TALÍŘE PLNÉ TAJEMSTVÍ

Slovo "hippies" vyvolává představu zářivě oděné mládeže, která se bouří proti společnosti a prosazuje mír, volnou lásku a právo měnit své vědomí podle vlastního uvážení. Za módou a módními výstřelky se však skrývá undergroundové hnutí hippies ve Velké Británii, které se zasloužilo o největší rozšíření zájmu a víry ve fortelné jevy v historii. Sociální historici hnutí hippies vždy spojují s východními náboženstvími, jako je buddhismus a hinduismus, které jsou zdrojem inspirace i obrazotvornosti, a zájem hippies o tyto systémy víry je dobře zdokumentován. K zaslepenému západnímu světonázoru šedesátých let však existovala ještě jedna alternativa, která již byla hluboce zakořeněna v britské kulturní psychice a již byla přítomna v životech těch, kteří měli vytvořit hnutí známé jako underground: kultura létajících talířů.

V polovině 60. let se sice o létajících talířích diskutovalo mezi vlivnou skupinou postbeatniků a moderních mystiků, kteří měli tvořit jádro undergroundu, ale rodící se hnutí postrádalo hlas. Bylo zapotřebí vůdčí osobnosti, někoho, kdo by dokázal vdechnout život šumění víry v létající talíře v pozadí a zformulovat ji pro rodící se subkulturu. Tímto hlasem se stal John Michell, jehož vliv na underground a forteanu obecně nelze přeceňovat. Stejně jako mnoho jiných příslušníků jeho generace byl Michell rozčarován poválečnou společností, která si pořizovala nové věci: "Když jsem studoval na Cambridgi, byla celá atmosféra nesmírně racionalistická a materialistická. Všichni věřili tehdejším akademickým ortodoxiím a zdálo se, že není možné je zpochybnit."

UFO poprvé upoutalo Michellovu pozornost v 50. letech, kdy si všiml, že "bylo zcela zřejmé, že lidé mají zážitky, které nebyly v kontextu našeho vzdělávání přípustné. Existoval rozkol mezi pohledem na svět, který nás učili a který jsme bezvýhradně přijímali, a světem skutečných zkušeností." Pro Michella byly létající talíře více než jen "oříškem"; byly jedním z řady jevů, které se začaly vázat k "věci Británie". Tento soubor víry se z velké části týkal legend o králi Artušovi a svatém grálu a byl zaměřen na somersetské město Glastonbury.

Pohled na Glastonbury

Glastonbury je v povědomí veřejnosti pevně zakotveno jako centrum všeho podivného. Od počátku 20. století je tepem alternativní Británie a přichází sem vlna za vlnou osadníků, z nichž každý hledá svůj osobní Svatý grál. Tento vír podivna dobře znal John Michell, který se rozhodl zažít "glastonburský efekt" na vlastní kůži: "Neměli jsme žádný konkrétní důvod, proč jsme tam jeli, ale mělo to něco společného s... podivnými světly na obloze, novou hudbou a naším přesvědčením, že svět se brzy převrátí kolem své osy, takže kacířství se stane ortodoxií a brzy se objeví zcela nový světový řád.

"V té době jsem psal první ze svých publikovaných knih, The Flying Saucer Vision (Vize létajícího talíře). Navazovala na myšlenku, kterou poprvé vyslovil C. G. Jung ve své knize o létajících talířích z roku 1959, že podivná světla a další jevy poválečného období jsou předzvěstí radikální změny v lidském vědomí, která se shoduje s nástupem věku Vodnáře. Tématem mé knihy byla souvislost mezi 'neidentifikovanými létajícími objekty' a starověkými místy, jak je doložena jak ve folklóru, tak v současné zkušenosti." V tomto výroku Michell vystihl zcela nový pohled na létající talíře a jejich význam. Michell byl možná katalyzátorem a kormidelníkem zájmu hippies o létající talíře, ale hnací sílu mu poskytla droga LSD, která se v Londýně objevila v letech 1964-5. LSD, neboli acid, jak se mu říkalo, se rychle ujala kontrakulturní mystická avantgarda a najednou bylo vše nejenom možné, ale i pravděpodobné!
Majitel umělecké galerie a světák undergroundu Barry Miles shrnul účinek drogy na hippies:

"Od poloviny šedesátých let se objevuje něco, co by se dalo nazvat jakýmsi vědomím LSD, které prostupuje celou kontrakulturní část britské společnosti. A máte to v písních Pink Floyd... všechny tyto kapely zahrnují obrazy inspirované LSD, a to samozřejmě nebyly běžné obrazy milostných písní a balení holek, mnohem více to souviselo s jakousi specificky britskou formou psychedelie, která zahrnovala tančící skřítky a létající talíře."

Kombinace nové generace hledačů a silných psychedelických drog oživila Glastonbury jako duchovní centrum. Nyní se do gobelínu víry vedle krále Artuše, pozemského zvěrokruhu a dalších krajinných legend vplétaly také létající talíře. První číslo undergroundového časopisu Albion, který Michell redigoval, poskytuje vizuální vodítka: na obloze nad Glastonbury Tor se objevují draci a UFO, zatímco na zemi pod nimi jsou vidět meče, hadi a geomantické obrazy. Vznikal nový význam létajících talířů a pro underground byla tato směs talířů, posvátných míst a mytologie zatraceně zajímavější než oříšková, sci-fi odvozená vize UFO ortodoxie.

Barry Miles si byl také vědom přitažlivosti Glastonbury pro příslušníky kontrakultury:

"Lidé, které jsme znali, vedli dvojí život, experimentovali s kyselinou, trávili celé večery diskusemi o létajících talířích, ley liniích a dvoře krále Artuše. Jiní lidé trpělivě čekali u Artušovy hory na přistání létajících talířů." A jak se rozkřiklo, že Glastonbury je novou "výkladní skříní" pro pozorování UFO, stále více hippies si z něj dělalo poutní místo. Podle Michella "byla UFO neustále pozorována nad věží svatého Michaela na Glastonbury Tor. Mark Palmer, Maldwyn Thomas a jejich skupina tehdy cestovali s koňmi a povozy na poutě po Anglii. Často tábořili poblíž Tor, a když jsem byl s nimi, pozorovali jsme noční manévry světel na obloze. Jungovo proroctví o vzdušných předzvěstech, po nichž následuje změna vědomí, se zřejmě naplňovalo."

Craig Sams, který založil první makrobiotickou restauraci v Anglii, byl také nadšencem Glastonbury:

"Létající talíř jsem viděl až v říjnu 1967, když jsem jel do Glastonbury. Jednoho dne mi zavolal Mark Palmer, že by bylo dobré tam přijet, že je tam hodně UFO aktivit, že tam táboří John Michell, který právě napsal knihu The Flying Saucer Vision, a Michael Rainey. Takže jsme na poli a najednou se objeví UFO. Nebyli jsme na tripu, přestal jsem brát kyselinu. Byl jsem úplně normální, možná jsem si asi půl hodiny předtím dal šálek čaje... Mark Palmer je viděl - určitě tam byli. Měly klasickou podobu mateřské lodi ve tvaru doutníku. Vyzařovala z nich malá světýlka. Pak v jednu chvíli bylo vidět, jak se k nim blíží další světla, a ta menší světla prostě vystřelila do doutníkovité mateřské lodi, která pak ve velké rychlosti zmizela. Ta další světla byly stíhačky RAF. Bylo zřejmé, že RAF vycvičila nějaké stíhačky."

Bylo by snadné odmítnout fascinaci Undergroundu talíři, kdyby nebylo skutečnosti, že rok 1967 byl ve Velké Británii rokem obrovské "klapky" na pozorování UFO. Nebyla to jen "záležitost hippies" - stávalo se to dokonce i policistům, kteří je celé hodiny pronásledovali ve svých hlídkových vozech. Ministerstvo obrany bylo tak zaplaveno hlášeními o UFO, že radikálně změnilo svou politiku v oblasti UFO a zřídilo tým vyšetřovatelů, kteří měli vyslýchat civilní svědky UFO, což se stalo poprvé. Jak se létající talíře stále více prosazovaly v populární kultuře, začali se o ně zajímat rockoví hudebníci jako o prostředek vyjádření psychedelických zážitků. Hudební promotér Joe Boyd upevnil spojení mezi drogami, hudbou a létajícími talíři, když jeden z prvních hippie klubů na londýnské Tottenham Court Road pojmenoval "UFO". Ačkoli "Unidentified Flying Object" (neidentifikovaný létající objekt) byl pouze jedním z jeho významů, reklamy v International Times zobrazovaly létající talíř vznášející se nad hlavou tančícího hipíka.

Většina hudebních dějin psychedelické éry používá východní vlivy - sitáry a instrumentálky podobné ragům - jako hlavní ukazatel toho, jak "vzdálená" tato hudba byla. Psychedelie však měla ještě jeden aspekt, který byl prosycen talíři a vesmírem. První album Pink Floyd, The Piper at the Gates of Dawn, obsahovalo atmosférický pæan do hlubokého vesmíru "Astronomy Dominé", pravděpodobně první píseň, která použila vesmír jako metaforu pro vnitřní prostor. Na svém druhém albu Pink Floyd dále absorbovali talířovou kulturu a nazvali ho A Saucerful of Secrets (Plný talíř tajemství) a mísili myšlenky UFO a tajemství mysli (možná s přitakáním obzvláště silné dávce LSD zvané "létající talíře"). Obal nenechával fanoušky na pochybách, že se jedná o vesmír - ať už vnitřní, nebo vnější: vířící vesmíry a rotující disky se mísí se znameními zvěrokruhu (podle komiksového setkání Dr. Strange a Živého tribunálu od Marvelu). Klíčová píseň alba, "Set The Controls For The Heart Of The Sun", se stala kulisou pro mnoho psychedelických cest k úsvitu.

Dokonce i Rolling Stones - pravděpodobně nejméně spirituální kapela generace šedesátých let - se zajímali o talíře. John Michell je doprovázel na výpravě za talíři do Stonehenge a zpěvačka Marianne Faithfullová vzpomíná, že rytmický kytarista Stounů Brian Jones se velmi zajímal o Michellovy myšlenky na toto téma:

"Stejně jako mnoho lidí v té době, včetně mě, byl přesvědčen, že existuje mystické spojení mezi druidskými památkami a létajícími talíři. Mimozemšťané měli číst tyto znaky z oken svých vesmírných lodí a chápat poselství. Bylo to místní krédo: Glastonbury, ley linie a inteligentní život ve vesmíru..."

Podobně i Keith Richards ze skupiny Stones byl na talíře více než zvědavý:

"Pár jsem jich viděl, ale nic, čemu by věřilo nějaké ministerstvo," řekl novináři z Melody Makeru. "Věřím, že existují - viděla je spousta lidí. Jsou spojeny se spoustou věcí, například s úsvitem člověka. Nejde jen o to, že by lidé spatřili létající talíř. Nejsem na to odborník. Stále se snažím pochopit, o co jde."

David Bowie po celou svou kariéru koketoval s myšlenkou "mimozemšťana", často se o mimozemšťanech zmiňoval v písních, jako je "Starman", a vytvořil postavu Ziggyho Stardusta. Koncem šedesátých let, než ho proslavil singl Space Oddity, tvrdil, že se úzce podílel na výzkumu létajících talířů. V roce 1975 prozradil časopisu Creem: "Asi před šesti lety jsem pracoval pro dva chlápky, kteří v Anglii vydávali časopis o UFO. A asi rok jsem šestkrát, sedmkrát za noc pozoroval létající talíře, když jsem byl na observatoři. Měli jsme pravidelné plavby, které k nám připlouvaly. Věděli jsme, že přilétá 6.15, a setkávali jsme se s dalšími. A stály asi půl hodiny a pak po ověření toho, co ten den dělaly, vystřelily."

A pak se to stalo. Skutečnost, že "6.15" se nad jižním Londýnem objevovala tak pravidelně, měla Bowiemu napovědět, že by mohlo jít spíše o letadlo než o UFO! Bowieho aktivní zájem o výzkum UFO upadal s tím, jak rostla jeho sláva coby interpreta, ale nemohla mu pomoci ani tato událost, o níž se píše v nedávném vydání časopisu The Word: "Jeden z prvních pokusů o přilákání mimozemšťanů, když žil v Beckenhamu, spočíval v tom, že za soumraku stál na střeše a mířil do nebe věšákem na kabáty. Když se ho kolemjdoucí zeptal: "Chytáte BBC2?", sklesle to vzdal."

Poznámky z metra

Jestliže hudba byla jedním ze způsobů šíření poselství o létajících talířích v undergroundu, pak plakátování bylo další účinnou metodou. Umělci vytvářeli bohaté plakáty i pro ty nejmenší akce, které zahrnovaly dobové mýty, znaky a symboly s vizuálními obrazy hudby a hudebníků. Barry Miles vzpomínal: "V době, kdy jsme se setkávali, jsme plakátovali na plakátech:

"Symbol létajícího talíře na plakátech Michaela Englishe a Nigela Weymoutha a odkazy ve všech písních nebyly použity jen jako grafický symbol nebo vhodný textový prostředek. Lidé skutečně cítili, že létající talíře jsou zkratkou pro širší, hlubší porozumění, asi jakousi postavu boha nebo pocit jakéhosi vnějšího duchovního božstva. Michael Rainey měl jeden obchod s oblečením, který se jmenoval 'Hung On You', a ten velmi věřil v létající talíře a po celém obchodě bylo spousta obrázků létajících talířů."

Jak talíře pronikaly do hippie subkultury, začaly se stále častěji objevovat v undergroundovém tisku. V International Times se objevilo mnoho článků a recenzí knih týkajících se létajících talířů a John Michell byl angažován jako "UFO korespondent". Ve vydání z 16. června 1967 recenzoval Anatomii fenoménu, první knihu o UFO od francouzského vědce a vlivného ufologa Jacquese Valleeho. Recenzent Greg Sams použil dobový argot, aby vyjádřil, o jak významnou knihu se jedná:

"Věříte na létající talíře? Většina lidí s alespoň trochu otevřenou myslí připouští jejich existenci, už jen proto, že je vidělo tolik spolehlivých lidí... Kniha sama o sobě vás nevzruší. Musíte si ji přečíst a zapálit se... Pokud se o létající talíře teprve začínáte zajímat, přečtěte si jeho knihu. Pokud jste již přesvědčeni a chcete krásně řádit s rozumem, čtěte jiné, vzdálenější autory."

Oz se UFO věnoval méně, editor Richard Neville měl větší zájem provokovat establishment zkoumáním radikální politiky nebo sexu než moderními mýty. Když se však Neville při přípravě devátého čísla odvázal a přenechal práci plakátistovi Martinu Sharpovi a designérovi Johnu Goodchildovi, byl výsledkem šokován: "K mým rozpakům bylo věnováno létajícím talířům." Rozzuřeně se zeptal Sharpa:

"Jak se můžeš oddávat svým intergalaktickým bludům, když je Asie krvavá lázeň?"

Sharpova odpověď charakterizovala ducha doby:

"Na nebi a na zemi je mnohem víc věcí, Richarde, než o kterých se ti zdá ve tvé filozofii."

Na obálce Flying Saucer Oz, jak se časopisu začalo říkat, byl velký létající disk převzatý z koláže dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta a na šesti barevných stranách byly různé citáty o fenoménu létajících talířů od "moderních" lidí od Charlese Forta po Micka Jaggera. Vliv Johna Michella na hnutí hippies spolu s jeho erudicí byl takový, že "establishment" nemohl ho prostě ignorovat. Po promítání filmu UFO And The People Who See Them (UFO a lidé, kteří je vidí) na BBC1 9. května 1968 věnoval The Listener většinu čísla toho týdne diskusi o létajících talířích. Michell byl požádán, aby přispěl esejem nazvaným jednoduše "Létající talíře", který jasně vyložil filozofii hippies ve vztahu k leteckým jevům - směs pozorování nevysvětlitelných světel na obloze, útržků folklóru, glastonburských ley a dračích linií a dalších efemér ze snového světa undergroundu.

Redaktor časopisu Listener Karl Miller přispěl kritickým článkem "Sny letních nocí", v němž analyzoval "kult UFO" a Michellovo místo v něm. "Možná není ani tak hipíkem," vyjádřil se Miller, "jako spíše poradcem hipíků, jedním z jejich mladších Merlinů. Uznávaje Michellův vliv, ale kritizuje jeho postoje, Miller napsal, že "Michell se chová jako vizionář, i když se jeho jazyk ne vždy vyhýbá současnému žargonu bloků a barikád. Rád mluví o tom, jak světlo z východu slunce uprostřed léta vystřelilo napříč zemí, putovalo po linii od svatého místa ke svatému místu, zahajovalo úrodu, koupalo slavnosti a jarmarky, které jeho průchod pozdravily.

Řekl bych, že... jeho kniha je poměrně slabá, zabývá se různými záhadami, jako je ta o Marii Celeste, a převádí je na mimozemské důkazy." "Heterosexuální" společnost zaujal hippie pohled na létající talíře, ale tehdy, stejně jako dnes, neviděla žádné skutečné důkazy, které by mohla brát vážně. Stejně jako se heterosexuální společnost distancovala od hippies, drželi si odstup i mainstreamoví nadšenci pro UFO, kteří považovali příchozí za bandu narkomanů s podivnými názory (ironie, že mainstreamová společnost považovala za stejně podivné lidi z řad "magorů a magorů", jim vůbec nedocházela!).

Saucer Camp

Nicméně někteří vlivní lidé z ortodoxie viděli, že hippies jsou přístupní novým myšlenkám, a rtuťovitý aristokrat kultury létajících talířů Desmond Leslie se rozhodl uspořádat pro ně první sraz létajících talířů ve Velké Británii. Konferenci, která se konala v létě 1968 na ostrově Lusty Beg na řece Lower Lough Erne v hrabství Fermanagh v Severním Irsku, uspořádali společně Leslie a Camilla, hraběnka z Erne. Camilla byla bohatá společenská dáma se zájmem o létající talíře, která často navštěvovala okraje podzemí. Akce Lusty Beg byla malá, účast se odhadovala asi na 80 lidí, ale mnozí z účastníků byli vlivní lidé z metra, včetně Nicholase Saunderse, redaktora časopisu Alternative London a zakladatele nákupního komplexu Neal's Yard v Covent Garden. Saunders vzpomínal:

"Byl jsem fascinován tím, co John Michell říkal o UFO, leylines a tak dále, ale cítil jsem se také dost ostražitě. Byl jsem na konferenci o létajících talířích na ostrově uprostřed jezera na severozápadě Irska. Všichni se tam plahočili v dešti a blátě a velmi vážně tam hovořili lidé, kteří buď tvrdili, že je létající talíře navštívily, že sami byli na letu, nebo že je viděli."

Byl tam i další klíčový člen undergroundu Neil Oram. Oram se proměnil z beatnického tuláka v hippie filozofa a později napsal své polofiktivní paměti jako trilogii The Warp. V knize Lemmings On the Edge popisuje scénu, když dorazil k břehům jezera Lough Erne:

"Na břehu nás přivítal Michael Roner, který nás převezl přes rozbouřené jezero v otlučeném veslařském člunu, který byl vybaven hlučným, nepravidelným přívěsným motorem. Kromě velkého bílého domu na trávníku byl zbytek ostrova zarostlý, bez jediné stopy po trvalém obydlí. I když teď byly po zalesněných kopcích, které se docela strmě zvedaly od pláže, rozesety táborové ohně a stany."

Desmond Leslie byl zodpovědný za organizaci konferenčních přednášek, které se konaly každý večer ve velkém stanu. O tom, kdo přesně hovořil, máme dnes jen kusé informace, ale Neil Oram poznamenává, že se jednalo o "poněkud nudné výroky o tom, co čeká lidstvo". Podle Orama "až čtvrtý večer nám bývalý radarový expert australského letectva poskytl nějaké skutečné informace". To na Arama zapůsobilo:

"Vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě, když jsme se dozvěděli, že zachytil neidentifikované plavidlo, jehož průměr se odhadoval na tři sta mil! MILES! A pohybovalo se rychlostí přes sto tisíc mil za hodinu!"

Johan Quanjar, další z účastníků, vzpomínal:

"Na ostrov se sjely desítky lidí, aby se pobavily, poveselily a vyvolaly vyšší energie. Na konci týdne se celá hippie UFO komunita stala domorodou. Vytvořili oddělené kmeny, přičemž někteří s ostatními nemluvili."

Tato událost byla tak blízko, jak se kdy hippies dostali k organizování fascinace subkultury létajícími talíři, ale rychle ztráceli zájem. O jejich pozornost se ucházelo příliš mnoho jiných fantastických možností, a když už jste prozkoumali vnitřní vesmír, mohl vám vesmír připadat pozitivně nudný. V podstatě ti z undergroundu, kteří se o létající talíře horlivě zajímali, tak nečinili z jisté víry, ale z touhy prozkoumat možnosti. Když zkušenost s létajícími talíři nepřinášela ovoce nebo se, jak se hippies přesvědčili na Lustigovém begu, zvrhla v konflikty a hádky, nechtěli to vědět.

Básník a spisovatel Barry Gifford, jehož román Wild at Heart použil David Lynch jako předlohu pro svůj film, pobýval jako hippie v Londýně na konci šedesátých let. V knize The Duke of Earls Court Gifford píše o svém zájmu o UFO a zmiňuje příhodu, kdy jeho přítel jménem Ace pozval na večeři redaktora časopisu Flying Saucer Review. Střet kultur byl nevyhnutelný:

"Už při vstupu bylo zřejmé, že redaktor, obyčejně vypadající plešatý muž středního věku v tmavě šedém třídílném obleku, je viditelně otřesen doupětem podivínů, kterému nevědomky propůjčil svou přítomnost. Neměl ani tušení, řekl a pokusil se o úsměv, že večeře bude takovou událostí. "Co se děje?" Po zodpovězení několika zoufalých otázek o talířích bylo jasné, že redaktor chce být kdekoli jinde než s těmito lidmi. Jídlo bylo makrobiotické, a když se zeptal, co je v jídle, bylo mu řečeno: 'Hnědá rýže, kaša, bulgur, sója, miso. Jídlo lidí. Z toho se člověk zfetuje. Při zmínce o slově "sjetý" redaktor upustil vidličku, zřejmě se obával, že jídlo bylo nějak nadopováno drogami. Brzy poté odešel, odvolávaje se na předchozí závazek."

Prodej talířů na kila

Létající talíře se v doznívajících šedesátých letech nadále staly předmětem zájmu undergroundu, ale v roce 1970 se hnutí hippies začlenilo do širšího spektra mládežnické kultury: nyní jste si mohli koupit kaftany v Marks and Spencers a jako všechna mládežnická hnutí bylo i toto hnutí rozředěno a přebaleno komerčními zájmy; spíše se prodávalo, než vymýšlelo. Ti, kteří se v saucerdomu angažovali, se rychle přesunuli jinam. Pro všechny ostatní se téma UFO stalo jen další módní vírou, do které je třeba "proniknout"; otevřela se stavidla vydavatelství a knihy o pozemských tajemstvích, čarodějnictví, folklóru, astrologii, okultismu a mystice nabízely další způsoby myšlení a bytí.

Nebýt však zájmu hippies o létající talíře, který živil John Michell, je pochybné, že by přetrvávající zájem o tato témata byl součástí naší kulturní krajiny v 21. století. Tento krátký záchvěv drogového bádání zkřížil mnoho fortelných témat, jejichž výsledky vidíme dodnes. Tam, kde se mainstreamová ufologie utápěla ve sporu ano/ne o fyzikální realitu UFO, hippies brali toto téma jen jako jednu z dlouhé řady možná užitečných myšlenek. Tento rozdíl v přístupu k talířům mezi hippies a heterosexuály výstižně shrnuje výměna názorů mezi Barrym Giffordem a jeho přítelem poté, co redaktor FSR utekl z jejich večeře. S odkazem na redaktorův "dusný" postoj Ace Giffordovi podotkl: "Ale to je v pořádku, člověče, to opravdu je; je to oddaný kocour. Chci říct, že nikdy žádný neviděl, ale na ty létající talíře fakt věří." "Ty taky," řekl Gifford. Eso přikývl. "Jasně, chlape, jasně, že věřím. Rozdíl mezi ním a mnou je ten, že já to nemyslím tak zatraceně vážně." ■