Vskutku. Národní filmový archiv doopravdy vydal tuhle knihu, která mapuje slavný festival od jeho založení po rok 1989. Už jenom obsah na zadní straně napovídá, že o teoretické čtení z kategorie „hardcore“ nebude nouze. To znamená, že věci, které by se daly napsat jednoduše, jsou často servírovány složitě, nezřídka za pomoci cizích či vymyšlených (!) výrazů, které mají textu dodat na intelektuální hloubce, což je stejně mylné, jako se domnívat, že si ježeček nosí i ve skutečnosti na zádičkách jablíčka! Naštěstí to platí pouze u dvou autorů, kteří zřejmě dostanou příležitost to odčinit, ale o tom až v závěru.

Na úvod hlavní editorka Jindřiška Bláhová, které celkově vypomáhalo dalších 10 lidí, v podstatě sama položí otázku, jestli vůbec mělo smysl se festivalovému dění za minulého režimu na těch 500 stránkách věnovat (naše odpověď zní: Ano, mělo!), když stejně ledacos ovlivňovala lživá bolševická propaganda, kvůli které se nedá mluvit o tom, že by přehlídka v západních Čechách měla nějakou významnou hodnotu, třebaže prestižního statusu A se dočkala už v 50. letech. To navzdory leckdy až extrémnímu „vlezdoprdelnictví“ a podlézání zpátečnickému sovětskému svazu (malá písmena ponechána schválně – pozn. aut.), kde zítra mělo být včera.

 










 

Na začátku se dozvíme, proč se dějištěm staly Mariánské Lázně a potom Karlovy Vary. Autoři však nejdou chronologicky, kdy by si každý a každá vzali na starosti nějaké ročníky, nýbrž tematicky, což jim v něčem může usnadnit práci, avšak pro čtenáře a čtenářky to není úplně dobré, neboť se tím publikace stává de facto automaticky méně čtivou, byť stále hodnotnou. Nižší čtivost zamrzí také z toho důvodu, že je znát, že navzdory faktu, že přispěvatelů a přispěvatelek bylo tedy celkem jedenáct, byla jejich práce téměř ukázkově koordinovaná, tj. všichni věděli, o čem kdo píše, tím pádem si navzájem nelezli do zelí (obrazně řečeno!) a informace napříč kapitolami se opakují pouze tehdy, kdy je to nutné k lepšímu pochopení kontextu. V téhle souvislosti ale současně nelze nezmínit poměrně tragikomickou skutečnost, že každá z kapitol obsahuje závěr, který vlastně kupříkladu na jedné jediné stránce vypíchne to absolutně nejpodstatnější z předchozích cca dvaceti stránek, které se tím pádem stávají do jisté míry přebytečnými. Znova: platí to především pro dva z těch přispěvatelů. 

A jakých kapitolek se tedy třeba dočkáme? Tak určitě se musí nechat, že KVIFF bude prozkoumán ze všech myslitelných a vlastně i nemyslitelných úhlů pohledu. Prozkoumáme tedy, jak to bylo s uváděním bolševických filmů z východu, jak se o festivalu psalo v prestižním časopise Variety, jak to bylo s účastí diváků, jaká byla provázanost s Filmovým festivalem pracujících, jaké hollywoodské bijáky bylo za železnou oponou možné zhlédnout. Potom taky jak to bylo s cenami, jichž věru nebylo málo, protože se udávaly Za sociální pokrok, Za lepší svět, Za nového člověka (WTF!?!) atd. No, a zmínit musíme i to, jak se pečovalo o hvězdy, ať už ty z východního bloku (Anna Prucnal, Alicja Bobrowska, Krystyna Mikołajewska), jejichž hvězdnost byla ovšem často nepřekvapivě tlumena, tak ty opravdu zářivé, k nimž patřily a patří Claudia Cardinale, Kitty de Hoyos, Franco Nero, Shirley MacLaine či Tony Curtis opékající si špekáčky.

 
Loredana Nusciak a Franco Nero ve filmu Django

Seznámíme se s pojmy jako Volná tribuna, Symposium mladých a nových kinematografií Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a samozřejmě taky „globální jih“, který si tvůrci knihy obzvláště oblíbili, tak jako si Jan Švábenický oblíbil slovo „sociokulturní“ ve své jinak vyloženě luxusní práci nazvané Fenomén italský western. Je dobře, že budou připomenuta jména dnes už neprávem polozapomenutých či úplně zapomenutých osobností, stejně jako názvy filmů, které by bez nich nevznikly. Tady by akorát bylo fajn, kdybychom si častěji mohli přečíst jejich stručnou synopsi. Současně je vlastně úleva, že ty stovky poznámek v závěru většinou text dále rozvádějí, jako je tomu v případě vynikajcí publikace V tradici kvality a prestiže: David O. Selznick a výroba hvězd v Hollywoodu 40. a 50. let (kde to ovšem má své opodstatění), nýbrž odkazují ke zdroji. A také potěší, že se nejedná o monografii bez fotek a že se o těch, které byly zahrnuty, dá napsat, že jsou nevídané a tím pádem unikátní.

Proplétání světů: Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary v období studené války je kniha, která zasluhuje šanci, přestože cítíme, že její cílová skupina asi není příliš široká. Tudíž ji v největší míře docení jednak novináři, kteří sami vědí, jaké to je se připravovat tu na rozhovor, tu na článek o konkrétním tématu. No, a druhak ji docení taky ti, kdož se v současnosti podílí na organizaci Mezinárodního Filmového festivalu Karlovy Vary, aby měli povědomí o tom, co se na stejném místě dělo o pětatřicet a víc roků dříve. Pravda, velikou pochvalu zasluhují autoři za to, že díky zmapovávanému období vychází ze stránek na plné pecky najevo ubožáckost bolševiků a jejich mrzáckého režimu, jehož nedostatky a absurdita na takhle velkých akcích tuplem vyplouvaly na povrch. Plánované hospodářství a vytváření různých posudků a profilů představuje něco, co může dosáhnout až absurdních rozměrů. To nejlíp demonstruje v knize papalášova věta: „Když festivalový host řekne, že polévka byla studená, může mít pravdu.“ Po tomhle asi netřeba cokoli dalšího dodávat.

P. S.: Časem vyjde pokračování o tom, jak to na festivalu v Karlových Varech chodilo a chodí po roce 1989. 


FOTO: Tom Kordík, NFA, cinema.de