Foto Elena Ternovaja, Wikimedia, CC BY-SA 3.0 DEED
Filmový přepis románu Jaroslava Kalfaře je jedním z nejvážnějších a nejmelancholičtějších filmů s Adamem Sandlerem. Ten hraje českého kosmonauta Jakuba Procházku, který tráví už šestý měsíc na lodi Jan Hus 1 mířící k Jupiteru. Poblíž něj se totiž objevil narůžovělý mrak prachových částic. Jakub má zajistit jeho vzorky a zjistit, zda představují pro pozemšťany hrozbu. Jeho samotného ovšem nejvíc ohrožuje izolace. Je jediným členem posádky a samota mu začíná lézt na mozek. Sandlerova ztrhaná tvář svědčí o mnoha probdělých nocích a pochybné životosprávě. Odrazem jeho bídné kondice je rozpadající se loď plná haraburdí, připomínající víc dílo snaživých modelářů než zázrak techniky.
Semknutější než kniha
Jakubovou spřízněnou duší na Zemi byla jeho těhotná manželka Lenka (Carey Mulligan). Ta s ním ale znenadání přestala komunikovat. Nejspíš i proto, že se ve vztahu cítila opuštěná. Od svého smutku ale na rozdíl od Jakuba neutekla do hlubin vesmíru. Snaží se mu čelit na Zemi, v komunitě jiných gravidních žen. A právě taková přináležitost k většímu celku zbloudilému astronautovi chybí. Třeba jí ani není schopen. Zodpovědný úkol jej – podobně jako hrdiny Kafkových knih, snaživé byrokraty, kteří se občas promění v hmyzí havěť – odcizil sobě samému. Je definován jen svou profesí. Originální název filmu, Spaceman (bez bližšího určení původu), tuto vykořeněnost vystihuje lépe než Kosmonaut z Čech. Jsou to ovšem připomínky domova, staropražské pověsti a slovanské mýty, které hrdinovi pomáhají vrátit se k sobě. O to zde totiž běží.
Jakkoli se Kosmonaut z Čech navenek jeví jako doslovný a sladkobolný kýč, na mnoha úrovních si zachovává nejednoznačnost.
Vysvětlení tajuplného vesmírného jevu a záchrana lidstva jsou sekundární a zřejmě nemožné. Mrakový prach slouží jako metafora Jakubova neprozkoumaného nitra. Cesty, na kterých ve vyprávění záleží, směřují do traumatické minulosti a do hlubin lidské psyché. Protagonista má dost času a prostoru, aby si uvědomil své chyby a někam se pohnul. Místo toho jej stravuje deprese a sebelítost. Jeho „progres“ vyjadřuje opakované běhání na trenažéru, kdy vydává spoustu energie, ale zůstává na místě. Ne, opravdu se nejedná o typickou sandlerovskou komedii. Předloha přitom takovou možnost nabízela. Při jejím nadsazeném tónu a motivické nestřídmosti mohla vzniknout další Vesmírná prda. Bohudík nejde o věrnou adaptaci.
Scenárista Colby Day z Kalfařova rozháraného románu převzal pouze výchozí situaci – existenciální pouť „nejosamělejšího muže na světě“, jak Jakuba označí jedna z jeho pozemských fanynek. Chybí retrospektivní pasáže podrobně popisující hrdinovo vyrůstání s prarodiči na venkově i celá poslední třetina knihy. Temná minulost Jakubova otce, spolupracovníka StB, je jen letmo nastíněna. České reálie byly ve snaze o vytvoření globálně srozumitelného produktu zredukovány na minimum. S větším pochopením film naopak přistupuje k Lence. Ta není jen éterickým tělem s hebkou voňavou kůží, ale nešťastnou ženou, která jiným způsobem prožívá totéž co Jakub. Posílení podobných motivických paralel přispívá k tomu, že film je semknutější než kniha a neopouští klíčové téma, které se v knize ztrácelo i vinou snahy o ukotvení příběhu v české historii. Zároveň je adaptace stylisticky čistší.
Vztahy z perspektivy pavouka
Atmosférou má Kosmonaut z Čech blíž k snímkům Solaris nebo 2001: Vesmírná odysea než k Vetřelci. Nejde o horor – navzdory tomu, že Jakub na lodi ve skutečnosti není sám. Po několika bezesných nocích objevuje v kuchyni pavouka o velikosti lehkého tanku, který mu rabuje zásoby českých sladkostí. Vypadá děsivě, ale mluví konejšivým ASMR hlasem Paula Dana. Po prvotním šoku a neúspěšném pokusu o jeho likvidaci s ním Jakub začíná vést terapeutický dialog, dokonce mu dává jméno: Hanuš. Stejně se jmenoval zámečník, který prý sestrojil Staroměstský orloj; anebo také ne. Podobně Hanuš možná existuje a možná je jen halucinací muže, jehož mysl zamlžila kombinace léků na spaní a alkoholu.
Pravdou je, že pavouk Hanuš mění velikost. Zprvu je obří a děsivý. Jako kdyby reprezentoval všechny Jakubem zapuzené myšlenky, kterým odmítal čelit. Pocit viny. Dětské trauma. Zranění, která druhým způsobil svým egoismem. Čím víc jej ale protagonista poznává, tím menším se pavouk stává. Nebo důvodem není zmenšující se strach, ale paraziti, kteří Hanuše údajně zevnitř požírají? Film zůstává otevřený oběma výkladům. Jakkoli se Kosmonaut z Čech navenek jeví jako doslovný a sladkobolný kýč, na mnoha úrovních si zachovává nejednoznačnost. Nutnost smíření s koexistencí neslučitelných jevů, minulosti a přítomnosti, pohybu a stálosti, realistické mizanscény a výjevů jako z lucidních snů, je leitmotivem, ne-li přímo pointou vyprávění.
Hanuš například tvrdí, že byl u počátku vesmíru a zná všechna jeho tajemství. Minulá i budoucí. Čas nevnímá lineárně, ale jako mnoho překrývajících se vrstev. Spřátelit se s odpudivým tvorem, obejmout jej jako svého bližního, tak pro Jakuba znamená přijmout vlastní temnotu, překonat strach z toho, co bylo a co by mohlo být. A taky strach z blízkosti a závazků, které z ní vyplývají. Kvůli němu není na Zemi se svou ženou, ale miliony kilometrů daleko.
Jakub podlehl iluzi o vlastní důležitosti a přestal vnímat, jak moc jej Lenka potřebuje. Raději vyrazil za snem o dobytí vesmíru. Teď se k partnerce vrací prostřednictvím zastřených flashbacků. Zakřivené záběry s rozostřenými okraji napodobují perspektivu pavouka. Vidíme jen malý výřez minulosti, jako by se vzpomínky tlačily ven úzkou škvírou, která se co chvíli může zavřít. Jakubovi přitom nic cennějšího nezbývá. Skrz hovory s vyzenovaným Hanušem mu dochází, že milovaný člověk, respektive samotná možnost milovat a být pro druhé, je jeho posledním pojítkem s životem. V duchu paradoxů, na nichž je film založen, ho může zachránit jedině smrt. Smrt ega. Proto se hodí, že míří k samotnému středu vesmíru, do místa, kde podle Hanuše vše vzniká a zaniká.
Od odcizení k vykoupení
Samotný kosmonaut, smiřující se s faktem, že velkou část života promarnil kvůli špatně nastaveným prioritám, žádný takový pevný bod nemá. Je stejně neukotvený jako kamera, která kolem něj beztížně pluje. Nahoru, dolů, do stran, nikdy v klidu. A spolu s ambientní hudbou Maxe Richtera tak navozuje zdání, že se sami vznášíme prostorem. Neustávající plynutí času, nutící člověka zas a znovu činit rozhodnutí, reagovat na podněty, však nemusí být jen zdrojem úzkosti, ale i svobody. Nic není natrvalo dané, věci se mění, „lidi se mění“, jak říká Lenka. Existencialisté o tom věděli své. Jakub se přesto či právě proto upíná k představě věčné lásky, zpřítomněné Dvořákovou Rusalkou, kterou si pouští v sentimentálních chvilkách.
Je ale vůbec bezbřehé lásky schopen? „Máš mnoho hranic,“ našeptává mu v jednu chvíli Hanuš. Slova, která asi zarezonují v mnohých z nás, vystihují hrdinovu obavu otevřít se druhým, dát se jim všanc se všemi jizvami. Protože na Zemi neměl odvahu nést riziko emočního zranění, nedokázal být Lence nablízku, vnímat její pocity a potřeby. Význam vztahových ústupků a obětí si uvědomuje až ve chvíli, kdy jej obklopuje jen ticho a prázdno a už zdánlivě nemá co ztratit. Odloučení, jaké ve světě roztříštěném na množství virtuálních mikrosvětů zažívá stále víc lidí, mu v závěru nepřináší jen bolest, ale také mu otevírá dveře k vykoupení.
Vztah s Lenkou možná skončí, také v tomhle zůstává film „artově“ nejednoznačný, ale vzpomínky na něj přetrvají. Stejně jako ústřednímu páru nikdo nevezme opojný okamžik z počátku vztahu, kdy si slíbili, že spolu zůstanou navždy. Největší umění není odletět do kosmu, ale umět se vrátit k tomu hodnotnému, co jsme opustili. Příběh s podobně univerzálním poselstvím by se mohl odehrát i na jiném odlehlém, izolovaném místě. Hluboký vesmír pouze zviditelňuje nemožnost rychlého návratu. Cesta k sebepoznání a nesobecké lásce je takto náležitě dlouhá a vyčerpávající. Jakub by si o tom mohl povykládat s podobně zranitelnými protagonisty snímků Ad Astra, Moon, Interstellar nebo První člověk.
Problematický vztah s otcem, intergalaktická romance, hodně introspekce, málo humoru – Kosmonaut z Čech nepřináší do žánru sci-fi dramat o zasmušilých mužích ve vesmíru moc nového. Snad jen kafkovský smysl pro absurdno a stručný úvod do buddhismu. To z něj ale nedělá špatný či hloupý film, jakkoli jej tak mnozí vnímají. Snad kvůli předsudkům spojeným s původní tvorbou Netflixu. Švédský režisér Johan Renck (Černobyl, Zloději drahokamů) je oproti Kalfařovi koncentrovaný a konzistentní vypravěč, který po celou stopáž dokáže udržet meditativně zádumčivý tón. A Adam Sandler má dost charismatu a smutku v očích, aby vás jeho stesk po Lence/Rusalce navzdory nesentimentálnímu podání dojal a alespoň na chvíli vytrhl z planetární letargie.
Autor je filmový recenzent.