Dokument: Tady Havel, slyšíte mě? (2024) Trochu sošný pokus o portrét

17. 3. 2024

Václav Havel je bezesporu jedinečnou osobností. „Politik, který se nikdy nestal normálním politikem,“ zazní mimo jiné v dokumentu Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? Velmi zajímavé leporelo mnohdy úplně neznámých záběrů z Havlova života má ambici ukázat jej jako člověka, člověka vtipného, přemýšlivého i pochybujícího. Škoda jen, že střih a plot jasně směřuje ke snaze ukázat hrdinu a velikána. A tak bohužel i ve chvílích, kdy je Havel uvolněný a vtipkuje, vypadá trochu jako vlastní pomník.

Můžeme ho mít rádi, obdivovat ho, nebo s ním nesouhlasit. A nejspíše každý z nás najde pár věcí, ve kterých s Václavem Havlem nesouhlasí. Ale jedno je nezpochybnitelné: osobností takového významu a velikosti (i v pohledu ze světa) má Česko(slovensko) jen tolik, co by spočítal na prstech jedné ruky. Při pohledu z venku bychom možná došli k tomu, že jsme žádnou jinou takovou osobnost, která by dosáhla Havlova formátu, nikdy neměli. A dost možná ani mít nebudeme. Zkrátka řečeno, Václav Havel je ikona. To bohužel současně vede k tomu, že pro část veřejnosti je ztělesněním zla, pro druhé se z běžného člověka změnil v jakousi majestátní sochu, obrovský a nepřekonatelný pomník sebe sama.

Mezi ty druhé patří nejspíše i režisér Petr Jančárek. Jeho dokument Tady Havel, slyšíte mě? měl být podle všeho snahou ukázat člověka Václava Havla, nikoli ikonu Václava Havla. Jenže už samotný výběr záběrů, jejich řetězení, a nakonec i gradace působí spíše jako snaha předvést dokonalý idol, idol dokonalý, ohromující a filozofický i v okamžicích, kdy žertuje. Což je trochu škoda, kdyby se aspoň zábleskem objevily také Havlovy slabosti, chyby nebo pochybnosti, mohla být strnulost ta tam a divák si mohl všimnout i doposud neznámých stránek Havlovy osobnosti.

Leporelo, co má spád

První dobrou zprávou pro všechny potenciální diváky, Jančárkův dokument je na hony vzdálen školometsky poučujícímu nudnému produktu české dokumentaristické školy. Jde o jeden z mála českých dokumentů, kde si divák nepřipadne jako na hodině dějepisu. A ještě takové, kde si dává učitel obrovský pozor, aby se žák omylem během výkladu neusmál, takže i vtipné věci zaobalí do takové omáčky, že žáci chtějí spíše plakat. Jančárek se naopak z filmu úplně vytratil, dokument Haló tady Havel, slyšíte mě? postrádá jakýkoli propojující prvek. Nejsou tu sáhodlouhé vysvětlující komentáře čtené, pokud možno co nejnudnějším, hlasem, dokonce ani statické mluvící hlavy trousící fráze, jejichž hlavním úkolem v dokumentu je diváka co nejvíce nudit a podtrhnout tak vysokou uměleckou hodnotu díla.

Vše, co se tady říká, říká Václav Havel nebo lidé z jeho okolí. Ale vždy v běžných životních situací. Není zde totiž nic hraného a kašírovaného. Jančárek totiž jen poskládal za sebe skutečné záběry z různých situací Havlova života. Záběry ze soukromí, někdy ze setkání, která se konala za oponou všudypřítomné pozornosti, která se k Havlovi poutala. „Přijel k nám autor hry, spisovatel Václav Havel… a mimochodem, je tu s námi i Madeleine Albrightová,“ zazní během premiéry Havlovy hry Odcházení v New Yorku. Množství situací, kdy je bývalá ministryně zahraničí USA zmíněná „mimochodem“ jsou opravdu výjimečné. I to ukazuje, jakou byl Havel osobností a jaký byl jeho skutečný význam.

„Nevěděl jsem, jak je exprezidentství náročné,“ říká Havel

Pro Petra Jančárka nejde zdaleka o první dokumentaristické „setkání“ s Václavem Havlem, ani tématem Listopadové revoluce. Jako jeden z jeho spolupracovníků s ním totiž strávil poměrně hodně času. I díky tomu mohou být v dokumentu Tady Havel, slyšíte mě? opravdu unikátní a někdy i velmi intimní záběry, které se nikde jinde neobjevily. Mezi ty nejsilnější patří pravděpodobně okamžiky Havlovy hospitalizace v USA, ale i chvíle, kdy si „na stará kolena“ splnil dávný sen a stal se filmovým režisérem (právě z tohoto období pochází i věta, která dala dokumentu název), a samozřejmě jeho poslední odjezd na Hrádeček.

Hlavní část dokumentu se odehrává až ve chvíli, kdy Havel odešel z funkce prezidenta a mapuje jeho „život potom“. Hned na úvod si exprezident postěžuje, že klid, na který se těšil, se mu nedaří najít a neustále je někde žádán, stále žije vlastně veřejně. Skvělé je, že Jančárek se dokázal opravdu téměř zcela stáhnout do pozadí. Na druhou stranu, jednotlivé historky vlastně nejsou propojeny žádnou dějovou či časovou linkou. Spíše než film je to leporelo záběrů a momentů, nutno ale říci, že záběrů opravdu zajímavých. Snad jen škoda, že snaha ukázat Václava Havla jako zajímavého, ale vlastně příjemně bezprostředního člověka, se trochu tluče s jasně patrným obdivem, který k němu režisér a scenárista v jedné osobě chová. Ale možná se není co divit. A pokud to určitou skupinu lidí popudí a navzteká, my ostatní se na dokument Tady Havel, slyšíte mě? budeme koukat ještě raději.