premiérou je nové nastudování hry Miro Gavrana Vše o ženách, ve kterém hraji s Kristýnou Badinkovou a Aněžkou Rusevovou. Každá hrajeme pět ženských postav a je to adrenalin.
Před časem byl v televizi nový český seriál Adikts, ve kterém hrajete. Jak se vám líbí?
Hraji umírající maminku, jejíž syn Max začne používat její náplasti, které má proti bolesti. Studenti adiktologie se rozhodnou experimentovat s drogou, která je zavede do slepé uličky. Jde o určitou osvětu a prevenci. Je dobře, že se o návykových látkách mluví a že seriál Adikts vznikl, ať jsou na něj názory různé. Stejně tak by se mělo víc otevřít téma alkoholu, který je širokou společností vlastně tolerovaný. Už malým dětem na oslavách kupujeme nealko šampus, a nepřímo je navádíme k tomu, že pít je normální.
Co byste vy sama označila za svou drogu, závislost? Rozebíráte toto aktuální téma s dcerami?
Drogy jsou téma, které mě jako rodiče dospívajících dětí zajímá. Když jsem kdysi viděla dokument Heleny Třeštíkové Katka, tak mě to hodně zasáhlo. A říkala jsem si, že až budou děti v pubertálním věku, tak jim to pustím, ale ještě jsem to neudělala. Starší dceři bude sedmnáct, je tedy ve věku, kdy se mladí lidé potkávají a téma drog je na stole. Takže se o tom bavíme, o všech negativech, které přináší. Nevím, jestli bych poznala hned, že se něco děje. Některé drogy totiž člověka proměňují postupně. A samozřejmě mě to děsí. Já sama nemám nic, co bych nazvala závislostí. Spíš mi některé věci pomáhají, jako zelený čaj, kafe nebo dobré jídlo.
Které vlastnosti jsou vašimi přednostmi, co si myslíte že naopak postrádáte?
To je otázka, kterou si pokládám já sama. Jestli je to empatie, spolehlivost nebo zodpovědnost? Tu v sobě mám hluboce zakořeněnou, ale někdy je to trochu zatěžující.
Jak vnímáte současné dění ve světě? Vzbuzuje ve vás obavy a pocity nejistoty, nebo máte „pro strach uděláno“?
Myslím, že i když se děje kolem spousta negativního, a valí se to na nás ze všech stran, je dobré hledat střípky toho, co nás dělá šťastnými a spokojenými. Jít ven se psem, povídat si s dětmi, vidět krásný film nebo představení. A přemýšlet jak můžu pomoct těm, kteří jsou na tom blbě. Ale strach občas zažívám. Dokáže mě ochromit a znejistět.
Co vás v nejbližší době čeká?
Momentálně zkouším ve Strašnickém divadle hru Sladké plody reality. Premiéra bude v půlce dubna. Čeká mě spousta divadelních zájezdů a představení. A těším se na jaro a že zase něco podniknu s dcerami.
