Žádný totalitní režim není na věčné časy. Dříve nebo později vždycky padne a s těmi, kteří stáli v jeho čele, by se nemělo jednat v sametových rukavicích. Nacistický i bolševický režim je založený na strachu. V první řadě ovšem na strachu jeho představitelů, mnohdy navíc naprostých zbabělců, kteří se tak strašně bojí, že ztratí svoji moc a že by neměli komu vládnout, že jim nezbývá, než šířit mezi lidmi ještě větší strach, aby tím zakryli svůj vlastní. Každopádně, po zhlédnutí Útěku z utopie si uvědomíme, že se u nás vlastně máme výborně a že fakt není ani trochu dobré se politicky stáčet doleva.

V roce 2008 založili čeští tvůrci filmu Vítejte v KLDR! cestovku, aby mohli vycestovat do nejzbídačenější země na světě. Zatímco demokratické státy se vyvíjejí směrem kupředu, Severní Korea nejenže se za těch patnáct roků neposunula, ale poté, co převzal moc současný prezident (podle jedné uprchlice jediný plnoštíhlý člověk ve státě), ve svém vývoji couvá dozadu. A otázka zní, do kterého století může ve svém zpátečnictví až doputovat. Někteří a některé si budou určité aspekty v tomto filmu zaznamenané pamatovat i z naší zeměpisné šířky před rokem 1989. Tvůrci v čele s režisérkou Madeleine Gavin nic opětovně neinscenovali, tj. vše by mělo být autentické.

Utéct z přísně střeženého vězení se nedá jen tak. Zároveň to však není nereálné. Dokázal to Frank Morris, dokázal to Andy Dufresne, dokázal to Forest Tucker. Jenže, ze Severní Koreji přes řeku Jalu a plot s ostnatým drátem fakticky není snadné zmizet. Musí se do Číny, kde když vás chytí, deportují vás zpátky. Pravděpodobně budete podrobeni krutému mučení sadistických dozorců, načež vás zřejmě pošlou do nějakého pracovního tábora v horách, ze kterého se taky dá najít cestička ven, nicméně zpravidla se z něj už neodchází po svých. Syna ženy jménem Hyeonseo Lee takový osud asi potkal, zatímco jí se výprava za svobodou povedla, a tak o tom všem může vyprávět.

 










 

Kdo zvládne přechod přes Čínu, toho čekají nevyzpytatelný Myanmar a Laos. Teprve za řekou Mekong nachází se Thajské království, kde tudíž nevládne bolševická chátra a kde je naopak záhodno se autoritám okamžitě ohlásit s tím, že utíkáme ze Severní Koreji, načež budeme po ověření totožnosti pravděpodobně přesunuti do té Jižní, kde dostaneme briefing ohledně toho, jak se chovat v demokratické společnosti. A také se dozvíme, co je to mobilní telefon, rychlovarná konvice, čerstvý pomeranč, čerstvá paprika, čerstvé mango, internet, kreditní karta, lední hokej, tortilla, pizza, pásová bruska, hollywoodský biják, nezávislý film, slevový kupon u McDonalda, běžecké boty, terénní automobil, akcie, Ježíš Kristus, rockový koncert nebo čokoláda bez plísně. A také zjistíme, že existuje i jiná než šedá barva.

Není divu, že po únikové cestě, která je shodou okolností z části totožná s tou, jakou používají pašeráci drog, babička z jedné uprchlické rodiny pod vlivem celoživotní propagandy stále věří, že v Kimovic famílii jsou výhradně hodní a dobří lidé, kteří chtějí pro všechny ostatní hodné a dobré lidi jenom to nejlepší. V Thajsku ověřují zemi narození uprchlíků, ale neřeší mezi nimi potenciální agenty, kteří můžou mít po přesazení do demokracie lecjaké úkoly, jako třeba vypátrat a zlikvidovat krajany a krajanky, kterým se podařilo utéct. Vlastně úplně pravý opak Špiona, který se vydal na sever. Víckrát uslyšíme hlas brokera (zprostředkovatele) pana Hwanga, který se vyzná a který pomáhá, zrovna jako jistý jihokorejský pastor, jehož zásluhy jsou také veliké.

Útěk z utopie je film, u kterého zaráží, že ten útěk by s největší pravděpodobností byl o poznání pozoruhodnější a působivější, kdybychom ho sledovali v rámci hraného filmu. Poutavější jsou totiž pasáže, ve kterých se například ve stručnosti rekapituluje historie Korejského poloostrova, případně poodkrývá opona s informacemi, nad kterými zůstává divákům a divačkám ze střední Evropy, resp. odkudkoli rozum stát. Třeba ona absurdní, ubožácky-propagandistická nenávist vůči USA nebo ta, že vládní přisluhovači bez ohlášení vpadnou do bytu v bílých rukavicích, aby zkontrolovali, jestli jsou povinně vyvěšené portréty Kimů na zdi řádně odprašovány. Jestli ne, může to obyvatele bytu v podstatě stát život. Útěk z utopie tedy stojí za zhlédnutí, ovšem jeho skutečné kvality asi doopravdy nejsou až takové, aby to na Oscarech dotáhnul ze shortlistu do finální pětice a aby naplno zdůraznil svou naléhavost.


INFORMACE O TOM, KDY A KDE BUDE FILM NA FESTIVALU JEDEN SVĚT KE ZHLÉDNUTÍ, JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: Artcam