Foto Inanimate Insurgency, Printerval, CC BY-NC 4.0 DEED
Příběh vzniku některých uměleckých děl je přinejmenším překvapivý a platí to i v případě Dokonalých dnů, nového snímku německého režiséra Wima Wenderse. V jeho počátcích totiž nestála idea filmaře, ale projekt rekonstrukce sedmnácti veřejných toalet v Tokiu. Zástupci tohoto projektu přizvali Wenderse do Japonska s tím, že by mohl pomoci s propagací projektu natočením krátkých filmů. Režisér pozvání přijal, ovšem namísto krátkometrážního či dokumentárního snímku se rozhodl vydat cestou celovečerní fikce. Ve scénáři, který napsal se scenáristou a producentem Takumou Takasakim, tak atypické toalety kultivující veřejný prostor představují spíše výchozí ideu, kolem které je vystavěn příběh o uklízeči Hirajamovi.
Wim Wenders patří mezi nejznámější zástupce hnutí nového německého filmu, které v šedesátých a sedmdesátých letech sdružovalo tvůrce usilující o obnovu německé kinematografie. Wenders se však od svých současníků výrazně lišil. Kladl menší důraz na vyloženě politická témata a zpočátku jej příliš nezajímala ani německá současnost. Navzdory zdrženlivosti vůči klasickému způsobu vyprávění byl fascinován americkou popkulturou a zejména žánrem road movie. Na jeho volných pravidlech vystavěl nejznámější snímky své kariéry jako například film Alice ve městech nebo Paříž, Texas.
Skromnost hlavní postavy nejprve působí jako vzdor vůči nárokům moderní společnosti. Stejně tak ji ale můžeme vnímat jako výraz kapitulace, kdy se protagonista přizpůsobí vnějším tlakům a spokojí se s málem.
Osamocení a odcizení mužští hrdinové, kteří si postupně vytvářejí vztah k okolnímu prostředí jeho pečlivým pozorováním, se stali opakovaným motivem Wendersových filmů. Nenajdeme je tak jen v jeho existenciálních road movies, ale i v kultovní romantické fantasy Nebe nad Berlínem. Wendersova kariéra však v posledních dvou dekádách spíše stagnovala, Dokonalé dny představují po dlouhé době výrazné a oceňované dílo. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl za svůj herecký výkon oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes a snímek byl rovněž nominován na Oscara za nejlepší mezinárodní film.
Ostrůvky stability
Každý Hirajamův den má stejný průběh. S východem slunce si vyčistí zuby, zalije květiny a vyrazí do práce. Při obědě v parku se kochá korunami stromů, odpoledne navštěvuje veřejnou umývárnu a posléze večeří ve své oblíbené restauraci. Cestu autem si zpestřuje poslechem starší populární hudby z audiokazet a večer usíná s četbou beletrie. Rutina s bezmála rituálním opakováním každé činnosti však nepůsobí jako ubíjející stereotyp. Její pravidelnost je naopak uklidňující až přitažlivá. Práce uklízeče je pak zcela přirozenou součástí těchto rituálů. Hirajama ji dokáže bez problémů sladit s celkovým rytmem dne, takže mytí záchodu působí stejně elegantně jako ranní péče o domácí rostliny. Na rozdíl od zrychleného okolí si dokáže naplno užít každý okamžik svého dne.
Vnitřní klid protagonisty je zřetelný i kvůli jeho mlčenlivé povaze. Užvaněný spolupracovník Takaši (Tokio Emoto) naopak postrádá oddanost a pracovní disciplínu svého staršího kolegy. Takaši práci buď vyloženě zanedbává nebo během ní sleduje videa na mobilu. Laciný kontrast mezi roztržitostí mladíka a zenovým klidem Hirajamy je jedním z prvních náznaků toho, že pod rozjímavým zevnějškem Dokonalých dnů se často skrývají poněkud banální motivy. Síla snímku spočívá spíše ve schopnosti napojit diváky na každodennost hlavního hrdiny. Herec Kódži Jakušo působí při opakování rutinních gest své postavy zcela autenticky. Wenders rozvážným způsobem snímání vzdává hold klasikovi japonské kinematografie Jasudžiró Ozuovi a zachycuje vyrovnanost protagonisty. Obrazový formát 4:3 a statické záběry snímané kamerou položenou nezvykle nízko nejsou jen samoúčelnými odkazy na postupy slavného tvůrce, neboť funkčně umocňují soustředěnost samotného snímku.
Literatura a populární hudba jsou nutným doprovodem každého Hirajamova dne. To ovšem neznamená, že by pro něj byly film či jiná vizuální umění něčím cizím. Stejně jako protagonisté starších Wendersových snímků je i on bedlivým pozorovatelem svého okolí a do jisté míry režisérovým alter egem. Každá cesta do práce je stejně tak rutinní činností jako cennou příležitostí sledovat dění velkoměsta. Více než městský ruch však Hirajamu přitahuje klid městského parku, kde si každý den fotografuje místní stromy. Během spánku se pak ve filmu objevují krátké experimentální sekvence, v nichž se na sebe vrství abstraktní výjevy i obrazové vjemy z proběhlého dne. Díky pozorné observaci okolí nejsou jednotlivé dny zaměnitelné, ale naopak jsou plny jedinečných zážitků. Možná proto Hirajama cítí sounáležitost se stromy městského parku. Stejně jako on totiž představují pevnost v rychlém a proměnlivém prostředí velkoměsta.
Japonsko očima Evropana
Wim Wenders nikdy netočil filmy vystavěné kolem silných příběhů a komplikovaných zápletek. Má blíže k epizodickému vyprávění, v němž vyniká síla jednotlivých momentů, které tak nejsou jen podružnými částmi děje. Tento přístup v Dokonalých dnech ještě zesiluje. Sled epizod totiž tentokrát není lineární, ale spíše se točí v cyklickém opakování stejných úkonů, gest a posléze i samotných dnů. Tato minimalistická výstavba vyprávění s přibývající stopáží nevtahuje diváky do děje, ale spíše do hrdinova poklidného přístupu k životu. Spolu s konejšivým rytmem a působivostí jednotlivých obrazů se však postupně odhaluje i mírná naivita filmu, který se snaží být jakýmsi zenovým útočištěm před současnou zrychlenou dobou.
Takový záměr může být sám o sobě chvályhodný a zrovna asijská kinematografie obsahuje řadu meditativních a pomalu plynoucích snímků, od nichž se můžeme naučit vnímat okolní svět pozorněji a více ocenit krásu i zdánlivě nepodstatných momentů. V případě Dokonalých dnů ale tato rozjímavost často působí jako romantizující pohled evropského režiséra na japonskou společnost. Wenders tak zůstává na půli cesty mezi nezaujatou observací a poněkud stereotypní představou japonské vyrovnanosti a skromnosti.
Hirajamova oddanost práci, která je neoddělitelná od jeho celkového životního přístupu, je zde podána nekriticky jako příklad hodný následování. Většina scén je snímána téměř dokumentárním přístupem, který zpřítomňuje trvání jednotlivých momentů, úklid toalet je naopak zachycen ve výrazně sestříhaných sekvencích. Každá činnost musí působit harmonicky, a proto zde není prostor na dlouhé záběry dřiny a špinavého prostředí. Film v tomto ohledu vyznívá poněkud paradoxně. Skromnost hlavní postavy nejprve působí jako vzdor vůči nárokům moderní společnosti. Stejně tak ji ale můžeme vnímat jako výraz kapitulace, kdy se protagonista přizpůsobí vnějším tlakům a spokojí se s málem.
Přívětivost místo výzvy
Dokonalé dny nakonec nepropadají do úplné naivity a životní přístup protagonisty dokážou ukázat i v ambivalentnějších odstínech. Plynutí vyprávění, které se zcela drželo každodenního opakování stejných činností bez odboček k životnímu příběhu hlavní postavy, naruší příchod Hirajamovy neteře. Ta utekla od své matky a chce strávit pár dní se svým strýcem. Jemné narážky na uklízečovo rodinné zázemí ukazují, že jeho rozhodnutí vyvázat se z mezilidských vztahů a přijmout asketický způsob života může být obranou před traumatem minulosti. Kontrolovaná rutina, kterou film stále líčí jako inspirativní, se tady současně ukazuje jako ochranná maska. Ani tato skutečnost však neoslabuje romantizující přístup většiny filmu a obě roviny spíše existují paralelně vedle sebe, aniž by se vzájemně narušovaly.
Wenders nepřipouští, aby nejednoznačnosti postav jakkoliv narušovaly diváckou přitažlivost filmu. Přestože by zajímavost ústřední postavy obstála i sama o sobě, film si lacině vypomáhá stereotypizací okolních charakterů, která má dokreslovat jedinečnost protagonisty. Ambice Dokonalých dní nespočívá ve vyprávění příběhu, ale ve snaze přimět diváky vnímat svět jinak, naučit se zpomalit a docenit sílu každodenních momentů. K tomuto cíli však Wenders postupně volí stále snazší cestu, kvůli které je snímek vposledku spíše prvoplánově líbivý než podnětný.
Poslech populární hudby nejprve přibližuje vnitřní život protagonisty, postupně ale skladby jen ilustrují dění na plátně. Závěrečný záběr, ve kterém detailně snímaná tvář hlavní postavy přechází mezi výrazy smutku a radosti, zajímavě znázorňuje hořkost a ambivalenci Hirajamova osudu. Použití skladby Feeling Good od Niny Simone jako hudební podkres však tuto scénu sráží až do poněkud banálního a doslovného vyznění. Dokonalé dny tak dokážou zaujmout soustředěnou observací a poklidným tempem. Zprvu jsou ale příslibem hlubšího zážitku, který se divákům nakonec nedostane. Film jim jde totiž natolik naproti, až pro ně přestává být výzvou.
Autor je filmový recenzent.