Přestože v roce 1939 zachránil 669 dětí před holocaustem, Nicholas Winton nebyl uznán, dokud se v roce 1988 neobjevil v televizním pořadu.
Bylo jaro roku 1954 a Nicholas Winton byl uprostřed nakonec bezvýsledné kampaně za křeslo v městské radě Maidenheadu v Anglii, malého města západně od Londýna. Jeho předvolební leták obsahoval základní informace o volbách, jeho fotografii, tříodstavcovou výzvu voličům a úplně dole část nazvanou „Osobní údaje“.
Uprostřed této sekce – po zmínkách o jeho úspěších v komunální politice a podnikání a před zmínkami o jeho šermířské a letecké službě – bylo napsáno: „Po evakuaci 600 dětí uprchlíků z Československa v Mnichově.“
Mezi prosincem 1938 a zářím 1939, kdy se schylovalo k druhé světové válce, se Nicholasi Wintonovi a jeho spolupracovníkům podařilo zachránit před nacisty v Československu nejméně 669 dětí.
Z nepřímé zmínky ve Wintonově předvolebním letáku o 15 let později byste to ale nikdy úplně nepoznali. Stejně tak trvalo dalších 34 let, než si Wintona našla mezinárodní mediální pozornost a přinesla mu pocty, sochy a přezdívky jako „britský Schindler“ – tomu všemu se Winton sám vyhýbal.
Událost, která podnítila záchrannou misi Nicholase Wintona, poněkud usnadňuje pochopení, proč se zařadil do této kategorie. Příběh jeho záchranné mise začal jediným telefonátem a lyžařským výletem, který se nikdy neuskutečnil.
V prosinci 1938 měl Nicholas Winton, který tehdy pracoval jako burzovní makléř v Londýně, kam jeho němečtí židovští rodiče emigrovali o 30 let dříve, odletět na lyžařskou dovolenou do Švýcarska. Pak se mu ale dostalo nečekané prosby od přítele Martina Blakea – a to takové, která se stala základem Winstonova života.
Blake už pomáhal převážně židovským uprchlíkům v západní části Československa, která byla právě anektována Německem, a věděl, že se situace bude jen zhoršovat. Požádal proto Wintona, aby neletěl do Švýcarska, ale do Prahy.
„Z popudu“, jak to popisuje deník The New York Times, Winton souhlasil.
„Neobtěžuj se brát si lyže,“ řekl Blake.
A s tím odjel Nicholas Winton do Československa. Rychle se začal děsit podmínek v uprchlických táborech a děsit se představy, že jejich obyvatelé se kvůli evropským imigračním omezením pro Židy pravděpodobně nikdy nebudou moci přestěhovat do bezpečí v zahraničí.
Navzdory britským snahám vytáhnout dětské uprchlíky (dospělí uprchlíci byli stále omezeni britskými zákony) z Německa a Rakouska, v Československu, které se právě propadalo do spárů nacistů, k takové snaze nedošlo. Ale Winton – spolu se svými společníky, včetně Blakea a dvou dalších přátel Trevora Chadwicka a Billa Barazettiho – nechtěl nechat české děti bez povšimnutí.
Nicholas Winton a spol. si pak zřídili kancelář v Praze, kde si domluvili schůzky s tisíci rozrušenými rodiči. Každý z nich přijel ve snaze zajistit svým dětem bezpečný převoz do zahraničí s vědomím, že pokud by se jim to podařilo, pravděpodobně by své děti už nikdy neviděli.
S více než 900 odcházejícími dětmi registrovanými na Wintonově seznamu nastal čas zajistit jejich vstup do Anglie a také tamní bydliště (s dobrovolnými pěstouny, kteří složili asi 1 700 dolarů jako jakousi zálohu určenou k financování cesty dítěte zpět do vlasti, až nastane ten správný čas). Když britské ministerstvo vnitra, které reagovalo pomalu, nepřišlo se vstupními vízy, Nicholas Winton a spol. dokumenty zfalšovali.
Bez ohledu na problémy nebo právně pochybné prostředky se Nicholasi Wintonovi a spol. podařilo do 14. března 1939, kdy z Prahy vyjel první vlak se zachráněnými uprchlíky, zacvaknout každý dílek na své místo.
Ale stejně povzbudivý byl odjezd každého vlaku, stejně tak povzbudivý byl i tragický obraz vlakových nástupišť plných vzlykajících rodičů, kteří se loučili se svými vlastními dětmi a ponechávali se napospas strašlivému osudu, před kterým nyní jejich děti utíkaly.
Samozřejmě, že někteří rodiče neplakali – a tyto příběhy jsou možná ještě srdcervoucí. Jak později vzpomínal jeden muž, kterého Nicholas Winton zachránil:
„Moji rodiče, aby mě dostali do vlaku, mě oklamali, abych si myslel, že jedu za dobrodružstvím, na dovolenou ke strýci Hansi Popperovi do Folkestone (Anglie). Ani neplakali a potlačovali své emoce, aby mě neznepokojili. Netušil jsem, že je to naposledy, co vidím svého otce živého a že jsou předurčeni do pekla Osvětim.“
Zuzana Marešová, jedno z dětí, které Nicholas Winton zachránil, a jedno z mála, jejichž rodiče válku skutečně přežili a mohli tak své dítě znovu vidět, rovněž vyprávěla trýznivé scény na nádraží:
„Všichni rodiče plakali a mávali. Vidím je dodnes. Vzpomínám si, jak rodiče zvedli ruce a přitiskli nosy ke sklu, a to mi vnuklo myšlenku loučení. Nejčastěji pronášená věta na pódiu byla: ‚Uvidíme se brzy.'“
Podobné scény se odehrávaly při odjezdu všech osmi Wintonových vlaků, poslední na začátku srpna. Devátý měl odletět 1. září. V tento den však Německo napadlo Polsko a oficiálně začala druhá světová válka.
„Během několika hodin po oznámení vlak zmizel,“ řekl Winton v roce 2015 deníku The New York Times. „Žádné z 250 dětí na palubě už nikdy nikdo neviděl.“
„Ten den jsme měli 250 rodin, které marně čekaly na Liverpool Street,“ vzpomínal později Winton. „Kdyby vlak přijel o den dřív, projel by.“
Ačkoli manželka Nicholase Wintona, Grete Gjelstrupová, a několik dalších lidí z jeho blízkého okolí vědělo o Wintonových činech, on o nich nemluvil a rozhodně je držel mimo zraky veřejnosti.
Například v roce 1983 Winston získal členství v Řádu britského impéria díky své charitativní práci pro organizaci na pomoc starším lidem – nikoli za své činy během holocaustu.
zdroj: Allthatinteresting, titulní obrázek: Wikimedia Commons / Public Domain
