Tentokrát se přesouváme do těch nejodlehlejších částí Islandu, kde obří kolona rovná se pět aut. Píše se rok 1980, což vysvětluje, proč má Jón, hlavní hrdina, psa, který se jmenuje Brežněv. A taky má matku, se kterou si hospodaří v domečku, který se tváří býti místem za prostorem a časem. Nejen proto, že se Západní fjordy nacházejí na severozápadě Islandu (jako když se jelo Na sever severozápadní linkou). Nejoblíbenější kratochvílí se pro oba stává pletení. A k tomu poslouchají evidentně „kdovíjakdlouho“ starou kazetu, na které běží i předpověď počasí!?! Ona vysloví přání se podívat k vodopádu Gullfoss. Jenže jí bude muset být splněno až posmrtně, protože jednoho večera to s ní zkrátka sekne.

Tedy, my neuvidíme, co se přesně stalo. Takže na rozdíl od Jackie Boye v autě na cestě k asfaltové jámě v Sin City, když titulní postava v Na cestě s mámou v autě normálně promlouvá s Jónem, máme důvodné podezření se domnívat, že ve skutečnosti není mrtvá, nýbrž že se jedná o jejich prank, kterým chtějí poškádlit všechny, koho potkají. Protože však po celou dobu nelze nevnímat okolní pustou, nehostinnou krajinu, vyvstává nám tady podobná varianta, jako v případě Minuty věčnosti. A sice, že se buď jedná o nějakou alternativní realitu, anebo klidně můžou být mrtví oba nejdůležitější protagonisté. A vlastně i všichni ostatní, se kterými se potkají.

Základní premisa každopádně nese prvky (sub)žánru road movie, tj. postavy razí z bodu A do bodu B a cestou se jim dějí věci C. Čili co se asi tak může stát na Islandu na začátku 80. let 20. století? Může třeba ležet uprostřed cesty velký šutr? Určitě může. Může se stát, že na prašné silničce v úzkém místě natrefíme na dodávku s německými turisty? Taky může. Může se přihodit, že se opakovaně střetneme se skupinou lidí, jací se dají označit za masopustní průvod komediantů, kteří působí, jako by si sem odskočili z filmové verze Kytice? Ano, to se teprve může přihodit! A jenom to podtrhuje dvě věci. Zaprvé: pravděpodobně se veškeré dění doopravdy neodehrává v běžné realitě, ale třeba někde v okolí řeky Styx v podsvětí. Zadruhé: také některé další bizár momenty naznačují, že tenhle počin jest v první řadě pro režiséra Hilmara Oddsona nesmírně osobní. Tudíž ono „odd(s)“ v jeho příjmení vzhledem k anglickému významu vlastně docela sedí.

 










 

A tak můžeme v závěru z Jónovy reakce na něco, co absolutně nemá ničím podložené, tj. jedná se pouze o domněnku, podle všeho tedy mylnou, klidně usuzovat, že o nás jakožto o divácích ví a že před námi hraje pouze divadlo, aby se nám zavděčil, ale ve skutečnosti mu je to všechno jedno. Hlavně, aby se mohl vrátit k pletení, ke kterému přitom ani nebyl naprogramovaný jako John Spartan! Nedá se totiž předpokládat, že by jej takhle vykolejila ona četná pitoreskní, surreálná setkání. Ať už s dámami v bistru, se stopařem (s nímž ani nemluví stejnou řečí) uprostřed ničeho, případně s policajtem, o kterém se nedá tvrdit, že by pomáhal, natož aby chránil. Spíše jej rozmrzelo, jak totálně propásnul příležitost, jelikož stál zády ke kometě, když padala.

Tahle severská podívaná se nepřekvapivě nese v pomalém tempu, které jí ovšem sluší, byť natáhlo stopáž někam, kam to při tom v podstatě minimalistickém provedení může být pro leckteré na hranici snesitelnosti. Díky černobílému provedení se ovšem dá tvrdit, že stále máme, na co se dívat. S tím souvisí fakt, že film je – pro někoho přesto možná paradoxně – nejsilnější, když se vypráví pouze obrazem, tj. nikdo nic neříká a je ticho. Zároveň rozhodně nebylo nutné, aby se příběh rozdělil do šesti kapitol, které nejsou ani přibližně stejně dlouhé. Navíc, nějakým prazvláštním způsobem se stalo, že v některých pasážích můžeme získat dojem, že sledujeme western. To lze ale určitě přičíst ku prospěchu.

Na cestě s mámou se hlásí k subžánru černá komedie, jaká představuje velice těžkou disciplínu, jak dokazuje nejen Bourák. Například to znamená, že bychom se měli smát i v momentech, kde bychom si vlastně neměli být jistí, jestli se vůbec máme smát. Takovouhle nadstavbu tenhle biják nenabízí – i proto, že bychom si klidně vsadili, že režisér sám občas na place spíše tápal, než aby přišel s jasnou vizí, ve které nebude prostor pro pochybnosti. Za daných okolností totiž tento projekt obsahuje momenty, které nabízejí možnosti divácké interpretace, o nichž patrně jejich tvůrce ani neměl tušení. Nicméně to matčino líčení, to je ovšem geniální!

FOTO: Film Europe