Byl vydán Nextcloud Hub 8. Představení novinek tohoto open source cloudového řešení také na YouTube. Vypíchnout lze Nextcloud AI Assistant 2.0.
Vyšlo Pharo 12.0, programovací jazyk a vývojové prostředí s řadou pokročilých vlastností. Krom tradiční nadílky oprav přináší nový systém správy ladících bodů, nový způsob definice tříd, prostor pro objekty, které nemusí procházet GC a mnoho dalšího.
Microsoft zveřejnil na GitHubu zdrojové kódy MS-DOSu 4.0 pod licencí MIT. Ve stejném repozitáři se nacházejí i před lety zveřejněné zdrojové k kódy MS-DOSu 1.25 a 2.0.
Canonical vydal (email, blog, YouTube) Ubuntu 24.04 LTS Noble Numbat. Přehled novinek v poznámkách k vydání a také příspěvcích na blogu: novinky v desktopu a novinky v bezpečnosti. Vydány byly také oficiální deriváty Edubuntu, Kubuntu, Lubuntu, Ubuntu Budgie, Ubuntu Cinnamon, Ubuntu Kylin, Ubuntu MATE, Ubuntu Studio, Ubuntu Unity a Xubuntu. Jedná se o 10. LTS verzi.
Na YouTube je k dispozici videozáznam z včerejšího Czech Open Source Policy Forum 2024.
Fossil (Wikipedie) byl vydán ve verzi 2.24. Jedná se o distribuovaný systém správy verzí propojený se správou chyb, wiki stránek a blogů s integrovaným webovým rozhraním. Vše běží z jednoho jediného spustitelného souboru a uloženo je v SQLite databázi.
Byla vydána nová stabilní verze 6.7 webového prohlížeče Vivaldi (Wikipedie). Postavena je na Chromiu 124. Přehled novinek i s náhledy v příspěvku na blogu. Vypíchnout lze Spořič paměti (Memory Saver) automaticky hibernující karty, které nebyly nějakou dobu používány nebo vylepšené Odběry (Feed Reader).
OpenJS Foundation, oficiální projekt konsorcia Linux Foundation, oznámila vydání verze 22 otevřeného multiplatformního prostředí pro vývoj a běh síťových aplikací napsaných v JavaScriptu Node.js (Wikipedie). V říjnu se verze 22 stane novou aktivní LTS verzí. Podpora je plánována do dubna 2027.
Byla vydána verze 8.2 open source virtualizační platformy Proxmox VE (Proxmox Virtual Environment, Wikipedie) založené na Debianu. Přehled novinek v poznámkách k vydání a v informačním videu. Zdůrazněn je průvodce migrací hostů z VMware ESXi do Proxmoxu.
R (Wikipedie), programovací jazyk a prostředí určené pro statistickou analýzu dat a jejich grafické zobrazení, bylo vydáno ve verzi 4.4.0. Její kódové jméno je Puppy Cup.
Už během magisterského studia se občas objevila nějaká možnost přivýdělku na počítači, většinou se jednalo o něco ve spojitosti s databázemi. V té době byly u nás pro práci s databázemi na PC populární programy řady dBase nebo FoxPro, některé podniky je začaly používat k evidenci výrobků, zákazníků apod., ale nabídky na práci na něčem takovém, které se ke mně přes různé známé dostaly, jsem musel odmítat, protože jsem neměl, kde bych na tom pracoval. PP06 byl nepoužitelný, jelikož databázové programy byly náročné na paměť i místo na disku, nemluvě o rychlosti. A ani času jsem při práci na diplomce a dalších činnostech v posledním magisterského studia roce neměl příliš nazbyt.
Když jsem byl přijat na doktorské studium, začal jsem vážně uvažovat o koupi nového počítače. Moje potřeby na živobytí nebyly nijak velké, měl jsem začít dostávat celkem slušné stipendium, takže otázka nového PC se pomalu začala dostávat ze stádia snů do stádia reálných plánů. Ale bylo jasné, že našetřit si na PC by trvalo dlouho, takže pokud budu chtít počítač dřív, budu si muset na něj půjčit a ze stipendia půjčku splácet. Jenže po návštěvě bankovní pobočky někdy koncem jara jsem rychle vystřízlivěl – jako studentovi mi peníze nikdo nepůjčí, protože jsem neměl čím ručit. Musel bych to zařídit přes rodiče, ale do toho jsem je nechtěl zatahovat, snažil jsem se být přece jen co nejvíc samostatný.
Pak mě ale napadlo jiné řešení: některé firmy nabízely prodej počítačů na leasing. Bylo to sice o něco dražší, než jednorázová koupě, ale to by bylo při půjčce s úroky taky. Výhodou bylo, že nebylo potřeba ničím ručit, při nesplácení by si firma počítač zabavila.
Zjišťoval jsem svoje finanční možnosti, ceny počítačů a jejich vybavení, monitorů, operačního systému a tak podobně. Během léta jsem si něco vydělal na brigádách, protože určitou část bylo potřeba zaplatit předem. A pak jsem navštívil jednu firmu v Uherském Hradišti, která počítače prodávala, a domluvil s nimi leasing. Odhaduji, že to bylo začátkem podzimu ještě před začátkem školního roku, ale v tomto bodě mě paměť nechává na holičkách, klidně to mohlo být už koncem léta, ale i koncem podzimu. V každém případě ale mám koupi nového počítače spojenou se začátkem doktorského studia.
Nakonec jsem zvolil následující konfiguraci: procesor 386SX, což byla levnější varianta procesoru Intel386, která používala šestnáctibitovou sběrnici, běžel na frekvenci 25 MHz. K tomu paměť 2 MB, což v porovnání s tím, jakou paměť mívají počítače v dnešní době, vypadá téměř komicky, jenže 1 MB paměti tehdy stál asi 1 000 korun a o moc víc paměti se stejně nedalo moc smysluplně využít. Proceso 386 sice uměl adresovat 4GB paměti, ale neuměl to operační systém MS–DOS, který zvládal maximálně 640 kB. Už tehdy existovaly programy, které mohly mít problém se spuštěním, jelikož byly náročnější na paměť, zejména třeba když uživatel potřeboval více ovladačů na podporu připojených zařízení. Proto se začaly objevovat různé nástroje na umístění ovladačů a i části operačního systému do části paměti nad 640 kB, aby zůstalo víc pro aplikace. Celkem jsem počítal s tím, že 1 MB bude pro potřeby operačního systému a 1 MB využiji na RAMDisk pro zrychlení práce se soubory. Nakonec jsem taky část paměti využíval jako cache, což zrychlilo spouštění programů, hlavně když jsem je pouštěl několikrát za sebou, třeba při práci s TeXem.
Disk jsem si vybral s kapacitou 80MB, což na tu dobu bylo celkem slušné. Grafickou kartu jsem zvolil nejlevnější SVGA od firmy Trident a čtrnáctipalcový CRT monitor, což byl tehdy standard. Teoreticky zvládala karta (samozřejmě i monitor) v grafickém režimu rozlišení 1024x768 pixelů, ale v tomto rozlišení byl obraz trochu neostrý, takže jsem využíval maximálně 800x600 pixelů. Samozřejmě jsem koupil i klávesnici a myš, zvukovou kartu jsem z finančních důvodů oželel.
Co se týče operačního systému, v prodeji tehdy byl kromě MS–DOSu verze 5.0 také DR–DOS veze 6.0 od firmy Digital Research. Cenově vycházely oba systémy zhruba stejně (kolem 2 000 korun), ale po recenzi, která se krátce předtím objevila v Bajtu, jsem měl naprosto jasno. DR-DOS měl o hodně lepší správu paměti, takže dokázal uvolnit více paměti pro aplikace, součástí systému byla možnost komprimace disku, což sice už předtím nabízely různé programy, ale poprvé to bylo začleněno do operačního systému. Dále systém nabízel možnost ochrany souborů před nechtěným smazáním a naprostou novinkou byl přepínač tasků, který umožňoval přerušit právě běžící program, spustit si jiný a pak se k přerušenému programu vrátit a pokračovat v něm. Z dnešního pohledu, kdy je normální multitasking, tedy že programy běží současně, je až nepochopitelné, jak převratná novinka to na poli operačních systémů rodiny DOS byla. Normální bylo, že člověk pracuje s jedním programem a pokud potřebuje nějaký jiný, musí ten první skončit.
Z UNIXu jsem už byl zvyklý, že můžu pustit program na pozadí a dělat mezitím něco jiného, a konečně se v DOSu objevilo něco, co se tomu alespoň vzdáleně podobalo. Stejnou „vymoženost“ začal posléze nabízet i Microsoft v MS–DOSu ve verzi 6.0, ale přepínání programů bylo možné jen v rámci systémového správce souborů DOS Shell. Nechápal jsem, jak někdo mohl takovou blbost vymyslet. Dokonce jsem někde slyšel názor, že podobné věci dělají u Microsoftu schválně, aby nutili zákazníky kupovat si opravené verze softwaru.
Je pravdou, že v té době už se začal poměrně hodně šířit další produkt od Microsoftu, který vydláždil cestu této firmy k dominanci v oblasti operačních systémů. Byly to Windows 3.0, o nichž se v Bajtu vyjádřili zhruba ve smyslu „je naprosto nepochopitelné, jak mohl software, ve kterém je takové množství chyb, být tak úspěšný“. Microsoft poměrně brzo vydal novou verzi, která kromě různých oprav a vylepšení už nabízela i podporu východoevropských jazyků, tedy i češtiny. Windows taky umožňovaly multitasking, ale většina programů pro PC v té době byla vytvářena pro DOS, takže jsem si Windows nekoupil, připadalo mi to jako zbytečné výdaje.
Existovaly i další systémy umožňující pouštění jednotlivých aplikací v oknech spolu s výhodami, které to nabízelo, např. snadné přenášení dat mezi nimi. Mezi nejznámější patřil asi OS/2 od IBM. Myslím, že to byl skutečně samostatný operační systém, nikoliv jen nadstavba DOSu, jako byly Windows ještě ve verzi 95. Kromě toho, že že OS/2 nabízel kompatibilitu s Windows 3.1, byl lepší v mnoha směrech – podpora aplikací, správa paměti apod. Znal jsem pár lidí, kteří si ho pořídili a velmi si ho pochvalovali. OS/2 používal i již zmíněný programátor Eberhard Mattes, který se zasloužil o použitelnost TeXu v DOSu. Díky němu existovalo v OS/2 skvělé prostředí pro práci s TeXem, například stačilo kliknutí ve výsledku na nějaké místo a editor se zdrojákem vám ono místo zobrazil. Tohle prostředí jsem bohužel znal jen z článků a z obrázků, protože Windows kompatibilní s OS/2 nebyly.
Součástí DR-DOSu byl i dvoupanelový správce souborů, tudíž jsem mohl přestat používat Norton Commander a mít tak trochu lepší pocit, že nepoužívám program, který jsem si nekoupil. Postupně jsem se snažil legalizovat i další software, místo editoru T602 jsem si pořídil editor MAT, už nevím kterou verzi. Zakoupil jsem ho na veletrhu Invex, kde ho brněnská firma Cybex nabízela s příjemnou slevou. Dokonce jsem v nějakém antikvariátu narazil na starší verzi Turbo C za pár stovek.
Když už jsem se zmínil o Invexu, udělám menší odbočku. Tento veletrh se vydělil z velmi známého strojírenského veletrhu, který se konával každým rokem v září. Invex probíhal taky na podzim a v devadesátých letech to byl druhý největší veletrh výpočetní techniky ve střední Evropě. Vstupné pro studenty nebylo moc velké, takže jsme tam chodívali a okukovali nejnovější počítače i software, někdy bylo možné nakopírovat si nějaké volně šiřitelné programy. S Invexem mám spojenu historku, kdy jsem na výstaviště nešel od tramvajové zastávky k hlavní bráně, ale z nějakého důvodu jsem šel z druhé strany. Měla tam být zadní brána, tak jsem doufal, že tam bude možné taky zaplatit vstupné a nebudu muset celý areál obcházet. Proplétal jsem se mezi nějakými budovami a bránu hledal, ale najednou jsem zjistil, že jsem v areálu, aniž po mně kdokoliv chtěl vstupenku. Jakožto student, který šetří každou korunu, jsem se neprojevil jako poctivec a vstupenku už nesháněl. Myslím, že kvůli mně Invex nezkrachoval.
Celkem stál počítač něco kolem čtyřicet čtyř tisíc. Z dnešního pohledu byla tehdejší koupě počítače za více než patnáctinásobek platu hodně velké bláznovství. Navíc i velkou část ušetřených peněz jsem do něj postupně vrážel – časem přibyly 2 MB paměti, matematický koprocesor, který v této verzi procesoru ještě nebyl jeho součástí, posléze jsem si pořídil i tiskárnu. Jednalo se o jehličkovou Epson LQ-100, zdá se, že se ještě pořád hojně používá, jelikož jsou stále v prodeji pásky do tiskárny. Dá se najít i video, která dává představu o práci této tiskárny.
Její hlavní výhodou byl laciný tisk při přijatelné kvalitě výsledku. Rychlost tisku grafiky (například výstupy z TeXu), vyžadovala značnou dávku trpělivosti, ale jednoduché texty v ASCII se tiskly poměrně rychle. Nebyl problém ani s češtinou, neboť tiskárna podporovala kódování CP852. Navíc bylo i v ASCII možné nastavit tučné či skloněné písmo pomocí řídících příkazů (tzv. escape sekvencí, protože začínaly znakem číslo 27).
Tisknout bylo možné několikerým způsobem. Textové editory samozřejmě měly tisk někde v programové nabídce, ale hlavně u grafického tisku bylo běžné vytvořit výstupní soubor a ten pak zkopírovat na tiskárnu s parametrem /b pro odlišení binárních souboru od běžných textových. Základní nevýhodou všech těchto postupů v DOSu bylo to, že se muselo čekat až tisk doběhne. V textovém editoru patrně bylo možné pokračovat v úpravách textu, ale nebylo možné program ukončit, to by se tisk přerušil. Existoval i systémový příkaz print, který tiskl na pozadí, přičemž práci počítače trochu zpomalil, ale ne výrazně. Problém byl v tom, že tento program neuměl tisknout binární soubory, přesněji řečeno, tisk se spustil a probíhal normálně, ale pokud v datech pro tisk byl nějaký speciální znak, který se používá v textu pro nastavení vzhledu, například horizontální nebo vertikální tabelátor (znaky s čísly 9 a 11), provedla se příslušná akce i pro binární data. No a pokud byl součástí dat znak s číslem 26, který se v textových souborech používal pro označení konce souboru, tak se tisk zastavil.
Zjišťoval jsem, jestli by nešlo tiskový program nějak upravit. Ten, který byl součástí DR-DOSu, byl ale kvůli šetření místa zkomprimovaný. Při spuštění se nejdříve rozbalil do paměti a pak se mu předalo řízení. Sehnal jsem si tedy program print z MS–DOSu a jal se ho zkoumat. Použil jsem k tomu program hiew (zkratka od Hacker’s view), tehdy samozřejmě nějakou DOSovou verzi. Pokoušel jsem se najít v programu kódy uvedených řídících znaků, pak v disassembler modu zjistit, jaké příkazy se s nimi provádějí, a následně je nahradit příkazy, které neprovádějí nic, jelikož jsem doufal, že pokud s těmito znaky neprovedu žádnou jinou akci, pošlou se na tiskárnu. A světe div se, úprava se podařila, takže jsem mohl tisknout všechny soubory a při tom pracovat na něčem jiném.
S počítačem jsem si občas něco přivydělal, ale nebylo to zdaleka tolik, jak jsem si původně myslel. Jeden program, na kterém jsem spolupracoval, byla nějaká evidence pro brněnský magistrát. Bylo to v rámci databázového evidenčního systému a měl jsem na starosti tisk složenek. Tisklo se na speciální perforovaný papír, kde už byly složenky předtištěny. Mým úkolem bylo vytáhnout z databáze potřebné údaje (jméno, adresa, částka atd.) a nasázet je přesně do kolonek na složence. Nejzajímavější bylo převedení částky na slovní vyjádření (bez mezer), které se na složenkách uvádí, tedy například z 1234 udělat jedentisícdvěstětřicetčtyři. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem na převod napsal externí program v C, který se z databázového programu spustil a výsledek se pak přenesl zpět. Ten program mi otiskli i v Bajtu v nějaké soutěži pro programátory, ale žádnou cenu nezískal, i když jsem ho pokládal za užitečný a zajímavý.
Tiskni
Sdílej:
Mat byl pěkný. Ještě ho mám schovaný.Kolega v něm dokonce napsal matematická skripta.
Nemluvě o Expanded memory či Extended memory XMS (využívané například DOS/4G).
https://en.m.wikipedia.org/wiki/History_of_Unix#/media/File%3AUnix_history-simple.svg
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz
byte[] tak evidentně stejně neví co dělá 
sun.misc.Unsafe zní hrozivě, ale ve skutečnosti to zas tak strašné není a používá se překvapivě často (i když větišna programátorů o tom ani neví, protože je to někde v útrobách populární knihovny). V novějších JVM bylo nahrazeno lépe vypadajícím a "oficiálnějším" API.
Problémem je že je to nakonec program jak za krále klacka a nejde to moc vylepšit kvůli absenci metaprogramování.
21.3. 18:59
JiK | skóre: 13
| blog: Jirkoviny
| Virginia
21.3. 19:19
vencour | skóre: 56
| blog: Tady je Vencourovo
| Praha+západní Čechy
. Samotnému se mi jedou stalo, že jsem něco provedl a PCéčko přestalo bootovat. Šel jsem kajícně za správcem a ten tam hned systém opravil. Asi jsem si dělal bootovací disketu a příkaz sys jsem pustil blbě a máznul jsem bootovací soubory na disku. V předmětu sítě jsme vlastně tenkrát probírali Netbios. TCP/IP přišlo až později. Elektronická pošta byla asi také nějaké propojená do toho Netware. Mám pocit, že se to jmenovalo Pegas mail a šlo tím psát si mezi uživateli sítě Netware. Byly tam také skupiny. Myslím, že jsem byl člen skupiny FAV90, jakožto rok nástupu studia.
Dneska už si ani nepamatuji, jak se zaváděl ten ovladač síťovky v DOSu... Jedna věc asi byl ovladač na síťovku a pak muselo být něco na to IPX a nějaký jiný driver na TCP/IP?
A ohledně těch kapacit disků. Pamatuji si jak jsem žasl nad pklite, nebo jak se jmenovalo, ten pakovač z rodiny pkzip/pkunzip, který uměl zkomprimovat exe soubor. Při spuštění se to rozbalilo, a v paměti spustilo. To byla věc. Také potom existoval komprimovač disku, taky si teď hned nemohu vzpomenout jak se to jmenovalo. Disk se pak tvářil transparentně jako normální disk, ale dvakrát větší než fyzický. He, nejmenovalo se to právě nějak double-něco? Double-driver?
jestli si dnešní omladina bude za třicet let bude pamatovat jménoPreeeesne, woe. A kdo rika, ze tohle nedela, ten to dela kazdej den!
. A jelikož mám stále své BAJTy schované a pamatuji si celkem dobře, že to byla programátorská perlička, snadno jsem to teď znova našel. Byl to BAJT květen 1993. Přikládám přílohu. Mimochodem, velké dodatečné díky za existenci časopisu BAJT, který mě hodně ovlivnil. Díky moc ELZET (budiž ti země lehká) a Tom Lindenthal.
24.3. 00:38
