Článek
Toho dne léta od narození Syna Božího 1422 v pondělí v den svatých Strachoty a Crhy pod vraty Staroměstské radnice tekla voda smíchaná s krví. Bylo krátce po poledni a nebylo to poprvé. „Zrada“, napadlo jako první stoupence Jana Želivského, shromážděné před radnicí. U Panny Marie Sněžné se rozezněly zvony. Dav se rozběhl k radnici Starého Města, kterou zadním vchodem narychlo opustili konšelé.
Na radničním dvoře zůstalo ležet sedmnáct bezhlavých těl a krev tekla z pod vrat až na náměstí. Jan je mrtev, šturmovaly zvony divoce a žalostně. Novoměstský lid se valil na Staroměstský rynek, vyrazil radniční portál, a když spatřil v kalužích krve svého miláčka Jana s jeho druhy, začala krvavá msta.
„A tu brzo některý bratr nalezl hlavu kněze Jana, i vyběhl s ní z rathúzu a vběhl s ní na hromadu hnojovou a jal se jí lidu ukazovati „A uzřevše lidé hlavu kněze Jana, v taký křik a v taký pláč a v taký hřmot a v takovou žalost dali se, že já nevím, že by který člověk uměl to právě vypraviti.“ Reakce v lidech mísila ohromený žal s pudovou touhou po odvetě. „Janovy hlavy dosáhl nějaký robenec, a běžel s ní pryč přes ulice s jakousi velmi divnou chtivostí.“
Tolik zpráva očitého svědka.
Kněz Jan Gaudentius procházel s uťatou hlavou na talíři městem. Nářek se ozýval ze všech stran. Brzy ale žal vystřídala touha po pomstě. Začalo rabování domů konšelů a zámožných měšťanů, příbytky univerzitních mistrů. Dav vniknul i do židovské čtvrti. Zlynčovaní byli také dva odpůrci Želivského, mincmistra Mikuláš a krejčí Bohuňek.
Při pohřebních obřadech druhého dne „tak veliké zarmoucení bylo v lidu, že některé jako napolo mrtvé vláčeli z kostela, a někteří jsou se zbláznili a v ložích leželi, nemocni jsouce. Janovo tělo pak pochovali v korytu z kmene vydlabaného pod stolicí, na které mnoho pravdy Boží lidu věrnému zvěstoval“.
Pouliční nepokoje smetly radu, která Želivského zrádně popravila. Pro uklidnění davu noví konšelé nechali ve středu jedenáctého března setnout pět svých předchůdců. Ale to nestačilo. A tak o den později padly hlavy dalších tří staroměstských měšťanů. Teprve poté bylo spravedlnosti učiněno zadost a ve městě nastal klid.
Devátého března to bude 602 let ode dne, kdy byl na Staroměstské radnici popraven kněz Jan Želivský. Muž mnoha tváří, zběhlý cisterciánský mnich, horlivý kazatel, fanatický vůdce lidu, muž bažící po moci, mučedník za svoji pravdu.
„Tento svět se podobá moři, je falešný, trpký a smrdutý. A tak jako velká ryba pohlcuje malé, tak požírá boháč chudé… Bohatí milují více psy než své chudé bratry! Pouze ti, kdo skutečně pracují, říkají právem chléb náš vezdejší, ale ostatní jedí chléb jako zloději a lupiči.“
Jeho plamenná kázání pražská chudina doslova hltala. Kdo by nechtěl žít ve spravedlivé říši, kde nebude hlad, panská zvůle, kupčení kněží. A o takovém uspořádání mluvil Jan Želivský na kazatelně v chrámu Panny Marie Sněžné v Novém Městě pražském.
Ženy uhrančivého kazatele zbožňovaly, muži ho respektovali. Tedy ti chudí. Katolíci a bohatí kupci se ho právem obávali. A postupem času se ho začali obávat i umírnění husité. Radikální kněz představoval nebezpečí pro každého, kdo s ním nesouhlasil. Jeho odpor ke kompromisům ho devátého března 1422 přivedl až k popravčímu špalku.
„A tak se, občané, obávám, že revoluce stejně jako Saturn postupně požírá své vlastní děti, plodí despotismus se všemi pohromami, které jsou s ním spojeny.“
Tuto řeč pronesl třináctého března 1793 v národním shromáždění girondista Pierre Vergniaud, popravený gilotinou v říjnu 1793 v Paříži. Ale jeho slova platila i před více než tři sta sedmdesáti lety v Praze, na Staroměstské radnici.
Dne devátého března pozvali noví radní Jana Želivského na radnici k běžné poradě. Zpočátku purkmistr protahoval řeč, jakmile však bylo jasné, že víc mužů už nedorazí, „počal rychtář biřické pacholky palcátem bíti, aby je chutě svláčili a svázali,“ popsal autor Kroniky starého kolegiáta pražského.
„Probůh, rozmyslete se o to! O mou smrt by nic nebylo, ale sám neumřu. Vizte, co ještě z toho přijde!“ varoval Jan Želivský konšely před hněvem svých přívrženců. Marně. Dostal alespoň možnost se před smrtí vyzpovídat a pořídit závěť. „Milý bratře, dá-li Bůh, pros všechny kněze, ať s lidem, s těmi nebožátky chudými, až do poslední kapky své krve věrně pracují a odradit se nedají. Otče nebeský, děkuji ti, žes mi dal od svých trpěti!“
O popravě Jana Želivského se dochoval záznam jednoho z účastníků: „A kat nám pravil, že on klekl a sepnul ruce, a kat jemu řekl: ‚Milý kněže Jene, dej mi ruce, ať je sváži, neboť bych nemohl jinak nic činiti.‘ A tak mu svázal ruce a sťal hlavu jemu i jeho bratřím, a to léta od narození Syna Božího 1422, v pondělí na den svatých Strachoty a Crhy.“
Zdroje:
