Koláž Eva Koťátková
V uplynulých týdnech najížděly do centra různých evropských metropolí traktory zemědělců, vzduchem lítala vajíčka či brambory a šířila se vůně hnoje. Za jiných okolností navzájem si konkurující evropští zemědělci se nyní více či méně koordinovali a hlasitě vyjádřili svůj nesouhlas s podmínkami pro vlastní hospodaření. V různých lokálních variantách se přitom protesty točily kolem nových pravidel evropské zelené dohody, která nařizuje například nechávat deset procent půdy „ladem“ nebo snižovat používání pesticidů. V Česku se k tomu pak přilepuje obligátní žehrání na přebujelou byrokracii a četnost kontrol spojených s nárokem na čerpání evropských dotací.
Zatímco série selských povstání v 17. a 18. století mířila proti tehdejšímu statu quo a povinnosti roboty, dnešní zemědělci bojují za uchování současného stavu oproti redefinici společenské funkce a hodnoty zemědělství obsažené v zelené dohodě. Jestliže doposud bylo zemědělství pojímáno především v jeho produkční funkci jakožto výroba potravin, v kontextu antropocénu a prohlubujícího se klimatického a ekologického rozrušení planety se má posílit jeho reprodukční a regenerační funkce. Zemědělství je pojato jako součást péče o krajinu, venkov a biodiverzitu.
Evropští zemědělci přitom tuší, že současné posuny v paradigmatu jsou pravděpodobně jen ochutnávkou ještě daleko zásadnějších změn, které mohou přijít v relativně blízkém horizontu jejich životů a které souvisejí s výzkumem na poli tzv. alternativních proteinů. Tento výzkum, který se doposud stále ještě odehrává hlavně za zdmi laboratoří, ale za podpory z veřejných rozpočtů i soukromých investorských peněz uhání rychle vpřed, se soustředí na vývoj technologií precizní fermentace, na kultivaci masa (mimo těla zvířat) či na rostlinné potraviny s vysokým podílem bílkovin a senzorickými vlastnostmi podobnými dnešním živočišným produktům.
Zatím jedinou zemí světa, kde je povolen komerční prodej laboratorně kultivovaného masa, je dnes Singapur. Lze ale očekávat, že další státy budou následovat. V Nizozemí byl loni ustaven nový úřad Cellular Agriculture Netherlands (Buněčné zemědělství Nizozemí), který je asociován s tamním Ministerstvem zemědělství, přírody a kvality potravin (sic!). Ten má mimo jiné autorizovat seance ochutnávání kultivovaného masa a podobných potravin, u nichž je v plánu brzké uvedení na trh.
Ochutnávky musíme přitom chápat jako jednu z fází pohybu těchto nových potravin z laboratoře na talíř s naším běžným obědem, protože vytvářejí prostor pro zpětnou vazbu od konzumentů a kalibraci senzorických vlastností produktu i kalibraci konzumentů samých – jejich postupné uvykání na novou generaci stravy. Povolení se v Nizozemí uděluje na deset ochutnávek během jednoho roku, přičemž každé ochutnávky se může účastnit až třicet ochutnávajících a také (potenciální) investoři, regulátoři, tisk a političtí aktéři. Je přitom zajímavé a pro Nizozemí příznačné, že v každé komisi schvalující ochutnávku konkrétního produktu musí zasednout mikrobiolog, toxikolog, lékař a etik. Naproti tomu, také příznačně, Itálie loni produkci a marketing kultivovaného masa zakázala.
Pokud se tyto nové produkty na trhu a našich talířích prosadí, půjde vedle dovozů z Ukrajiny či Jižní Ameriky o další podstatnou konkurenci pro současnou podobu evropského zemědělství. Svým způsobem jde jen o intenzifikaci procesu industrializace zemědělství, která probíhá už nejméně jedno století. Do ní patří všechna umělá krmiva, veterinární léčiva, velkochovy a mechanizace postupů, v jejichž důsledku můžeme drtivou většinu pokrmů, které dnes jíme, jen stěží označit jako „přirozené potraviny“.
Tato industrializace ale stále probíhala do velké míry „venku“, na venkově a více méně v krajině. Nové metody buněčného zemědělství a precizní fermentace krajinu ani venkov nepotřebují. Mohou se dít za městem na brownfieldech, nebo dokonce přímo v metropolích. Některé vize decentralizace pak počítají i s tím, že budete mít (komunitní) bioreaktor ve sklepě vašeho (činžovního) domu, přičemž napájen bude fotovoltaikou na střeše. Taková produkce implikuje dramatickou proměnu současného zemědělství a s ním spojené politické ekonomie.
Netvrdím, že budoucnost zemědělství a potravinářství je nalinkovaná. Vývoj bude jistě narážet na mnohé technologické výzvy i odpor strávníků. Každopádně se budou vytvářet nová, ne zcela předvídatelná spojenectví příznivců a odpůrců, která mohou jít napříč politickým spektrem, ekologickým hnutím a pravděpodobně nakonec i profesní komunitou zemědělců a potravinářů.
Téměř s jistotou lze ovšem očekávat, že pár vajec, rajčat či brambor při tomto přeskupování sil ještě vzduchem v metropolích poletí. A že zavoní i hnůj.
Autorka je socioložka.