Pracovaly v továrně, kde bylo prašno a nedalo se dýchat. Jiné byly přiděleny do mokré haly, kde stály celý den ve vodě. Když komunisté jeptišky nezlomili izolací, zkusili něco jiného.
Jedním z míst, kde se totalitní režim pokusil zlomit víru stovek jeptišek, byla severočeská Úpice. V podkrkonošském městečku dnes žije více než 5 000 obyvatel.
Při procházce ulicemi Úpice na návštěvníka dýchnou dva dojmy – obdiv k zachovalým měšťanským domům, kostelu ze 17. století nebo atypickému „dřevníku“ z neotesaných klád a údiv nad chátrajícím průmyslovým areálem, který potvrzuje, že duchem města byla textilní výroba.
„Do Úpice byly v prosinci 1951 přivezeny jeptišky z Beckova a ubytovány ve vile továrníka Hetflejše,“ říká místní kronikář Josef Cabadaj a ukazuje na zchátralou budovu z 19. století obklopenou hustým křovím.
Chátrající stavení je vidět pouze zvenčí. Dnes je v soukromých rukou a majitel se o ni příliš nestará. To, že byla po léta nedobrovolným domovem jeptišek násilně odvlečených ze Slovenska, už nepřipomíná. Dramatický příběh přežívá jen ve vzpomínkách nejstarších obyvatel Úpice.
Likvidaci ženských klášterů pod názvem Akcia R zahájili komunisté 29. srpna 1950. Cílem bylo vymazat téměř dva tisíce řeholnic ze života a z povědomí společnosti.
Plán se však nezdařil. Z klášterů odešel jen zlomek jeptišek. Režim se proto rozhodl využít jeptišky v továrnách a počátkem října 1951 se opět nedobrovolně vystěhovaly. Jejich novým působištěm se stalo česko-polské pohraničí, zejména oděvní závody Juta, Elite, Lenas a Svoda.
Pan Cabadaj prožil v sousedství jeptišek své dětství a dobře na ně vzpomíná. S kamarády hrával fotbal u plotu bývalé vily – jejich nedobrovolného bydliště. „Byly to velké bytosti, měly rády děti. Ostatně mnohé z nich byly předtím učitelkami,“ usmívá se při vzpomínce na jeptišky.
„Když tu jeptišky bydlely, byl dům i okolí dokonale upravené. Měly anglický trávník. Vzpomínám si na krásnou zahradu. I uvnitř to bylo jako nové. Když přijely, měly deky a na každém stole stála váza s kyticí květin,“ říká místní kronikářka.
„Místní věděli, že jsou to skromné, pracovité ženy. Neměli pro ně špatné slovo,“ říká Cabadaj. Mezi místními obyvateli a jeptiškami panovala jakási tichá spolupráce. Podle Cabadaje byly jeptišky velmi zručné; v mnoha upických domácnostech by se dodnes našly ručně malované šátky, ubrusy nebo kravaty, které jeptišky vyrobily.
„Když v roce 1957 odešly z Úpice do Klentnice u Mikulova, lidé se skládali a kupovali jim stříbrné řetízky s křížkem,“ dodává Cabadaj.
„Měly je přesvědčit, aby z řádu odešly. Z 860 řeholnic z celého okresu nakonec vystoupily tři. Bylo to i proto, že odjely na Slovensko, aby se staraly o nemocné rodiče,“ vypočítává Cabadaj.
Komunistům nešlo jen o to, aby řeholní řády zmizely z reality a paměti lidí. „Tlačili je k účasti v prvomájových průvodech, k volbám. To odmítali,“ vysvětluje kronikář. A dodává: „Katolická církev se snažila o to, aby se její členové stali věřícími: „Nechtěli dodržovat státní svátky, měli církevní svátky. Ale o těch se často dostávali do konfliktu s veřejnou mocí, protože nechodili do práce.“
Do továrny Juta, kde pracovali, se autem dostanete asi za deset minut. Továrna na výrobu obalových materiálů je jednou z mála, která v Úpici funguje dodnes. U vstupní rampy stojí několik zaměstnanců, ale dnes jich je o polovinu méně než před více než půl stoletím. Lidi nahradily modernější stroje.
Podle Cabadaje jeptišky pracovaly v jednosměnném provozu od 7:00 do 15:30 hodin. „Pracovní podmínky byly těžké. Pracovaly v místnosti, kde bylo prašno a nedalo se pořádně dýchat. Někteří byli zase v mokré hale a stáli celý den ve vodě. Stroje byly staré, od rodiny Morawetzů, která závod postavila a vlastnila až do roku 1939.“ V roce 1939 se v továrně začalo pracovat.
Příběh z jiného soudku se odehrál v česko-německém pohraničí – ve Varnsdorfu. Tentokrát se jeptišky setkaly s nenávistí a opovržením místních obyvatel. Takto popisuje situaci Jiří Sucharda, pracovník místního úřadu a badatel.
„Právě do pohraničí byli za minulého režimu vyváženi nepohodlní lidé, mezi nimi i jeptišky,“ dodává.
Do Varnsdorfu je přivezli, protože potřebovali pracovní sílu na noční směny. Po druhé světové válce bylo původní německé obyvatelstvo odsunuto a nahrazeno českými přistěhovalci. Jednalo se převážně o mladé rodiny. Dostali zdarma půdu, domy, byty. Pracovali v továrnách, ale pro rodiny s dětmi byly noční směny problematické.
Sestry byly ubytovány v pracovním táboře. Oproti ubytovnám v Trutnově nebo Úpici byl více střežený a panoval zde přísnější režim. Kromě řádových sester zde byly ubytovány i ženy odsouzené za trestné činy.
„V práci jim brali jídlo, někdy do nich strkali a podobně,“ vysvětluje Sucharda chování ubytovatelů. Vychází přitom ze svědectví samotných jeptišek. „Nebyly to dozorkyně, kdo jim ubližoval, ale místní obyvatelé. Matky, otcové. Nenáviděli je.“
Nepřímo to potvrzuje i beseda se sestrami, která byla ve městě uspořádána po pádu komunismu. „Jedna z účastnic odvětila, že řeči o nenávisti nejsou pravdivé. Její matka jí prý řekla, že v lágru byli zavřeni jen k…y a zloději. Jedna ze sester pak vstala a zeptala se, ke které skupině patří,“ popisuje Sucharda. Žena zrudla. Sestra pak vstala a obrátila se ke všem přítomným: „Víte, proč nechcete přiznat, že něco takového existovalo? Protože jste to byli vy, kdo nám ubližoval.“ „To je pravda,“ odpověděla.
Zdroj: aktuality.sk, titulní obrázek: Pixabay.com/RobertCheaib
