IVO FENCL
Literát František Xaver Svoboda (1860-1943) zemřel za války, právě před osmdesáti lety. Byl to neobyčejně pilný autor a nejznámější dnes je jako nejlepší přítel kritika F. X. Šaldy. Nezaměřoval se na psaní ryze hrůzostrašných příběhů, a přece jich znalec žánru Petr Boček odhalil v jeho díle porci. Z devatenácti hororů, anebo takřka hororů, sestavit letos knížku Noční host.
F. X. pocházel z Mníšku. Tam taky zkrachovala (1874) firma jeho tatínka a jedinou, nicméně klíčovou výhodou onoho krachu se stal přesun rodiny do Prahy.
František se věnoval literární tvorbě od mládí a už na první české reálce na Novém městě, kde maturoval roku 1881. Strojní inženýrství nedostudoval, stal se úředníkem Městské spořitelny a ne jistě zprvu, ale časem i tam psával své romány.
Roku 1890 se oženil s Růženou Čápovou (1868-1920), také spisovatelkou, ale neměli děti a Svoboda proto později adoptoval jistou Miladu Lichtágovou (nar. 1912), která se měla stát nejenom schovankou, ale následně i společnicí či ošetřovatelkou.
Od roku 1914 byl Svoboda v České akademii věd a roku 1938 se dokonce stal předsedou Obce československých spisovatelů. Dnes leží Svobodovi na Slavíně, zatímco v Mníšku pod Brdy se dle Xavera jmenuje náměstí. Od roku 1941 (kdy ještě žil) zde má i sochu. Aprávě F. X. Svoboda je, dodejme, třeba i autorem románové předlohy (1917) známého filmu Roztomilý člověk (1941).
Petr Boček dělí jeho „temné“ povídky do několika skupin a jednou jsou příběhy krutého lynčování a týrání, například pytláka, ale i kocoura. Psal taky prózy duchařské. Zvlášť rád líčí bloudění tím nejhlubším lesem – a čtěme povídky Přepadení (1895), Vzpomínka odstrčeného (1886) nebo Jak osud hraje (1898). Sekvenci jeho novely Fáza (1888) Petr Boček nikoli neprávem srovná s Kingovou novelou Tělo. V obou případech vyrazí zvědaví kluci za mrtvolou, i když u Svobody ne za tělem u kolejí, ale oběšencem.
Na hranici reality a nadpřirozena stojí poměrně brutální příběh Strašný dar (1885). V Trestu (1889) ukradne mladík peřinu z úmrtního lože svého vrstevníka a pronásleduje ho démon. Děsivá povídka Sadař Janatka (1917) je pak ukázkou kvalitní literatury, která pouze klade otázky, ale interpretace nechává na nás. Ve studni – u obecního sadu – kdysi naposled vydechl jeden ubohý hoch a je tu verze, podle které občas vylézá nad roubení; jistěže jako přízrak. Taky je možné, že se Janatka zbláznil, a konečně i to, že je sadař chlapcovým vrahem.
Podobně nejednoznačný výklad má příběh Výrař Poupa (1925). Ptáme se: Týral titulní hrdina choť? Jak? Mohl za její smrt a byl vůbec lidská bytost? Možná totiž ne. Dle strašlivé stařeny, která historku vypráví Svobodovi (respektive jeho alter egu), to mohl být přímo nadpřirozený skřet. A ďábel sám.
Jiný motiv – svobody neviditelného – se vynoří v povídce Tajemství o tesaři Zlámalovi. Obcoval Zlámal přímo a nezlámaně s peklem? Byl to pohřešovaný hrabě? Uměl se navíc zneviditelnit? Klad, ale pro jiné zápor textu tkví v tom, že opět neposkytne rozřešení.
Duchařskou povídkou je Spálený dvorec (1907).
Působivé je Vidění (1886). Vykresluje přízrak chrchlajícího starce, který pronásleduje mladého medika, a Boček v doslovu ke knize cituje mnohé další ze Svobodových próz. Ty nejsou přítomny, ale ukázky dokazují, že měl odkud vybírat. Svoboda byl, jak pro někoho překvapivé, i mistr hrůz. Je dokonce srovnatelný s leckterým zahraničním mistrem. Podobně jako v Americe Ambrose Bierce někdy těžil z brutalit války, u nás ovšem ne té Severu s Jihem, ale prusko-rakouské (1866): Šklebící se Napoleon (1908) je příklad. Torzo bez končetin i hlavy je identifikováno jen podle karikatury Napoleonovy tváře, kterou má na břiše. V povídce Každý pátý (1888) zabijí vojáci svého důstojníka a nikdo se k činu nepřizná. Budou zdecimováni? Ale ne! Z jednotky je popraven každý pátý. Sám vypravěč vyvázne úskokem a fakticky tak obětuje druha: otce rodiny.
Obě posledně zmíněné povídky nejsou součástí naší sbírky, ale najdeme v ní příběh O dávno zemřelém bratrovi (1904), kde dva přátelé-vojáci věří, že krákání předvídá tragický osud. Následuje kruté, bizarně groteskní finále. Hrdinovi se zjeví dávno zemřelý bratr, dokonce v mnoha kopiích, a následující smrt nepřichází od nepřítele, ale z vlastních řad.
Až snová je vize Na noční stráži (1885) a opět duchařské jsou dvě povídky Noční návštěva (1909) a Duše bojiště (1908). V první se zjeví vypravěči mrtvý kamarád, ve druhé ožívá i po mnoha letech celé prostranství krvavé bitvy. S detaily. Další bizarní kousek je Zázračný bič (1895): zkazka o vodníkovi, který se nechá formanem dopravit do Prahy, jen aby kohosi utopil. V kašně? Však čtěte! A Černá skála (1891) je další z pohádkových hororů s ďáblem, kde jde o žárlivost a o milostné intriky. Ejhle a vida, kdo by to do F. X. Svobody řekl. On však nebude jediným autorem, jehož povídky ještě čekají na znovuobjevení. Nic to nemění na tom, že zůstane v povědomí především jako Šaldův přítel; anebo spíše zůstanou oba manželé Svobodovi v povědomí co Šaldovi přátelé. A to, že psal horory? Je to fakt, nicméně jeho dílo je tak rozsáhlé a současně i zapadlé v čase, že Petru Bočkovi nelze než vyjádřit obdiv za úspěšné vyhledání a analyzování těchto takřka gotických perel. Svobodovy Spisy, vydávané Vilímkem v letech 1908-1944, mají 99 svazků.
František Xaver Svoboda: Noční host. Sestavil a doslovem opatřil Petr Boček. Jako 6. svazek edice Temnosti řízené Milanem Žáčkem vydalo nakladatelství Carcosa – Tatiana Žáčková. Kroměříž 2023. 288 stran.