Čím vás oslovil seriál Zlatá labuť – nejprve jako divačku a poté jako herečku?
Jako divačka miluji dobové filmy a seriály, jejich estetiku obrazu, jak se dbá na atmosféru, filmové svícení, kostýmy, líčení, účesy. Je to pastva pro oči, kterou by měl film – vedle silných příběhů – přinášet. Měl by být zážitkem emocionálním i vizuálním. Z těchto důvodů jsem měla z nabídky radost i jako herečka. Nikdy jsem ještě takovou práci nedostala a byla to vzrušující zkušenost. Když jsem se seznámila s charakterem Toni Adamové, byla jsem nadšená. Charismatická, tajemná, silná žena, která se nebojí, je chytrá, bystrá, má dar slova, umí lidmi manipulovat, ale zároveň je možná křehká a citlivá. To byla výzva.
Seriál je dotočený, příběh vaší Toni Adamové ukončený – jak se na postavu ředitelky díváte s lehkým odstupem?
Byla to jedna z mých nejkrásnějších rolí. Opravdu se mi po ní stýská a mrzí mě, že už si ji „neobleču“! Prožívám teď zvláštní stav, protože diváci ji ještě úplně neznají, a já už jsem se s ní musela rozloučit. Zatím mi žádná role, kterou jsem měla možnost ztvárnit před kamerou, takhle nepřirostla k srdci. Chybí mi… Kus její ženskosti si odnáším do svého života.
Vzpomenete si, kdy jste byla poprvé v pražském obchodním domě Bílá labuť, kterým je seriál inspirován?
Ano, někdy kolem mých pubertálních let, jenže to už dávno neměla své původní kouzlo a šarm. Pro moji generaci tu byla jiná moderní obchodní centra, která ale bohužel kouzlo prvních obchodních domů, jako byly v Londýně Harrods, ve Francii Galerie Lafayette a u nás Bílá labuť, nemají. Můj první den ve Zlaté labuti ve mně zanechal daleko hlubší dojem.
Jaký?
Točila jsem ten den jen dva obrazy a nechtělo se mi skončit. První dny mi ani nevadilo brzké vstávání kolem třetí čtvrté hodiny ráno. Probouzela jsem se natěšená a nabitá energií. Euforie mě držela při životě. Byla to taková pracovní zamilovanost. Prostě růžové brýle na očích a všechno se mi líbilo a bavilo mě.
Jak jste se popasovala s kostýmy této doby?
To byl splněný sen… Kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková Hořejší (oblékala i seriál První republika – pozn. red.) je úžasná a její kostýmy Toni Adamovou skoro vytvořily samy. Cítila jsem se velmi krásně a elegantně. Ženská móda té doby byla opravdu výjimečná a slušivá. Pro nás ženy je myslím důležité neztratit ženskost v oblékání ani v dnešní době. Sama jsem se díky Zlaté labuti na módu více zaměřila i v soukromém životě.
V jakém směru?
Dala jsem se dohromady se stylistkou a kostýmní výtvarnicí Stáňou Šlosserovou, se kterou jsme se potkaly při natáčení seriálu Kukačky. S její pomocí se snažím vytvořit „kapsulový šatník“ (míň věcí, hodně kombinací – pozn. red.) a naučit se určité estetické módní zásady, díky nimž člověk konečně přijde na to, jak se oblékat, aby se cítil krásně, elegantně, osobitě, žensky a pohodlně. Má i svou značku a ateliér, kde šije vlastní „modely pro každý den“, jak sama říká. Je to pro mě velká inspirace. Objevuji svět módy. Nemám ráda, když je člověk zavalený věcmi, skříň mu přetéká oblečením, a stejně má každé ráno pocit, že nemá co na sebe. Díky Stáně se učím kombinovat barvy, střihy, materiály a že si člověk může hravě a zábavně vystačit i s málem – pokud ví, jak na to. Začaly jsme tříděním mého šatníku, z něhož jsme vyházely spoustu věcí. Pak mi ale ukázala mnoho nových kombinací, které by mě u mého stávajícího oblečení samotnou nenapadly. Bylo úžasné vidět, jak některé věci díky nim dostávají druhou šanci. Jsem nadšená.
Viděli jsme vás také v seriálu Osada, jaký rozdíl jste spatřovala mezi první a druhou sérií?
První řada Osady byla jako dělat si řidičák, a pak po čase si třeba dodělávat řidičák ještě na přívěs za auto, čímž mám na mysli druhou řadu. Pravidla silničního provozu už znáte, auto máte, jen teď najít cvik a oko s těžším a větším závěsem za vámi. Už víte, jak na to, jen se zdokonalujete v nových podmínkách. Na Osadu ráda vzpomínám hlavně kvůli setkání s Ivankou Chýlkovou a vůbec celým osazenstvem. Bylo nám v té naší „osadě“ velmi milo a rádi jsme se tam po čase vrátili. Zabydleli jsme se, natáčení bylo jako společné prázdniny. Ivanka je pro mě vzorem ženským i hereckým. Má šarm, humor, moudrost, talent na život! Když jsme spolu hrály, svítily jí oči a cítila jsem, že jsme „parťáci“ a můžeme se na sebe spolehnout, inspirovat se.
Na divadelním jevišti hrajete už desátým rokem monodrama Milena má problém. Jak se během let proměnilo?
Jsem herečka, která miluje reprízy, když má možnost nechat v sobě postavu i hru dozrát. Cítím se postupem času daleko svobodnější, hravější, autentičtější. To se mi děje právě u inscenace Milena má problém nebo u Pygmaliona v Divadle na Vinohradech. Obě představení jsou mojí srdcovkou, myslím, že zrají jako víno. Hraju je stále raději. V obou případech míváme vyprodáno, tak jsou zřejmě spokojení i diváci. A pokud narážíte na mou svatbu, zda se díky ní ve mně při hraní Mileny něco nezměnilo, musím vás zklamat. Milena je odrazem mých minulých zkušeností a minulé Šárky – to zůstává stejné. Díkybohu mě po svatbě nečekalo žádné nepříjemné prozření. Zatím to vypadá, že jsme oba (manželem Šárky je herec Ondřej Kraus – pozn. red.) díky našim minulým vztahům celkem připraveni na manželský život a jen si ho užíváme. Zároveň jsem teď Milenu začala hrát na novém místě v Divadle Metro na Národní třídě. Moc se nám tam líbí a diváci si nás tu brzy našli. Do května máme vyprodáno, což je úžasné.
Kdysi jste slibovala autorskou novinku, ale zatím se žádná premiéra nekonala…
Je hodně práce, která mě baví a zajímá. A pak mám koníčky, při nichž nechci pracovat. Pořád mám text hry ale rozpracovaný v šuplíku a přemýšlím o něm. Jednou její čas přijde. (usmívá se)
Před časem jste se přestěhovala na venkov. Je to pro vás velká změna?
Ano i ne. Ne proto, že jsem po tom vždy toužila a chtěla jsem bydlet napůl v Praze a napůl mimo Prahu, tíhla jsem k tomu odjakživa. Ano proto, že mě nikdy nenapadlo, že budu žít přímo na statku, což je ještě něco jiného než mít baráček mimo Prahu. Přivdala jsem se do velmi pracovité rodiny a někdy jim nestačím. Když se musíte starat o zvířata, v našem případě koně, rytmus vašeho života určují ona. Aby člověk stihl dělat i něco svého, musí vstát brzy ráno, nejprve se postarat o koně, pak má teprve volno. Žít v řádu má ale i své výhody. Dlouhodobě je příjemné, že vám někdo diktuje režim. Ač je to chvilkami nepohodlné, vlastně je pak člověk rád, že stihne víc věcí a má radost, jak byl aktivní.
Měla jste takový vzor v rodině?
Moje babička například bydlela ve třetím patře bez výtahu a do svých osmdesáti let měla psa. Díky tomu, že s ním musela třikrát denně ven, se držela v celkem dobré fyzické kondici. Sama by po těch schodech tolikrát nešla ani náhodou. Vnímám tuhle změnu jako změnu k lepšímu. Jsem tam moc ráda, a i když jim zatím nestačím, učím se a snažím se. Bohužel ne vždy jsem šikovná. Naposledy, když jsem se snažila pomoct a nasázet kolem příjezdové cesty cibulky narcisů, jsem navrtala vodu. Místo radosti z kytiček musel jít tchán opravit trubku… Ale teď už vím, kde je, a příště se jí vyhnu. Mají se mnou trpělivost, je to dobré.
Jak jste ke koním nacházela cestu?
Moje cesta ke koním začala už v dětství. Poprvé mě na ně vzal Václav Vydra. Celé mé dospívání jsem pak letní prázdniny trávila jízdou na koni. Pak přišla konzervatoř, herectví a DAMU, na koně nebyl čas. Vždycky jsem se k nim ale chtěla vrátit. Přišli ke mně přirozeně zpátky s mým manželem. Teď mám dokonce svého koně i manžela a jsem moc šťastná.
Zdroj: časopis TV Mini
