V italském klášteře evidentně dějí se divné věci. Sestra Cecilie sem teď přijíždí s dobrými úmysly a se svou neochvějnou vírou v Boha. Zná se s otcem Tedeschim (s Valerií patrně není v příbuzenském vztahu), který se k ní v minulosti choval hezky. Někteří jeho kolegové a nadřízení působí dojmem, že by pro sestru Cecilii byli schopní odhodit celibát i svou víru v Nejvyššího. Sestra Isabelle by se jí naopak nevzdala nikdy, zatímco sestra Gwendoline nemá problém kouřit (cigaretu!) u otevřeného okna a na všechno má liberálnější, střídmý pohled. Jednoho dne však jedna z těch tří otěhotní, aniž by kdy měla s kýmkoli jakýkoli pohlavní styk! Zvláštní, ačkoli místní to tak nevidí, protože náboženství staví nad rozum. Ovšem věda jim cizí není, a tak si přitáhnou ultrazvuk, což je vlastně komické. Nicméně vedle dobra existuje pro udržení rovnováhy také zlo. A není snad jednou ze Satanových kejklí, že se dokáže vydávat za anděla?

Vzhledem k tomu, že se pohybujeme v konkrétním zařízení, které se patrně nachází na odlehlejším místě a navíc v Itálii, přičemž máme hlavní ženskou hrdinku, která jest obklopena dalšími ženami, automaticky si musíme vzpomenout na Suspirii. Jenže Neposkvrněná nepředstavuje vizuálně pestré dílko a v podstatě nechce být explicitní, ač má přístupnost od patnácti. To znamená, že se hodně povídá a se strašidelnými výjevy si tvůrci dávají na čas tak dlouho, že se jich prakticky nedočkáme. Velký rozdíl oproti třeba Halloweenu od Johna Carpentera, který i během běžných činností postav diváky udržuje v neustálém napětí, protože Michael Myers může zaútočit kdykoli a odkudkoli.

S výše uvedeným souvisí finální scéna, která vlastně malinko (MALINKO!) evokuje Úsvit a o které se i přes enormní snahu nedá napsat, že by se zařadila k těm hororovým, jaké se dlouhodobě vryjí do paměti. Všechny postavy ve filmu mají neměnný charakter, přičemž leckteré z nich jsou de facto archetypální. Rozdíl oproti podobným projektům spočívá možná pouze v tom, že v tomto jsou všichni věřící vykreslení jako šílenci a lháři, kteří jsou ve své fanatičnosti schopní čehokoli. A znova: pro vyvážení tady do určité míry máme sestru Gwendoline, jaká teoreticky mohla prokouknout, že nejen toto náboženství vzniklo jako prostředek k ovládání lidí prostřednictvím strachu, což určité politické režimy už ve starověku ukázaly, že spolehlivě funguje.

 










 

Jediné, co bývá zajímavé na těchto nízkorozpočtových hororech, je obsazení hlavní hrdinky. V minulosti na sebe díky žánrovému bijáku upozornily Maika Monroe, Jane Levy či Sosie Bacon a teď přichází Sydney Sweeney, která ovšem, pravda, už má kariéru slušně rozjetou. V minulosti dokonce pracovala s výše zmíněným Johnem Carpenterem na výborném kousku nazvaném The Ward. A během prvních tří měsíců letošního roku ji po S tebou nikdy a Madam Web vidíme už ve třetím projektu, který pro jistotu rovnou produkovala. Její herecký výkon zřejmě nejlépe vystihuje slovo ‚odpovídající‘ … a k tomu přidá v některých scénách průsvitnou košilku.

Neposkvrněná je film, jehož tvůrci měli zase několik možností. Mohli být zároveň expresivní i originální, i kdyby jen ve smyslu některých nečekaných twistů (např. že by hlavní hrdinka vůči církevním představitelům ledacos předstírala). Avšak to se v současnosti příliš nenosí, takže mohli upřednostnit jednu z obou variant, což rovněž neudělali a místo toho jedou všechno na méně než padesát procent celkového potenciálu. V rámci současné korektnosti a vzhledem prostředí mohli také zakomponovat lesbický podtext, ale ani ten nezakomponovali. Takhle z podprůměru na průměr vytahují jejich film akorát precizní masky. Každopádně v momentě, kdy se někdo snaží ohromit situacemi, jaké jsme viděli už mnohokrát, přičemž poprvé tomu tak bylo už nějakých padesát roků zpátky, zkrátka nemůže čekat, že ohromí a že po zhlédnutí jeho bijáku bude u hororových fanoušků a fanynek panovat všeobecná spokojenost.

FOTO: Vertical Entertainment