Jan Hrušínský: Pravdou se mělo začít

Únorové vzestupy a pády principála Divadla Na Jezerce

Pozoruji zpovzdálí snahu Jana Rejžka umístit na dům v Čechově ulici v Praze 7 pamětní desku Jiřímu Černému. Společenství vlastníků rozhodlo, že umístění pamětní desky na svém domě nedovolí. Nezajímá je, že člověk, který žil v onom domě (vedle nich), patřil k nejvýznamnějším lidem ve svém oboru i v české kultuře. Vlastníky nezajímá, že Jiří Černý byl jedním z lidí, kteří se v roce 1989 zasloužili o naši svobodu, ke které patří i právo vlastnit soukromý majetek. Bez lidí, jako byl Černý, by dnešní vlastníci nic nevlastnili. Jo, to jsou paradoxy, jak by řekl Černého přítel Vaněk.

Dům po roce 1948 ukradla skutečným vlastníkům Komunistická strana Československa, o jejíž pád se Černý zasloužil. Kdyby tomu tak nebylo, dům by měl dnes opadanou omítku, podpíralo by ho staré dřevěné lešení a byl by hrubě zanedbaný, jako bylo v Československé socialistické republice všechno. Byl by na spadnutí. Pamětní deska by maximálně připomínala, že kolem domu jely dvakrát sovětské tanky (1945 a 1968), kterým prý děkujeme za naše osvobození. V roce 1945 se lidé domnívali, že nás Sovětský svaz osvobodil od nacismu, v roce 1968 už jsme ale všichni věděli (komunisté i nestraníci, vlastníci i zloději), že nás SSSR na čtyřicet let „osvobodil“ jen od svobody a lidských práv. Pamětní deskou Černého by se dům zhodnotil. Společenství vlastníků se ocitá v poněkud nelichotivém světle, když zhodnocení svého majetku odmítá. Jan Rejžek jde ještě dál a nelichotivé světlo nahrazuje slovem kreténi. Ano, je to hrubý výraz, ale zdá se, že nezbývá než s ním v tomto kontextu souhlasit. 

Kdybychom nedej Bože v budoucnu nechali padnout Ukrajinu a Čechovou ulicí by potřetí rachotily ruské tanky, věřím, že Černého pamětní deska už jistě na domě bude. V tom jsem optimista. Jen se obávám, že se rychle najdou ochotné české ruce, které ji zase odmontují a na věčné časy odstraní. Odstraněno by nejspíš bylo i společenství vlastníků, lidská práva a svoboda, které si tak málo vážíme. Omítka časem zvlhne a opadá, zlaté české ručičky vrátí na naše krásně opravené domy špinavá lešení a v Poslanecké sněmovně usednou lidé jako Konečná a její soudružky a soudruzi. Nepochybuji, že v chrámu zla – v Kremlu – bude bouchat Rossijskoe Igristoe. Spíše Dom Pėrignon. Ve Strakově akademii usedne agent Babiš se svými kolaboranty podporován koaličními partnery z SPD, nebo Janem Zahradilem či plzeňským doktorem práv Markem Bendou. ANO není nepřítel, tvrdí Benda. Samotného by mě zajímalo, kdo z nich nakonec přivede ODS pod těch 5 %. To přece čeká každého, kdo se spojí s Babišem. Vzpomeňme nebohou ČSSD s jejími Hamáčky a Zaorálky. 

A my abychom začali všechno zase znovu. Ale snad poučeni, o něco lépe. Dnes už přece tušíme, že se mohlo začít vyrovnáním s minulostí. Pravdou se asi mělo začít. Pojmenováním zla pravým jménem. Možná jsme nemuseli začínat nový život pod vedením Prognostického ústavu, že? Snad ani nebylo nutné začínat bankami a kontinuitou komunistického práva? Možná jsme měli začít školstvím. Obranou svobody a demokracie. Spravedlností – tou od slova spravedlnost. Zdravotnictvím a kulturou. Nemyslím divadlem, ale kulturním chováním. Jsou ve školství důležitější požadavky odborových předáků, anebo to, co se děti učí? Vědomosti o druhé polovině dvacátého století například?

Volební optimismus demokratických politiků mě zneklidňuje. Řečeno s Vančurou: „Bojím se, že tento útrpný zástup se zbláznil a že žvástá. Kdysi jsem znával pár veršů, jež se hodí říkati za okolností pohnutých a hrůzných, pohříchu neuchoval jsem u své paměti více než slovíčka, jež znějí takto: S Vaňkem se raď – nevíte, jak je to dál?“

Pro Neovlivní.cz Jan Hrušínský,
principál Divadla Na Jezerce, 25. února 2024

Zdroj náhledové foto: Divadlo Na Jezerce