Gustáv Husák se stal ikonou normalizace a postupně se měnil ve stále prázdnější a nenáviděnější tvář, která na nás hleděla ze zdi. V jeho životě, podobně jako v antické tragédii, je však stále mnoho bílých míst a znepokojivých otazníků. Přinášíme vám svědectví lidí, kteří se je postupně snaží zaplnit. A odpovědět na ně.

“Mrzí mě, že jsem ti nikdy neřekl, jak moc tě mám rád. Ale emoce a citové výlevy se v naší rodině nevyskytovaly.” A tak se stalo.

V jednom z dopisů z vězení se Gustáv Husák omlouvá své první ženě Magdě a jejich dvěma synům. A byla to vskutku vzácná slova. Zatímco označení jako vzdělaný, prozíravý, schopný či charismatický se jen hemžila, přívlastek “lidský” při jeho hodnocení nepoužil prakticky nikdo. A nemá to nic společného s jeho (ne)morálními postoji a činy, které byly koneckonců někdy až nečekaně lidské.

“Co prospěje člověku, když získá celý svět, když při tom ztratí svou duši?” Domácí úkol gymnazisty Augustína (tak se Husák jmenoval) v podobě úvahy nad známým biblickým výrokem patří k badatelským plodům Michala Macháčka a zároveň je jednou z pomůcek k pochopení osobnosti chlapce z Dúbravky, který v patnácti měsících ztratil matku, vyrůstal v chudé katolické rodině a byl postižen sociální nerovností první Československé republiky.

Jak připomíná historik Ústavu paměti národa Branislav Kinčok, dokázal velkoryse odpustit například svým spoluvězňům Novomeskému, Okálimu a Holdošovi, přestože ho každý z nich při mučení zradil. Na rozdíl od něj.

“Tvrdil, že emoce do politiky nepatří, ale myslím, že to byla také jeho lidská vlastnost. Své city držel na uzdě a chyběla mu větší empatie,” říká český historik Michal Macháček, který o něm vydal monografii s jednoduchým názvem – Gustáv Husák. A který si spolu s dalšími odborníky klade otázku: Kým vlastně byl?

Ze skromných poměrů rodné bratislavské Dúbravky si Gustáv (rozený Augustín) Husák neodnesl jen svou dravost a pracovitost, ale také první představy o sociálně spravedlivé společnosti, které vyplývaly z křesťanské morálky vštípené rodinným a školním prostředím. Podle Macháčka tyto vlastnosti ve spojení s komunistickou utopií a vlastním mesianismem uplatnil Husák ve svém “socialistickém náboženství”. To, stejně jako každé jiné náboženství, předkládá nejistému člověku moderní doby svůj výklad světa, který je v tomto případě veden komunistickým bohem směřujícím k pokroku lidstva.

Husákův předválečný život se dělil mezi studium práv, studentské aktivity ve Svazu slovenského studentstva, Magdu Lokvencovou, jeho budoucí manželku, a intelektuální prostředí bratislavských kaváren kolem časopisu DAV (Clementis a Novomeský), přes které se postupně dostal ke komunistickému hnutí. I jako komunista přežil Husák druhou světovou válku v relativním klidu, především díky známosti s tehdejším guvernérem Slovenské národní banky Imrichem Karvašem. Husákova zpočátku zdrženlivá politická aktivita za druhé světové války vyvrcholila jeho účastí v SNP. Následně se pro něj funkce místopředsedy Slovenské národní rady stala slibným startem do poválečné situace. Husákův politický instinkt se projevil vždy ve zlomových okamžicích, kdy dokázal zaujmout pozici, improvizovat a vyniknout – jak píše autor, dokázal rychle zaujmout politickou pozici “krizového manažera”. Tento homo politicus chápal krizi jako jedinečnou příležitost, kterou je třeba využít – mimo jiné i k posílení vlastní moci. To se projevilo již během SNP a pokračovalo to i při únorovém převratu 1948 a v roce 1968.

Když byl Husák v roce 1950 zbaven předsednictví ve Výboru komunistů, podrobil se sebekritice a označil své jednání za chyby. Po ročním odkladu, získaném pokáním, byl však nakonec stejně zatčen a tři roky vyšetřován. Macháček podrobně sleduje drastický průběh a metody Husákova věznění – podstoupil 1438 hodin výslechů, přičemž nejdelší výslech trval 14 hodin a 40 minut. Byl vystaven fyzickému týrání, vězněn na samotce, nemohl spát, sedět ani kouřit. V jednu chvíli vážil pouhých 56 kg. Přesto na rozdíl od ostatních nepodepsal přiznání. Pokud pod tlakem vyčerpávajícího výslechu ustoupil, svůj podpis ihned po zotavení odvolal. Podobným oddalováním procesu zachránil nejen sebe, ale i další, kteří po Stalinově a Gottwaldově smrti dostali nižší tresty. Autor vysvětluje Husákovu schopnost dlouho odolávat takovému zacházení jeho kritickým myšlením, houževnatostí a individualismem.

V roce 1954 byl Husák odsouzen na doživotí za velezradu, přišel o občanství a na deset let mu bylo zakázáno zastávat funkce ve státních úřadech a hospodářských orgánech. Průlom v dlouholetých snahách o revizi jeho případu přineslo až 15. výročí osvobození Československa v květnu 1960, kdy byly vyhlášeny všeobecné a individuální amnestie. Prezident Antonín Novotný u příležitosti Husákova případu prohlásil, že je třeba “udělat gesto”, které by podtrhlo sílu a lidskost lidově demokratického zřízení.

To, co mělo Husáka původně zlomit, ho nakonec vyneslo na politický vrchol – pověst bývalého politického vězně v kombinaci s jeho charismatem neohroženého řečníka a kritikou prezidenta Novotného mu zajistila sympatie veřejnosti. Koncem 60. let působil Husák jako progresivní prvek v komunistické straně. Zároveň byla spolu s Husákem postupně rehabilitována myšlenka československé federace. Moskvě se Husák líbil nejen jako kompromis mezi “zdravým jádrem” vedeným Vasilem Biľakem a Aloisem Indrou, které se v očích veřejnosti zkompromitovalo pokusem o sestavení kolaborantské vlády, a Dubčekovými reformátory, ale také jako nástroj řešení československé krize. I přes výše zmíněné handicapy proto Husák na Brežněva na moskevských jednáních zapůsobil. Jak však Husákova podpora v Moskvě rostla, v Československu přímo úměrně klesala.

Nejpozději na jaře 1969 považoval Brežněv Husáka za nejvhodnějšího kandidáta do čela komunistické strany. Tento zásadní zlom mezi srpnem 1968 a dubnem 1969 je nejobtížněji uchopitelným momentem Husákova života. Interpretován jako Husákova zrada politických ideálů a nezvladatelná touha po moci získává v autorově pojetí mnohem banálnější a pragmatičtější podobu v podobě Husákova přesvědčení, že je menším zlem. Zatímco do roku 1968 sledujeme Husákův zdánlivě nepřetržitý boj za sociální práva studentů, proti fašismu, proti lidoveckému režimu, za obnovení Československa či za ustavení Komunistické strany Československa, po roce 1968 čtenář postrádá klíč k pochopení tohoto období. Macháček v Pokusu o závěr trefně připomíná, že úspěch či neúspěch politika se posuzuje podle doby, v níž se o něm píše. Jinými slovy, politika je nekompromisní oportunismus. Husák však nebyl “jen” mužem doby. On ji vytvářel a legitimizoval. Závěrem autor sice Husákovi vyčítá, že v jeho abdikačním projevu v prosinci 1989 nezaznělo ani slovo sebekritiky či přiznání politické odpovědnosti za tehdejší stav, ale takový přístup může Husáka částečně zbavovat účasti na systémové odpovědnosti a zdůrazňuje spíše personalizovaný přístup.

Autor: Petr V., zdroj: Britannica, historylab, Titulní obrázek: Wikimedia Commons / Bundesarchiv, Bild 183-K0614-0006-003 / CC-BY-SA 3.0