Jan Nepomucký, Johánek z Pomuku a svatý na mostě

Devatenáctého března roku 1729 byl, ať chceme nebo nechceme, zásluhou jezuitů prohlášen za svatého vikář arcibiskupa Jana z Jenštejna jménem Jan. To je beze sporu pravda. Mnohá další data a životopisné skutečnosti mají hodně daleko od pravdy. Leccos nám osvětluje historik profesor Pekař, jehož nelze vinit z toho, že by chtěl katolické církvi ublížit. Byl však velmi zkušeným vědcem a navíc se nesnížil k úpravě historických faktů, jak se to děje dnes. Měli bychom mu tudíž věřit…

Kdo vlastně byl ten vikář Jan? Co všechno bylo pravda na zdůvodnění pro svatořečení a co vlastně byl výmysl, tedy v církevním jazyce legenda? Co vše bylo nutné, aby se socha vikáře Jana mohla postavit skoro na každý český most?

Takže od počátku: Byl vikář Jan nebo nebyl? Byl. Generálním vikářem se stal v září roku 1389 po Kuneši z Třebovle. To je pravda.

Dvacátého března 1393 po vzrušené schůzce arcibiskupa s králem Václavem IV., kdy šlo o jmenování opata v Kladrubech, na něž si osobovali právo jak král, tak arcibiskup, ale Jan z Jenštejna byl rychlejší, nechal král čtyři Jenštejnovy průvodce zatknout. Vikář Jan byl mezi nimi. To je také pravda.

Všechno pak skončilo vltavskou vodou a vylovením Janova těla. To bylo 17. dubna. Rybáři ho následně předali Křížovníkům s červeným srdcem – cyriakům. Ti ho pohřbili ve svém kostele sv. Kříže většího. To je také pravda.

A dál? Začněme zmatky. Podle Václava Hájka, katolického historiografa, byli Janové shozeni z mostu dva. Jan Nepomucký a Jan z Pomuku. První v roce 1383, druhý, Johánek z Nepomuku, o deset let později. Této varianty se později dlouho drželi jezuité, teprve Bohuslav Balbín nám zanechal Janův velmi upravený, ale přece jen pravdě se blížící životopis. Nejen on pochopil, že oba Jany je nutné sjednotit a zvýraznit jeho (jejich) mučednictví tím, že se ještě více rozvedl důvod jeho (jejich) zavraždění. Mělo jím být odmítnutí vyzradit zpovědní tajemství královny Žofie, jak údajně požadoval král, a šlo tedy o boj za »právo a pravdu« (»Pravdu a lásku« – vzpomínáte?).

Skutečná pravda však byla jiná. Vikář Jan nebyl královniných zpovědníkem, nebylo to ani možné, patřil totiž do protikrálovského tábora. Nemohl tudíž nic, co by se týkalo královnina tajemství, vyzradit. Uvést správný důvod, že jakožto věrný úředník v té době bigotního arcibiskupa plnil jen jeho příkazy a vlastně se tak postavil králově moci (a tedy i jeho hněvu), by spíše sloužilo jako argument proti němu samému. Byla doba, kdy podřízenost králi (císaři) byla prvořadá a odklon se trestal. Že šlo o to, kdo bude mít víc moci v království, zda Václav či Jan z Jenštejna, o to, že kardinálem potvrzené jmenování mnicha Olena opatem v kladrubském klášteře zmařilo snahu krále vytvořit další biskupství v zemi, jež by bylo osazeno jeho příznivci, a mučidla, že byla odpovědí v té chvíli rozzuřeného krále, by nestačila »na nanebevzetí«. Naopak. Vikář Jan se ocitl v soukolí mocných a byl po ruce. Jan z Jenštejna včas uprchl do arcibiskupského paláce a pak dál na svůj hrad v Roudnici n. L., aniž by se pokusil jednat. V rukou krále zůstal vikář, jenž ostatně stejně stylizoval dokumenty. Proto také on společně s dalšími Jenštejnovými věrnými skončil na mučidlech.

Byl tu ovšem i další důvod. Jenštejnem církevně pronásledovaní královští úředníci (viz Jiří Spěváček: Václav IV.). Snad navíc mohlo jít o hrozbu pro ambiciózního arcibiskupa, jenž se ze zhýralého preláta, zřejmě pod vlivem nemoci, náhle změnil na asketu a soustředil se na mocenské boje, že také jeho může skřipec čekat. Nezapomeňme, že byla doba papežského dvouvládí a král držel palce jinému papeži, než Jan z Jenštejna.

Jenže v 16. století (1517) přišel Luther se svými devadesáti pěti body přibitými na dveře katedrály ve Wittenbergu, jež daly základ protestantismu. Církev se štěpila. Také našich zemí se to týkalo. Žili tu postupně nejen evangelíci, starokatolíci, ale i Čeští bratři, jejichž národní myšlení nebylo možné popřít a ani jejich vysokou kulturní úroveň šířenou mezi poddanými, a pochopitelně i ambiciózní katolíci. Boj o ideje proto postupně nabyl na ostrosti, zvláště když katolická církev začala prohrávat.

Václav Hájek, původně utrakvista, v té době katolické církvi vyšel vstříc. Kaplan ve Zlonicích, děkan na Karlštejně, farář v Tetíně, atd., vytvořil »dějiny« – Kroniku – jakou si katolická církev představovala a jež měla být protiváhou pohusitskému myšlení. On to byl, kdo na scénu opět přivedl vikáře Jana. Zatím jen na scénu. Najednou jsme tu měli muže, který »šel pro pravdu na smrt«. Byla to jakási konfrontace s Husem. Vikář Jan zemřel o třicet let dříve a to kvůli »bezbožné vládě«. Jan Hus proto, že se protivil stávajícímu řádu, v jehož čele stála církev. Tak to dodnes klerus vykládá.

Počátkem 16. století začala ovšem doba protireformace. Doba, která zrodila jezuitský řád, jehož ústředním heslem se stalo Účel světí prostředky. Přišel čas i »na vikáře Jana«. Jeho postavy, zřejmě pod vlivem Hájka, se koncem 16. století chytil Jiří z Breitenberka a definitivně vytvořil mýtus o »Janu Zpovědníkovi«. Protiváha Janu Husovi tak byla definitivně vytvořena. Jen to, že vlastně stále ještě byli dva mučedníci Janové, poněkud komplikovalo situaci.

Zpracování životopisu se tedy chopil Bohuslav Balbín. To bylo ovšem až po Třicetileté válce a vítězství, alespoň v českém království, katolicismu. Vzdělávání měli v rukou jezuité. Ti potřebovali, bez ohledu na to, komu jmenovitě je nápad přisuzován, vytvořit protiváhu husitství a najít někoho, kdo »za právo (pravdu)« zemřel. K ruce měli Jana Nepomuckého a Johánka z Pomuku. Nyní již sjednoceného. Další etapou bylo svatořečení. Nový patron země české se měl poté připojit k sv. Vítovi, sv. Václavovi a sv. Ludmile.

Balbín do životopisu vnesl ovšem přece jen kousek pravdy. Tedy, pokud jde o curriculum vitae vikáře Jana. Od střetu Václava s arcibiskupem je však zcela na straně jezuitského pojetí Nepomuka. Dnes víme, že zvláště ošidné to bylo s pravdivostí legendy o zpovědním tajemství a o hrdinské smrti za pravdu. Co vikář Jan či Johánek prozradil biřicům, totiž nevíme. Asi všechno, co král potřeboval, jinak by další zadržení a vyšetřovaní na mučidlech nebyli propuštěni. Jisté je, že zvolené metody nebyly právě jemné. Vikář Jan, zřejmě nejslabší z Jenštejnových věrných, mučení podlehl. Do vltavských vod byl totiž vhozen už mrtvý. Neutopil se tedy. Přesto později ovládl naše mosty. To místo, kde se to stalo, označili jezuité. Je ovšem možné, že to bylo jinde, ale co na tom záleží? Účel by splnila jakákoli část Karlova mostu.

Pro naplnění podmínek kanonizace bylo ovšem třeba uvést alespoň tři zázraky nebo podobná zdůvodnění. Jedno další, »nejprůkaznější«, tedy kromě onoho zpovědního tajemství, trvání »na obraně práva a pravdy« či zázračného vylovení těla po třech týdnech z Vltavy v blízkosti kláštera křížovníků, tu bylo. Šlo o údajně zachovalý jazyk, nebo alespoň jeho část. Nález měl opět sloužit jako podpora zachování mlčenlivosti, pravdy a ochrany zpovědního tajemství. Šlo přece o znamení Boží! Pro tehdejší církev, zvláště pak pro věřící, to byl velmi pádný argument. Dokonce platil i v devadesátých letech minulého století, jinak by přece málo věřící premiér Klaus v roce 1993 nenavštívil v Nepomuku slavnosti na Janovu počest a neměl by tu projev plný vyzvedávání světce.

Jenže ani s tím jazykem to nebylo tak, jak nám bylo do té doby líčeno katolickou církví. Nešlo o jazyk, ale o část jeho mozkové tkáně, jak dokázal v roce 1973 profesor Emanuel Vlček. Mýlil se tedy i Karel Havlíček ve svém aforismu, který ovšem měl ve své době jiný význam, než vyzvedávat Nepomuckého:

Svatý Jene z Nepomuku!
drž nad námi svoji ruku,
ať nám Bůh dá, co dal Tobě:
by náš jazyk neshnil v hrobě.

Profesor Vlček nám po ohledání kostí ze svatovítského chrámu, kam ostatky vikáře Jana byly později převezeny, jak jsem již napsal, potvrdil, že s jeho utonutím to tedy bylo jinak. Neutopil se, ale do Vltavy byl shozen již mrtvý a to proto, že nevydržel mučení a na jednom místě mu při tom byla dokonce poškozena lebka. Proč nebyl jednoduše zahrabán do země, nevíme. Možná proto, že byla noc. Kati se mohli zaleknout a zbavili se těla tím nejjednodušším způsobem (brány byly zavřeny a otevřít je znamenalo na sebe upozornit). Voda pak měla tělo odnést daleko od Prahy, což se na neštěstí pro věznitele nestalo. Podle dr. Spěváčka však shození těla do Vltavy měl nařídit sám král.

Legenda v 18. století dostala silnou podporu. Bylo to v době všemocné vlády církve. Jirásek ji nazval Temnem a měl pro to důvody. V narativu vytvořeném jezuity nebylo možné něco vyvracet. Zdůvodnění hlásané později profesorem Pekařem, že vše se dělo v dobré víře, že Balbín Jana okrášlil, protože byl Čech a chtěl mít dalšího českého světce, je těžké uvěřit. »Dobrá víra« může časem jen zpochybnit skutečnost a to i kdyby důvod byl sebepozitivnější. Například Rukopisy. Ty také měly sloužit dobrému záměru. Byly však brzy oprávněně jako pravé odmítnuty a později se vědeckými metodami dokonce dokázalo, že šlo o podvrh, i když stále tápeme, pokud jde o jména podvržitelů. U Jana z Nepomuku je tomu jinak. Katolická církev je neomylná. Prostě doktrína se nesmí měnit, a proto nebyla změněna dodnes. Ostatně ani Jan Hus nebyl církví rehabilitován, natož svatořečen, zatímco »Janové na mostě« nám stále hlásají svou neměnnou »pravdu«.

Jaroslav Kojzar