O filozofii, která může vést ke konformismu a pokrytectví
Martin Heidegger je považován za jednoho z největších filozofů 20. století. Na pozadí sporů o to, do jaké hloubky se zapletl ve 30. letech s nacismem, je možné se ptát, v čem spočívá velikost jakékoli filozofie.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Černé sešity německého filozofa Martina Heideggera (1889–1976) vyvolaly v době svého původního vydání v roce 2014 ve filozofickém světě menší zemětřesení. Vrhly totiž nové světlo do sporu o vztah Heideggera a nacismu. Coby členu NSDAP bylo Heideggerovi bezprostředně po válce denacifikační komisí znemožněno učit, její rozsudek byl ale po několika letech odvolán. Za Heideggera se postavila mimo jiné Hannah Arendt, ovšem neméně slavná jména jej vytrvale odsuzovala. S plnou silou spor znovu propukl po vydání knihy Victora Fariase v roce 1989, který se pokusil ukázat, že se u Heideggera nejednalo jen o přechodnou záležitost, která v podstatě skončila s jeho rezignací na post rektora freiburské univerzity. Na přelomu 80. a 90. let se do „heideggerovské kontroverze“ zapojilo tolik tehdejších filozofických autorit, jako by v ní šlo o samu podstatu filozofie. Což je do jisté míry pravda.
První svazek Černých sešitů, který vyšel na konci loňského roku česky, obsahuje zápisníky z let 1931–1938, a pokrývá tedy období rektorátu i Heideggerovo údajné střízlivění z okouzlení nacismem. Filozofův vztah k nacionálnímu socialismu byl ovšem složitější, ať už budeme zápisníky považovat za „myslitelský deník“ zachycující Heideggerovo myšlení v procesu zrodu, nebo pouhé příležitostné a vlastně nepodstatné plody filozofovy nespavosti.
Filozofie a dějiny
Dějiny filozofie často postrádají užší kontakt se zbytkem dějin, pokud se ovšem náhodou nemluví o „Dějinách“, coby osmyslnělém proudu bytí, jemuž jsou předurčení rozumět právě filozofové.
Běžným dějinám v jejich materialitě, se vší proměnlivostí a podmíněností společenských institucí, těl a promluv, však „dějiny filozofie“ pokud možno hledí jít z cesty. A tak jsou zpravidla vyprávěny bez ohledu na dobové zápasy. Na katedrách filozofie se studenti často učí Platóna chápat bez hlubšího povědomí o fungování athénské demokracie, Descarta bez souvislosti s třicetiletou válkou a Heideggera – bez nacismu.
V Heideggerově díle samotném nenajdeme žádnou „politickou filozofii“ jako takovou. To však neznamená, že v něm nenajdeme politiku. Ta vyrůstá ze společenského kontextu, v němž se Heidegger jako německý učenec pohyboval. Že jej nebyl schopen sám reflektovat, neznamená, že tu nic k reflexi není.
V prvním svazku Černých sešitů se totiž politika do jeho myšlení vepisuje zcela zřetelně. Heidegger se chce stát součástí nacionálněsocialistické revoluce:
