pro Kosu našel  TZ

Skvělý  ukrajinský  web  Strana.ua  doslova  luxuji několikrát  denně. A  myslel jsem si,  že nic  zásadního mi nemůže  uniknout. Jenže  včera  se  to na mne valilo ze  všech stran. Takže  chybička  se vloudila  a já bych byl  nejspíše  odignoroval jejich  vynikající  text,  vážící se k  ke  čtvrtstoletí  od  dějinného zlomu, který  zničil  architekturu  evropského soužití a  evropské bezpečnosti jednou pro vždy a  vlastně, ve  svém důsledku  předefinoval  válku na Ukrajině. Ne, dějiny  opravdu  nezačínají  24.2. 2022. Nýbrž  daleko a  daleko dříve. Bez ohledu na  to, co  se nám snaží  vtlouci do hlav  kolektivně+  západní papaláši a  jejich  propagandističtí poskoci!   Tohle  fakt  na Kose nesmí  chybět!  I když se  patřilo to vydat  už včera. Což  ale nebylo technicky možné….

Наковальня для Белграда. Как 25 лет назад начал разрушаться „миропорядок, основанный на правилах“

podle překladače

Kovadlina pro Bělehrad. Jak se „světový řád založený na pravidlech“ začal hroutit před 25 lety

24. března 2024 uplynulo přesně 25 let od zahájení bombardování Jugoslávie zeměmi NATO. Operací pod   názvem Operation Allied Force. V USA je běžnější jiné jméno – „Noble Anvil“, což bylo nesprávně přeloženo jako „Milosrdný anděl“. A právě tento nesprávný překlad zakořenil v mnoha zemích.

Důvodem útoku byla obvinění ze strany Západu proti jugoslávskému vedení z etnických čistek, válečných zločinů a dalšího porušování lidských práv v Kosovu, autonomní oblasti v Srbsku.

Tím Jugoslávie ztratila kontrolu nad touto částí svého území , které pak s podporou předních západních zemí vyhlásila nezávislost.

A to mělo dlouhodobé důsledky daleko za hranicemi Balkánu a dokonce i Evropy. Včetně  Ukrajiny.

Bezprostředním důsledkem bombardování byl prudký nárůst protizápadních nálad v Rusku. A to nejen mezi obyčejnými lidmi, ale i mezi elitami. Proti se vyslovil i tehdejší prezident Boris Jelcin, který se dříve v zahraniční politice držel jasně prozápadní linie.

Pravda, tehdy se neodvážil úplně přerušit vztahy s Američany a v důsledku toho prostřednictvím svého zvláštního zástupce Viktora Černomyrdina vyvinul tlak na jugoslávského vůdce Miloševiče, aby souhlasil s podmínkami NATO ohledně  stažení jednotek z Kosova. .

Ale právě šok z bombardování Jugoslávie spolu se šokem z nedávného ruského bankrotu se staly nejdůležitějšími faktory, které předurčily obrat geopolitického kurzu Ruské federace v následujících letech za prezidenta Putina.

Ale to ani není to hlavní. Události před 25 lety zasadily tvrdou ránu celému systému mezinárodních vztahů, který vznikl po druhé světové válce. Podle samotného „světového řádu založeného na pravidlech“, který jsou nyní, na pozadí ruské invaze na Ukrajinu, neustále proklamovány.

Poválečný svět, který je často nazýván „Jalta“ nebo „Postupim“ (podle názvu konferencí vítězných zemí, na nichž byla vytvořena struktura mezinárodních pravidel), byl postaven na nedotknutelnosti hranic stanovených v Evropě. .

Pravda, tyto hranice se začaly hroutit již v roce 1991 (rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie).

Ale v tu chvíli všichni souhlasili s „jakýmsi prodloužením“ poválečného světa, zrovnoprávněním hranic svazových republik se státními. Již tento modernizovaný systém vypadal mnohem křehčí než jeho předchůdce, což mělo za následek války v Jugoslávii a v některých bývalých sovětských republikách. Navenek však byla dodržena předchozí pravidla.

Až do roku 1999.

NATO začalo bombardovat Jugoslávii bez schválení OSN. Důvod byl zřejmý – Rusko a Čína, které mají právo veta, by rezoluci OSN zablokovaly. Spojené státy a jejich spojenci v NATO proto ukázali, že mohou a budou používat sílu mimo rámec mezinárodních pravidel, aniž by konzultovali Čínu, Ruskou federaci nebo kohokoli jiného.

To mělo velmi silný dopad na Moskvu i Peking.Tyto země v takovém kroku viděly nejen neochotu Západu naslouchat jejich názoru a koordinovat nejdůležitější otázky války a míru, ale také přímou hrozbu pro sebe. Koneckonců, pokud Američané bez souhlasu OSN mohou bombardovat Jugoslávii za akce její armády v Kosovu, pak mohou kdykoli zahájit válku jak proti Ruské federaci (v reakci například na akce v Čečensku), a proti Číně (za akce např. v Tibetu nebo Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang). Z tohoto hodnocení vyplynul závěr, který obě země učinily – potřebují posílit svou vojenskou sílu a suverenitu a chovat se k Západu nikoli jako k partnerovi, ale jako k potenciálnímu protivníkovi, nebo alespoň podezřívavě.

V roce 2003 pak došlo k americké invazi do Iráku opět bez souhlasu OSN, která zasadila ještě silnější ránu „světovému řádu založenému na pravidlech“ (a pak nejen Ruské federaci a Číně, ale i spojencům Washingtonu – Francii a Německu byly proti invazi ) .

A pak přišel rok  2014 – anexe Krymu, kterou Ruská federace „právně zdůvodnila“ kosovským precedensem. A v roce 2022 na jeho základě oznámila anexi řady dalších ukrajinských území.

Samozřejmě, že situace v Kosovu v roce 1999, na Krymu a Donbasu byla velmi odlišná. Stejně jako původ a příčiny konfliktů byly velmi odlišné. Srbové a Albánci mají diametrálně odlišné názory na to, kdo měl právo  a kdo ne. Nikdo však nezpochybňuje skutečnost, že Kosovo bylo v době zahájení bombardování NATO mezinárodně uznávaným územím Jugoslávie, kde jugoslávská armáda prováděla vojenskou operaci proti separatistickému hnutí. Stejně jako ukrajinské ozbrojené síly vedly o 15 let později protiteroristickou operaci v Donbasu.

Proto se Putin chytil „kosovského příkladu“ a po roce 2014 to Západu neustále připomínal.

A právě bombardování Jugoslávie spolu s následnou americkou invazí do Iráku znehodnocuje v očích významné části světa současné výzvy Američanů konfrontovat Rusko s cílem „hájit svět založený na pravidlech“.  Protože každý si pamatuje, kdo to začal ničit.

Srdce srbského státu

Vezmeme-li výchozí bod konfliktu v Kosovu, pak se do jisté míry podobá historii Palestiny, která byla původně historickou vlastí Židů, ale poté ji osídlili Arabové.

Můžete také popsat „prehistorii“ Kosova: nejprve je to historická vlast Srbů, srdce jejich prvního státu (jako Kyjev pro Rusko), ale pak, v 15. století došlo k obsazení Srbska Osmanskými  Turky, následoval masový odchod Srbů a osidlování území muslimskými Albánci.

Až do roku 1913 byl region součástí Osmanské říše – a proto měli muslimové privilegia. V roce 1913, po balkánských válkách, bylo díky úsilí Ruské říše Kosovo rozděleno mezi Srbsko a Černou Horu; po první světové válce Kosovo skončilo  jako součást jediného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se později stalo známé jako Jugoslávie.

Hlavou tohoto státu je král srbské dynastie Karadjordjević, takže Srbové získali přirozeně výhodu ve všem – včetně „obrody své malé původní vlasti“.

Během 2. světové války se situace obrací o 180 stupňů: po obsazení Jugoslávie Německem je Kosovo odděleno od zbytku zemí a přiděleno Itálii, která toto území připojí k Albánii, kterou ovládá. Statisíce Srbů byly opět nuceny region opustit.

Po válce se region vrátil jako autonomní část Srbska jako federativní republika federativní socialistické Jugoslávie. Ale nová „serbizace“ se nekoná: vůdce země Joseph Broz Tito plánuje anektovat Albánii a je k  ní nepřátelský, takže pokračuje v albanizaci Kosova, usazuje tam statisíce uprchlíků a počítá s nimi jako s podporou v jeho boji s Albánií.

V roce 1974 byla podle nové ústavy kosovská autonomie dále rozšířena. Zároveň se ale radikalizovaly nálady mezi albánským obyvatelstvem. Mezi nimi získával na popularitě požadavek na konec autonomie  a vytvoření jedné ze svazových republik Jugoslávie.

V roce 1980 Tito zemřel a hned následujícího roku začaly v Kosovu demonstrace albánského obyvatelstva s výzvou dát autonomii status republiky, což přerostlo v masové nepokoje, potlačované jugoslávskou armádou.

Vztahy mezi Srby a Albánci v regionu se rychle napjaly.

Na konci 80. let se v Srbsku dostal k moci Slobodan Miloševič. Za jeden ze svých hlavních cílů prohlásil „serbizaci“ Kosova. V roce 1989 Miloševič pronesl projev o Kosovu a vyzval Srby, aby „zůstali na své zemi“. Změnila se srbská ústava, podle níž byla práva Kosova výrazně omezena. Reakcí byly protesty a mezietnické střety.

V roce 1991 začal rozpad Jugoslávie a války mezi bývalými sovětskými republikami. Ve stejném roce uspořádala albánská komunita Kosova (v té době již Albánci tvořili většinu obyvatel regionu) referendum, Bělehradem neuznané, v němž byla vyhlášena nezávislost Kosova a prezidentem byl zvolen Ibrahim Rugova. Nezávislost Kosova však v té době uznala pouze Albánie. Pro zbytek světa to bylo mezinárodně uznávané území Jugoslávie. Stejně jako „LPR/DPR“ v únoru 2022 byly jako „nezávislé státy“ uznány pouze Ruskem, zatímco pro zbytek světa zůstaly mezinárodně uznávaným územím Ukrajiny.

ultimátum NATO

Jugoslávské úřady, zaneprázdněné válkami s Chorvatskem a poté v Bosně a Hercegovině, zpočátku neměly na Kosovo čas.

Ale v roce 1996 tyto války skončily, ale v Kosovu naopak začalo zhoršování. Kosovská osvobozenecká armáda, vytvořená dříve, zesílila útoky na představitele jugoslávských úřadů a srbské obyvatelstvo regionu. Eskalace narůstala. A v roce 1998 použila Jugoslávie armádu k boji proti UCK.

NATO téměř okamžitě zasáhlo do konfliktu a požadovalo, aby Bělehrad zastavil vojenské operace. Konflikt byl nakonec internacionalizován v září 1998, kdy Jugoslávci provedli operaci v oblasti vesnice Drenica, v jejímž důsledku byl zabit i jeden z vůdců UCK, Adem Yashari a 82 místních obyvatel.

Rada bezpečnosti OSN přijala 23. září rezoluci vyzývající obě strany k příměří. Bělehrad souhlasil s jednáním, které vyústilo v příměří s kosovskými Albánci podepsané 15. října. Touto dohodou se Jugoslávci zavázali stáhnout armádní jednotky na své základny. Stalo se tak poté, co 25. října vstoupilo v platnost příměří.

Navzdory neustálému sledování kontrolní komisí vytvořenou NATO však byly dohody v platnosti pouze tři měsíce. Již 8. ledna 1999 UCK přepadla u města Suva Reka jugoslávský policejní pluk, v důsledku čehož byli zabiti tři policisté. Následovalo několik dalších útoků na jugoslávské bezpečnostní složky a Bělehrad se rozhodl pro odvetu proti vesnici Račák, která podle jeho informací sloužila jako základna UCK.

15. ledna zahájily policejní jednotky útok na Račák, při kterém zahynulo 45 lidí včetně civilistů. Kontrolní komise NATO prohlásila jugoslávskou stranu za vinnou.

V důsledku vyšetřování NATO předložilo požadavek na nová jednání mezi Bělehradem a Prištinou. Protože do situace zasáhlo i Rusko, vytvořila Aliance spolu s Moskvou kontaktní skupinu, která tato jednání vedla na zámku Rambouillet u Paříže. Ty však skončily neúspěchem, protože nikdo nebyl ochoten přistoupit na kompromis.

A pak se USA a Velká Británie rozhodly zcela stát na straně kosovských Albánců. 18. března oznámily návrh řešení konfliktu, který obsahoval čtyři hlavní body:

1. Plná politická autonomie Kosova
2. Stažení jugoslávské armády a policie z Kosova
3. Rozmístění jednotek NATO v regionu
4. Rozhodování o statutu Kosova v roce 2002 na základě referenda

Kosovští Albánci s tímto plánem přirozeně souhlasili. Bělehrad takovou dohodu přirozeně odmítl. 23. března jugoslávské úřady oznámily, že souhlasí s prvními dvěma body, ale jsou proti dalším dvěma.

A v zásadě to bylo celkem pochopitelné: každý stát by odmítl podmínky, které by zahrnovaly přivedení cizích vojsk na část jeho území a uspořádání referenda o odtržení od země.

A hned druhý den, 24. března, začala operace NATO.

Obrat Ruska

24. března 1999 nařídil generální tajemník NATO Javier Solana veliteli sil NATO v Evropě, americkému generálu Wesleymu Clarkovi, aby zahájil vojenskou operaci proti Jugoslávii. Téhož večera se několik měst dostalo pod letecké útoky, včetně Bělehradu a Prištiny.

Klíčovým bodem je, že  údery byly provedeny bez povolení OSN.

Proč to Aliance udělala?

Oficiálním cílem  NATO bylo „zastavit etnické čistky v Kosovu“.

Politické cíle byly ale také zřejmé. Miloševič byl už  dlouho prohlášen za nepřítele a vyvržence Západem. Byl nazýván „posledním komunistickým vládcem Evropy“. Mezinárodní sankce proti Jugoslávii platily  od roku 1992. Navzdory tomu však Miloševič zůstal u moci. A pro Spojené státy bylo důležité „dotáhnout věc do konce“ – prokazatelně potrestat vůdce státu, který odporoval západní linii.

Možná to byl jiný cíl – ukázat všem ostatním vůdcům východoevropských zemí (a především Ruska, které bylo tehdy v předvečer změny moci), co by se s nimi stalo, kdyby neudrželi krok s Washingtonem.

I kdyby však takový cíl existoval, pak se nakonec ukázal účinek opačný. Až do března 1999 bylo Rusko v čele s Jelcinem celkově, přes všechny výhrady a rozpory, prozápadním státem. Přinejmenším strategický kurz Kremlu šel konkrétně západním směrem.

Ale útok na Jugoslávii vedl k tektonickým posunům. A nejde jen o veřejné mínění, které se stalo ještě protizápadnějším. Mezi ruskými elitami také došlo ke změně nálad. A vliv těch sil, které prohlásily, že Západu nelze věřit a že cílem Washingtonu je „zničit Rusko“, prudce vzrostl. Ruské elity to považovaly za hrozbu.

A bombardování Jugoslávie (překryté stále probíhajícím šokem z platební neschopnosti a ekonomické krize v Ruské federaci v roce 1998) poskytlo zprávu o procesech, které velmi brzy vedly ke změně kurzu Ruska za nového prezidenta Vladimira Putina. Navíc v tomto případě nešlo konkrétně o osobnost Putina. Pokud by se Jelcin nerozhodl prohlásit jej za svého nástupce, pak se v roce 2000 mohl stát prezidentem například moskevský starosta Jurij Lužkov nebo tehdejší premiér Jevgenij Primakov. Oba v zahraniční politice sledovali přibližně stejnou linii, kterou začal prosazovat Putin.

Právě Primakov v březnu 1999 učinil symbolické gesto, které znamenalo začátek nové éry ve vztazích mezi Ruskem a Západem – otočil  letadlo, kterým tehdy letěl na návštěvu Spojených států přes Atlantik. a vrátil se do Moskvy.

Jelcin také odsoudil bombardování Jugoslávie. Rusko předložilo OSN návrh rezoluce, která dění prohlásila za akt agrese proti suverénnímu státu a porušení mezinárodního práva. Rezoluce neprošla, ale je příznačné, že ji podpořila i Čína.

Je pravda, že Jelcin nebyl připraven úplně se rozejít se Západem, tím méně poskytnout Jugoslávii jakoukoli vojenskou podporu. A přes hrozivá odsuzující prohlášení byla jeho hlavní linií mediace při ukončení konfliktu, v níž hlavní roli sehrál bývalý premiér Viktor Černomyrdin, jmenovaný 14. dubna zvláštním představitelem ruského prezidenta pro Jugoslávii.

Bombardování a oběti

3. dubna bomby zničily budovu jugoslávského ministerstva vnitra v Bělehradě. A 5. dne došlo k masivnímu útoku: jedna z bělehradských čtvrtí, letiště hlavního města, klášter Rakovica, podniky Niš, řada budov ve městě Aleksinac (včetně charitativního zdravotnického střediska), letiště v Prištině, terminál pohonných hmot v Somboru, Novém Sadu a řada dalších se dostal pod palbu, stejně  jako  zařízení v jiných lokalitách.

Během následujících pěti dnů pokračovaly útoky na Novi Sad, letiště v Prištině, samotnou Prištinu, železniční stanici Kosovo Polje a automobilku Crvena Zastava. V těchto dnech se ukázalo, že NATO sleduje cíl zničit nejen vojenskou, ale i civilní infrastrukturu Jugoslávie a také její průmyslový potenciál, což nakonec donutí úřady kapitulovat.

12. dubna došlo k tragédii: americký letoun F-15E zasáhl most, na kterém se v tu chvíli nacházel osobní vlak Nis-Athény. Jedna z bomb zasáhla přímo vlak a zabila 20 lidí.

14. dubna se k bombardování připojila italská letadla a zároveň byly svrženy bomby NATO na kolonu uprchlíků, kteří se pohybovali společně s jednotkami jugoslávské armády.

Podobné útoky pokračovaly celý příští týden. Mezi cíle bombardování patřila tabáková továrna v Niši, továrna Krusik ve Valjevu, most u Donja Bistrica, satelitní stanice Jugoslávie u Ivanice a obchodní centrum Ušce v Novém Bělehradě, kde sídlily televizní společnosti BK a Pink. , „Koshava“, SPS a dvě desítky kanceláří různých společností.

V noci na 22. dubna došlo k nové tragédii: rakety NATO zasáhly osadu srbských uprchlíků z Chorvatska poblíž Djakovice, zabily 10 lidí a 16 zranily.

23. dubna – jeden z nejkrvavějších útoků – na bělehradské televizní centrum. Zahynulo 16 zaměstnanců a dalších 16 bylo zraněno. Tato budova stále stojí nezrekonstruovaná jako památník celé války proti Jugoslávii.

Až do 4. května bombardování pokračovalo každý den. Poté následovala dvoudenní pauza, po které byl 7. dne proveden nejslavnější úder – vysoce přesná střela zasáhla budovu čínského velvyslanectví v Bělehradě. Armáda NATO se vymlouvala, že vůbec nemířila na ambasádu, ale na budovu Federální správy zásobování, ale za všechno mohou staré mapy, na kterých není ambasáda postavená v roce 1993. Ale v každém případě se tento úder ukázal jako mimořádně významný vzhledem k tomu, že Čína bombardování odsoudila. A sehrál významnou roli v ochlazení vztahů mezi Spojenými státy a Pekingem.

O týden později další tragédie: při útoku na vesnici Korisha bylo zabito 48 lidí a nejméně 60 bylo zraněno, téměř všichni byli Albánci. Teprve poté se bombardování NATO zastavilo – na celé dva týdny, aby se na konci května obnovilo s novou silou. 30. května a 1. června došlo k novým útokům s více oběťmi.

Jelcinova volba a Černomyrdinova mise

Jugoslávie, postrádající moderní systémy protivzdušné obrany, nemohla účinně odolávat leteckým útokům.

Na Zemi však byla situace jiná. Jugoslávská armáda zůstala bojeschopná a navíc dokázala dokonce posílit své pozice v Kosovu, což donutilo UCK stáhnout se do nepřístupných horských a zalesněných oblastí, případně do zahraničí. Pokusy Albánců o zahájení protiofenzívy byly odraženy.

Klíčovou otázkou proto bylo, zda se NATO rozhodne pro pozemní operaci, která by  byla plná velkého počtu obětí z řad západního vojenského personálu, což by mohlo negativně ovlivnit veřejné mínění v Evropě a Spojených státech a obrátit jej proti válce.

Miloševič proto podle účastníků jednání dokonce chtěl, aby pozemní operace začala co nejrychleji.

„Černomyrdin mi řekl, že v těch nejsložitějších  okamžicích vyjednávání se přímo Miloševiče zeptal: opravdu si myslíš, že můžeš vyhrát válku? Miloševič odpověděl: ne, ale neprohrajeme. Nemohli nás dobýt 400 let.“ Ať to zkusí teď. Ať se jen pokusí sem strčit nos d-pozemní operace rozhodně selže. Miloševič měl své vlastní důvody, proč si byl jistý, že pozemní operace NATO zkolabuje. Jugoslávská armáda, ostřílená  a připravená k boji, byla připravena k boji. Jugoslávský lid byl připraven shromáždit se kolem Miloševiče. Navíc Miloševič někdy přímo požádal Černomyrdina, aby vyjednával tímto způsobem, „aby pozemní operace začala co nejrychleji,“ napsal Boris Jelcin ve své knize memoárů „Prezidentský maraton“. “.

Ale NATO, chápající rizika pozemní invaze v Kosovu, s tím nesouhlasilo, nýbrž zintenzivnilo nálety a snažilo se tak přimět Miloševiče, aby podmínky přijal.

Není jasné, jak dlouho by tato situace trvala, kdy bombardování pokračovalo, ale Západ se neodvážil provést pozemní operaci.

A zde sehrálo svou roli Rusko. Jelcin byl pod silným tlakem západních vůdců.

Takto popsal svůj rozhovor s francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem v téže knize: „Na konci rozhovoru Jacques nečekaně rozhodně prohlásil, že se musím konečně rozhodnout: jsem pro Miloševiče nebo proti. Rusko má podle něj jen dvě možnosti: zůstat v klubu „ “

Ale nakonec se Jelcin rozhodl přimět Miloševiče, aby udělal ústupky.

„Černomyrdin tlačil Miloševiče k jednání, přestože kladl nepřijatelné podmínky: žádal například, aby místo jednotek NATO byla do Kosova přivezena vojska Ruska, Ukrajiny, Indie a třetích zemí… Hlavní cíl této Černomyrdinovy ​​práce bylo přesvědčit, donutit Miloševiče, aby vedl mírová jednání se Západem. Černomyrdin vyvíjel tvrdý tlak na posledního komunistického vůdce Evropy, aby pochopil, že z Ruska nepřijde žádná vojenská podpora a zdroje politické podpory už byly vyčerpány,“ uvedl Jelcin.

Tlak z Moskvy, Jelcinův postoj, že nebude žádná vojenská podpora, stejně jako velké škody způsobené bombardováním Jugoslávie, nakonec Miloševiče přiměly souhlasit s podmínkami předloženými Západem. Pravda, jako malý kompromis byly koncipovány jako rezoluce OSN.

„Černomyrdin se snažil předat politický mechanismus pro řešení krize do rukou OSN. Stažení NATO bylo mimo politickou složku jednání.  Viktor Stěpanovič odletěl do USA dvakrát, vyjednával s Clintonem dvě hodiny, čtyři hodiny s Al Gorem. Osm podmínek kapitulace dohodnutých s Miloševičem, i když v pozměněné podobě, bylo zahrnuto do rezoluce OSN. Kapitulace přestala být ponižující. Byla formalizována jako rezoluce Rady bezpečnosti OSN,“ napsal Jelcin.

10. června Rada bezpečnosti OSN rozhodla o vyslání mezinárodního vojenského kontingentu do Kosova a zřízení tam civilní mise OSN. Přestože rozhodnutí bylo učiněno po dohodě s Bělehradem, ČLR se zdržela hlasování.

Rusko hlasovalo pro. Ale v noci na 12. června, těsně před vstupem vojsk NATO, podnikli jeho výsadkáři rychlý pochod na Prištinu a dobyli slatinské letiště, kde měly přistát západní jednotky. Jelcin tak vyjádřil nelibost nad tím, že Rusku nebyl v Kosovu přidělen bezpečnostní sektor (Ruská federace ho chtěla získat v místech, kde kompaktně žijí kosovští Srbové).

O hodinu později zahájily jednotky NATO ve stejné oblasti obojživelnou operaci, která málem vedla ke střetu. Nakonec se tomu zabránilo. A situace s rozmístěním ruských jednotek v Kosovu byla vyřešena kompromisem: nedostaly vlastní sektor, ale směly se rozmístit po celém území regionu. Ruské mírové jednotky byly staženy z Kosova v roce 2003.

Podle jugoslávských úřadů se od 24. března do 10. června 1999 stalo obětí bombardování NATO více než 1700 civilistů, včetně téměř 400 dětí. Zraněno bylo asi 10 tisíc.

Human Rights Watch uvádí, že bylo zabito 489 až 528 civilistů.

Bouře zrozená na Balkáně

Kosovo s podporou USA vyhlásilo svou nezávislost v roce 2008. Zároveň v regionu pokračovaly etnické konflikty, během kterých byli Srbové až na pár oblastí skutečně vyhnáni z celého území regionu. Operace NATO, která byla vedena pod heslem předcházení etnickým čistkám, tedy vedla k etnickým čistkám – nejenom Albánců, ale především Srbů.

Nezávislost Kosova přitom neuznává řada zemí – a nejen Srbsko, Čína nebo Rusko, ale také spojenci USA jako Španělsko, Slovensko  a Argentina. Ukrajina Kosovo také neuznává. Kosovo navíc vzhledem k postavení Ruské federace a Číny v současnosti nemá šanci na vstup do OSN.

Bombardování Jugoslávie mělo ten  nejnegativnější dopad na osud Ukrajiny.

Za prvé, jak bylo uvedeno výše, způsobily ostrý protizápadní sklon v ruské politice, což do značné míry předurčilo budoucí směřování Ruské federace za Putina.

Za druhé, téměř přesně 15 let po začátku bombardování, to byl „Kosovský“ precedens, že Putin mohl  „právně ospravedlnit“ anexi Krymu a v roce 2022 anexi dalších ukrajinských regionů. Navíc přípravu rozsáhlé invaze „zdůvodnil“ i příkladem Kosova (např. na setkání se Scholzem v Moskvě 15. února 2022).

Ukrajina ani Západ přirozeně všechna tato „vysvětlení“ vůbec nepřijímají a označují je za falešná a cynická. Je také docela možné, že bez kosovského precedentu by Kreml našel nějaké jiné „argumenty“.

Faktem ale zůstává, že „světový řád založený na pravidlech“, z nichž hlavní je ten, že nelze zahájit válku proti žádnému státu bez sankcí OSN, začaly v roce 1999 ničit samotné Spojené státy. To pak pokračovalo v roce 2003 v Iráku, kam koalice vedená Američany rovněž bez povolení OSN vtrhla pod záminkou, že Saddám Husajn údajně vlastnil zbraně hromadného ničení, což se později ukázalo jako lež. Tentokrát se dokonce Západ rozdělil. Přední evropské země – Německo a Francie – invazi do Iráku nepodpořily.

A nyní je rozhodnutí Washingtonu zahájit válku v Iráku v roce 2003 mnohými odborníky na Západě označováno za chybné, což vedlo k velmi vážným následkům.

To vše hraje velkou roli ve skutečnosti, že polovina světa je velmi skeptická k současným prohlášením Washingtonu o nutnosti dodržovat mezinárodní právo a zachovat „světový řád založený na pravidlech“.

Protože všichni si pamatují jak Jugoslávii, tak Irák.

A otevřenou otázkou je, zda se státy nyní dokážou vyrovnat s bouří, kterou samy vyvolaly

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Tuhle  skvělou  lekci  z  moderních  dějin  si Kosa nemohla  nechat  ujít. Dokonale sesumírované a  více než povinná  četba  pro všechny  Libečky  /liberální  blbečky/, Libce /liberální blbce/ Liprdy  liberálně  progresivistické  demokraty/ a  Libredy  / liberální retardy.

Kdo seje  vítr, kolektivně  západní papaláši, ten sklízí  bouři!!! Pamatujte  si to!/