Ti dva jako kdyby se předháněli.
Jako kdyby každým závodem vysílali tomu druhému vzkaz – jsem lepší než ty, podívej! Když Jonas Vingegaard vyhraje o dvě minuty španělský etapák O Gran Camiňo, Tadej Pogačar si na Strade Bianche střihne 80kilometrové sólo.
Když pak Vingegaard o minutu a půl kraluje Tirrenu-Adriatiku, Pogačar na závodě Kolem Katalánska vyhraje čtyři etapy a celkově všem ujede o šílených 3:41 minuty.
TRADIČNÍ POHLED. Pogačar přijíždí do cíle sám.
Blázinec. A jen to ukazuje, jak moc odskočení od zbytku pelotonu oba jsou, byť slovinský zázrak udivuje přece jen o trochu víc.
„Chápu, že pro fanoušky to občas může vypadat jako nuda. Ale věřte, že my se snažíme, taky chceme vítězit, ale on nám nic nedovolí,“ krčil o víkendu rameny demotivovaný Guillaume Martin.
Odborný server Cycling Weekly už se dokonce odvážně ptá: Sledujeme v Tadeji Pogačarovi nejlepšího cyklistu všech dob?
Fenomenální Pogačar vítězstvím ve spurtu pečetil výhru Kolem Katalánska |
Co na nás zbylo?
Je mu stále pouhých 25 let, ale už teď, za pouhých pět sezon a pár měsíců triumfoval 69krát – mimo jiné dvakrát na Tour, pětkrát na klasických monumentech.
Právě jeho schopnost drtit konkurenci v jednodenních i etapových závodech, v těžkých krpálech i krátkých stoupáních, v horkém i chladném počasí, z něj dělá generační talent, který svět od Eddyho Merckxe (nebo možná doposud nikdy?) nespatřil.
„Dostal jsem se do bodu, kdy se opravdu snažím být nejlepším ze všech,“ přiznal v neděli Pogačar. „Jestli jím budu? Uvidíme. Čeká mě spousta velkých závodů a pokud vše půjde podle plánu, třeba jo.“
Už to je posun.
Dříve se Slovinec podobnými otázkami vůbec nezabýval. Jeho naprostá nadvláda v takřka každém závodě, do kterého nastoupil, mu ale dodala sebevědomí hledat v sobě cosi věčného.
Přitom i tato dominance má dvě strany.
 |
Na jedné panuje v pelotonu naprostý obdiv k tomu, jak slovinský cyklista kraluje a závody doslova ničí. Skoro každý jeho triumf má šanci zapsat se něčím do historie.
Na druhou stranu, soupeři už jsou z toho unavení, znechucení, zdecimovaní. Když se přihlásí na závod a ve startovní listině vidí i Pogačarovo jméno, s triumfem se loučí ještě před startem.
„Vím, že lidé nesnáší poraženecký přístup, ale s ním teď závodíte jen o druhé místo,“ uznal i George Bennett z Israel-Premier Tech. „Když vyrazí v kopci za dalším triumfem, často se s ním ani nepokoušíte bojovat, ale hlídáte si lidi, se kterými opravdu závodíte. A v hlavě máte: Tak co na nás zbylo?“
„Ani já necítím, že bych s ním mohl soupeřit, nikdo víceméně nemůže. V posledních dvou letech se dostal ještě na úplně jinou úroveň. Dřív jsem závodil, abych vítězil, ale teď reálně nevím, jak bych ho mohl porazit,“ na rovinu říká Guillaume Martin.
Čím to je?
Podle Bennetta to má dost jednoduché vysvětlení: „Všichni dělají, co mohou – jezdí do nadmořské výšky, mají rychlá kola, absolvují aerodynamické testy, dřou. Ale nestačí to. Je to v genech, v evoluci, což je loterie. Znám kluky, co dřeli víc než já, ale neměli potřebné dispozice, aby se dostali na vrcholovou úroveň. Tadej je prostě mnohem talentovanější než my všichni.“
Jak chcete porazit Marťana? Pogačar si řekl: Teď ujedu. A svět zíral |
„Ale naštěstí jsou díky Vingegaardovi dva. Kdyby byl jen jeden, bylo by to ještě horší,“ doplňuje Martin.
Nepředvídatelnost baví
Jistě, Vingegaard je možná nejlepším vrchařem, jaký kdy na kole jezdil. Čísla, která je schopný v nejtěžších stoupáních vyprodukovat, se natolik vymykají, že když chce, všem ujede.
Jak ukázal na posledních dvou Tour de France, tak i Pogačarovi.
Když je Dán na startu a etapa končí na kopci, tak nějak člověk tuší, že vyhraje. Úžasná superschopnost, ale je vlastně jediná. A to poněkud kazí kouzlo jeho výjimečnosti.
Kvůli tomu je Pogačar pro mnoho fanoušků i expertů přece jen o něco výš. Úspěchy nesbírá jen ve chvílích, kdy se silnice prudce zvedne.
Jak uplynulý týden ukázal, podobně jako Vingegaard dokáže všem ujet v kopcích. V neděli triumfoval i ve sprintu zredukované skupiny. Jindy zase pláchne desítky kilometrů před cílem – jako před měsícem na Strade Bianche.
KVARTETO. V neděli Pogačar v Katalánsku triumfoval počtvrté.
Anebo se vydá na největší klasiky, kde nemá problém pokořit i Mathieu van der Poela s Woutem van Aertem, oba generační talenty, kteří, jen tak mimochodem, mají dohromady stejný počet triumfů na klasických monumentech jako on – tedy pět (čtyři van der Poel, jeden van Aert).
Nikdy nevíte, co od něj čekat a právě tahle nepředvídatelnost fanoušky tak baví.
Na květnovém Giru bude Pogačar jasným favoritem, než odjede na Tour střetnout se s mužem, který ho jako jediný dokázal v posledních letech porazit.
„Jsem v nejlepší formě, v jaké jsem kdy byl,“ usmál se teď ve Španělsku na reportéry. „Udělal jsem v zimě určité kroky, abych si jízdu na kole každý den ještě o něco víc užíval, abych se ještě víc usmíval. Když jste totiž šťastný, jde pak všechno mnohem líp.“
Ze sedmičky velkých týdenních etapových závodů už vyhrál tři – Tirreno-Adriatico, Paříž-Nice a Katalánsko. Chybí mu Baskicko, Romandie, Critérium du Dauphiné a Kolem Švýcarska.
„Určitě si je chci odškrtnout všechny, i když to bude dlouhá cesta. Kalendář je každý rok nabitý, ale půjdu krok za krokem a uvidíme, jak to půjde,“ uvedl. „Teď mám každopádně fakt super dobrou formu a můžu se těšit na Giro a Tour.“
Je tím nejlepším vůbec?
Čím víc závodí, tím pravděpodobnější odpověď na tuhle otázku zní: jednoznačně ano.
